ANALÝZA | Západní vojáci nejsou samospásné řešení. Ukrajinci musí i nadále spoléhat hlavně sami na sebe

Navzdory silnému odporu Moskvy se mezi západními spojenci rýsuje záměr vytvořit mezinárodní vojenskou přítomnost na Ukrajině v rámci tzv. koalice ochotných. Tento krok by měl následovat po případném uzavření mírové dohody a jeho cílem by bylo jednak dohlížet na dodržování jejích podmínek, jednak odstrašovat případné budoucí ruské útoky na Ukrajinu i další státy východní Evropy. I když nejde o přímý vstup Ukrajiny do NATO, iniciativa představuje zásadní posun ve způsobu, jakým Západ přistupuje k bezpečnostní architektuře v regionu.

Vzhledem k tomu, že členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci zůstává z politických i strategických důvodů nerealizované – přinejmenším v dohledné době –, hledá se alternativní model, který by poskytl Kyjevu důvěryhodné bezpečnostní záruky. 

V této souvislosti se diskutuje o mechanismu, který by byl funkčně srovnatelný s článkem 5 Washingtonské smlouvy, tedy kolektivním závazkem k obraně v případě napadení. Tento koncept by mohl představovat pragmatický kompromis mezi plnou aliancí a absencí jakékoli obrany, jakou požaduje Rusko.

Podle dosavadních informací zvažuje vyslání mírových či stabilizačních sil až deset států. Mezi nejvýraznější zastánce patří Francie, Spojené království a Turecko, které zároveň signalizují ochotu zapojit se i vojensky. Informovaly o tom servery Meduza, Euronews či Kyiv Post. Kromě těchto čtyř mocností chtějí vojáky vyslat Belgie, Litva nebo Estonsko. Země jako Německo, Španělsko, Lotyšsko a Švédsko zůstávají nerozhodnuté. 

Také český prezident Petr Pavel se v rozhovoru pro ČTK nechal slyšet, že by Česko „mohlo a mělo“ být součástí mírových jednotek. „Nabízí se i taková myšlenka, že by vznikla podél linie dotyku, ať už bude dojednána jakákoliv, určitá demilitarizovaná zóna. Taková zóna by podléhala nejenom technickému, ale i fyzickému dohledu. Pravděpodobně by došlo i k určitému rozmístění mezinárodních sil,“ popsal. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) s tímto ale nesouhlasí, podle jejího vyjádření pro server Seznam Zprávy prý „nic takového nyní není na stole“. 

Polsko deklaruje významnou logistickou podporu, především s ohledem na svou geografickou blízkost a zkušenost s řízením humanitárních i vojenských toků. Naproti tomu Itálie ústy premiérky Georgie Meloniové varuje před nebezpečím přímé vojenské konfrontace s Ruskem a apeluje na maximální opatrnost při formování mandátu a pravomocí takové mise.

Tento plán, jakkoliv zatím v rané fázi, ukazuje, že část evropských zemí přechází od rétoriky solidarity ke konkrétním obranným závazkům. Zároveň ale otevírá řadu otázek, jak právních, tak politických i vojenských. Pod jakým mandátem budou jednotky operovat? Jak budou reagovat na případné narušení mírových podmínek? A jak zajistit, aby se mírová mise nestala terčem ruské propagandy či vojenských provokací?

Klíčové bude, zda se podaří sladit rozdílné postoje mezi jednotlivými členy koalice – od rozhodné podpory po zdrženlivost – a zároveň zachovat jednotu tváří v tvář předvídatelnému odporu Moskvy. Především však půjde o to, zda tato iniciativa dokáže Ukrajině skutečně nabídnout důvěryhodný bezpečnostní rámec v čase, kdy NATO zůstává politicky i prakticky mimo dosah.

Dostatečná síla?

Základní myšlenka vyslání mírových sil na Ukrajinu se opírá o předpoklad, že jejich přítomnost bude nejen symbolickým vyjádřením závazku Západu, ale také reálným faktorem vojenského odstrašení. Klíčovou otázkou proto zůstává, zda čtyři hlavní evropské mocnosti, tedy Velká Británie, Francie, Německo a Turecko, disponují dostatečnou vojenskou silou, kapacitami a politickou vůlí, aby odradily Rusko od dalších agresivních kroků.

Z vojenského hlediska jsou tyto státy považovány za klíčové hráče evropské obrany. Velká Británie a Francie jsou jediné dvě evropské země disponující jaderným arzenálem a schopností vést expediční operace. Obě země také v posledních letech výrazně zvýšily investice do obrany, zejména v oblasti modernizace techniky, kybernetické obrany a kapacit pro hybridní válku. Britské ozbrojené síly dlouhodobě patří mezi nejlépe vycvičené a nejlépe interoperabilní v rámci NATO.

Francie, kromě jaderného odstrašení, sází na schopnost rychlé reakce, přičemž má zkušenosti s nasazováním vojsk v rámci mezinárodních operací v Africe i na Blízkém východě. Turecko, ač se v posledních letech distancuje od některých aliančních pozic, má druhou největší armádu v NATO (hned po USA) a výrazné regionální ambice. V ukrajinské válce sehrálo specifickou roli jako prostředník, ale zároveň poskytovalo vojenskou pomoc, například v podobě bezpilotních prostředků.

Německo představuje jiný případ. Po dlouhých letech podfinancování armády se spolková vláda od roku 2022 snaží napravit deficit investic skrze zvláštní obranný fond a navýšení rozpočtu. Zůstává však otázkou, zda se Berlínu podaří včas transformovat svou armádu v efektivní nástroj projekce síly. Symbolická hodnota německé účasti by však byla nezanedbatelná, a to i vzhledem k ekonomické a diplomatