ANALÝZA | Trump otevřel Číně cestu, na které ji Američané nechtějí vidět

Obchodní vztahy jednotlivých zemí se řídí jednoduchým principem – čím blíže se nachází obchodní partner, tím výhodnější spolupráce obvykle bývá. Důkazem jsou ekonomické aliance, které po celém světě vznikají především na regionálním základě. Evropa má svou Evropskou unii a Evropskou zónu volného obchodu (EFTA), Severní Amerika spoléhá na dohodu USMCA (dříve NAFTA), Jižní Amerika na MERCOSUR, Afrika na Africké hospodářské společenství (AEC) a Asie na Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN).

Každá z těchto organizací má svého neformálního lídra. Zatímco v Evropě je situace méně jednoznačná, za ekonomické tahouny bývají považovány Německo, Francie a Itálie. V Severní Americe hrají prim Spojené státy, v Jižní Americe dominuje Brazílie, Africe vévodí Jihoafrická republika a v Asii je bez debat nejsilnějším hráčem Čína.

Právě Čína již podniká konkrétní kroky, jak posílit svůj ekonomický vliv v regionu. Jak informovala agentura Reuters, po pěti letech se opět sešli zástupci Pekingu, Soulu a Tokia na ekonomickém fóru. Ministři obchodu Japonska, Číny a Jižní Koreje se shodli na „úzké spolupráci při komplexních rozhovorech na vysoké úrovni s cílem podpořit regionální i globální obchod“.

Peking se v posledních týdnech dostal do tvrdého obchodního střetu se Spojenými státy. Konflikt rozpoutal americký prezident zavedením vysokých cel, na což Čína reagovala rychlými odvetnými kroky. Výsledkem je nebezpečný „bludný kruh“ vzájemného zvyšování cel, který dál přiživuje napětí mezi dvěma největšími světovými ekonomikami. A protože právě Čína a USA jsou vzájemně klíčovými obchodními partnery, jakákoli krize v jejich vztazích okamžitě rezonuje napříč globální ekonomikou.

Uplatnění vlivu na jihovýchodě Asie

Zatímco obchodní napětí mezi Čínou a Spojenými státy eskaluje, Peking se zároveň snaží upevnit svůj vliv v jihovýchodní Asii – konkrétně ve sdružení ASEAN. To zahrnuje deset států včetně Indonésie, Thajska, Singapuru, Malajsie či Vietnamu a podílí se na světovém HDP přibližně 6,5 %. ASEAN usiluje o vytvoření jednotného trhu, podporu volného obchodu a investic, avšak na rozdíl od Evropské unie nefunguje jako jednotná instituce – členské státy si zachovávají suverenitu a rozhodují výhradně konsenzuálně.

Čína sice není členem ASEANu a o formální členství neusiluje, její vliv v regionu však roste. Peking intenzivně jedná například s Vietnamem, který patří k otevřenějším komunistickým režimům v oblasti. Americká obchodní politika – zejména zásahy Trumpa – zasáhla i ekonomiky ASEANu, což Čína nenechává bez odezvy. 

Čína pokračuje v posilování svého vlivu v jihovýchodní Asii, především skrze diplomatická jednání a ekonomickou expanzi. Prezident Si Ťin-pching při pondělní návštěvě vyzval Vietnam k odporu vůči „jednostrannému zastrašování“ a k obraně principů volného a otevřeného obchodu. 

„Čínský megatrh je pro Vietnam vždy otevřený,“ prohlásil podle zpravodajské stanice CNN s tím, že obě země by měly prohlubovat strategickou spolupráci. „Malá loďka s jedinou plachtou nemůže odolat rozbouřeným vlnám – pouze společnou prací můžeme plout stabilně a daleko,“ zdůraznil.

Čínské aktivity však nesměřují jen k Vietnamu. Výrazně sílí i její přítomnost v dalších zemích ASEANu, zejména v Malajsii a Kambodži, a to prostřednictvím rozsáhlých investic a obchodních vazeb. Podle Si Ťin-pchinga je cílem této spolupráce podpořit stabilitu globálního systému volného obchodu i kontinuitu průmyslových a dodavatelských řetězců – což je v době rostoucí globální nejistoty stále důležitější.

Země jako Vietnam, Kambodža nebo Laos navíc v posledních týdnech čelily tvrdým zásahům ze strany Spojených států. Administrativa Donalda Trumpa na ně uvalila mimořádně vysoká cla – například na Vietnam 46 %, na Kambodžu dokonce 49 %. Není tedy divu, že tyto země hledají nové opory a partnery, přičemž Čína se nabízí jako přirozená alternativa.

Trump samotné setkání Si Ťin-pchinga s vietnamským prezidentem To Lamem ostře kritizoval. „Neobviňuji z toho Čínu. Neobviňuji Vietnam. Je to krásné setkání – setkání, které se snaží zjistit: ‚Jak to uděláme, abychom podrazili Spojené státy americké?‘ Nezapomínejte, že Evropská unie vznikla právě proto, aby to udělala,“ prohlásil.

Pro rámcové srovnání: ASEAN jako celek se podílí na světovém HDP přibližně 6,5 %, zatímco Čína představuje 17–18 %, Evropská unie zhruba 15 % a Spojené státy si drží první příčku s přibližně 25 %.

Afrika omotaná kolem prstu

Čínský vliv zdaleka nekončí u nejbližších regionálních partnerů. Peking systematicky rozšiřuje svůj geopolitický a ekonomický dosah nejen v jihovýchodní Asii, ale také v Latinské Americe a zejména v Africe. Tato strategie je součástí širší iniciativy známé jako Pás a stezka (Belt and Road Initiative) – globálního plánu propojení Asie, Evropy, Afriky a dalších částí světa prostřednictvím obchodu, investic a infrastruktury.

V Africe se Čína profiluje jako klíčový investor, především v oblasti dopravní infrastruktury, energetiky a těžby surovin. Její přítomnost je zde nejen rozsáhlá, ale také strategicky promyšlená – cílem je propojit africké trhy s globálními toky zboží a surovin, posílit vliv Pekingu a zároveň otevřít nové možnosti pro čínské podniky.

Jedním z nejvýraznějších projektů je moderní železnice v Etiopii, kterou vybudovaly čínské společnosti. Trať spojuje hlavní město Addis Abebu s přístavem v Džibuti a představuje zásadní zlepšení logistických možností pro vnitrozemskou zemi závislou na námořním obchodu. Napsal o tom server Africanews.

V Keni Čína financovala železniční spojení mezi Nairobi a přístavem Mombasa, které podle stanice NPR mělo výrazně urychlit pohyb zboží mezi vnitrozemím a pobřežím. Jde o jednu z největších čínských investic ve východní Africe a zároveň o ukázkový příklad tzv. ekonomické diplomacie v praxi.

V Angole se Peking soustředí na rozvoj silniční infrastruktury a podporu ropného sektoru – strategických oblastí pro zemi, která je jedním z největších producentů ropy na kontinentu. O těchto investicích informoval server Global Times, který přinesl rozhovor s angolským ministrem zemědělství a lesnictví Antóniem Franciscem Assisem. Podle něj čínské investice pomáhají nejen zlepšovat dopravní síť, ale také otevírat nové možnosti pro rozvoj venkova a zemědělství.

V Latinské Americe sleduje Čína dlouhodobě strategický zájem o suroviny, energetiku a digitální infrastrukturu. Od roku 2000 do roku 2018 investoval Peking do tamního surovinového sektoru více než 73 miliard dolarů, čímž se zařadil mezi nejvýznamnější ekonomické partnery regionu. Klíčovým bodem zájmu se v posledních letech stala těžba lithia – zásadní suroviny pro výrobu baterií a elektromobilů, které tvoří páteř nastupující zelené ekonomiky.

Čína se soustředí zejména na tzv. lithiový trojúhelník, tvořený Argentinou, Chile a Bolívií. Právě zde se nachází přibližně polovina známých světových zásob lithia, a Peking zde investuje do dolů, zpracovatelských závodů i dopravní infrastruktury. V Chile se například podílí na rozvoji přístavní logistiky, která usnadňuje export surovin směrem do Asie.

Kromě lithia se Čína zaměřuje i na energetický sektor. Ve Venezuele a Ekvádoru financovala výstavbu rozsáhlých vodních elektráren, které mají zlepšit energetickou soběstačnost těchto států a zároveň poskytnout čínským firmám přístup k infrastruktuře a kontraktům.

Vedle těžby a energetiky Čína proniká i do digitální oblasti – podporuje zavádění technologií 5G, investuje do datových center a nabízí spolupráci v oblasti kybernetické bezpečnosti, což vyvolává obavy ohledně technologické závislosti a možné ztráty kontroly nad klíčovými sítěmi.

Tato expanze není jen ekonomická, ale nese i geopolitický rozměr – Čína si tímto způsobem buduje politické spojenectví, přístup k přírodním zdrojům a zajišťuje si vliv v regionu, který byl tradičně sférou vlivu Spojených států. O této problematice informoval server Council on Foreign Relations.

Ne všechny čínské investice jsou však tak výhodné, jak se na první pohled zdá. Právě zde narážíme na často kritizovaný aspekt čínské zahraniční politiky – kontroverzní model úvěrování. Peking poskytuje lákavě vypadající půjčky především prostřednictvím státních bank, jako jsou China Exim Bank či China Development Bank. Tyto úvěry však bývají zatíženy vysokými náklady, neprůhlednými podmínkami a minimální finanční flexibilitou pro příjemce.

Důsledkem je takzvaná dluhová past, kdy se ekonomicky slabší státy dostávají do situace, kdy nejsou schopny své závazky vůči Číně splácet. Výsledkem bývá, že výměnou za „restrukturalizaci“ dluhu přechází do rukou Pekingu strategická infrastruktura nebo geopolitický vliv. Tuto problematiku opakovaně zmiňovala například britská stanice BBC, která upozorňuje na narůstající počet zemí v Africe a Asii, jež se kvůli čínským půjčkám dostávají do kriticky závislého postavení.

Typickým příkladem je Srí Lanka, která po neschopnosti splácet čínský úvěr předala v roce 2017 na 99 let správu svého strategického přístavu Hambantota právě čínské státní firmě, o čemž informoval například americký list New York Times. Podobné obavy vyvstávají i v Zambii, kde je významná část infrastruktury (zejména v oblasti energetiky) financována z čínských zdrojů, přičemž veřejnost i opozice bijí na poplach kvůli možné ztrátě suverenity, jak už v roce 2023 psala agentura AP.

Peking tedy nesází na konfrontaci, ale na promyšlené šíření vlivu – prostřednictvím investic, budování infrastruktury, diplomatického dialogu a obecně měkké síly. Jeho přístup je méně hlučný než Trumpova obchodní rétorika, ale o to účinnější. Čína si buduje spojence nikoliv silou, ale důsledností – a to ve světě, kde Spojené státy často ztrácejí svou důvěryhodnost.

Zatímco Trump se pokouší čelit Číně konfrontací, ta hraje trpělivou a dlouhodobou hru. A i když jeho obchodní válka už dříve na chvíli zpomalila některé toky, nedokázala zabránit tomu, aby se Čína etablovala jako klíčový globální hráč s nepopiratelným vlivem na všech světadílech. Ironií zůstává, že právě Trumpův tvrdý přístup částečně urychlil proces, proti němuž chtěl bojovat.

Budoucnost globálního vlivu se nebude odehrávat jen ve Washingtonu či Pekingu. Bude se formovat v přístavech v Africe, dolech v Latinské Americe, digitálních sítích jihovýchodní Asie i v hlavách těch, kteří si budou vybírat mezi americkými sankcemi a čínskými úvěry. A právě v této tiché soutěži se rozhoduje, kdo bude skutečně určovat tempo globální ekonomiky.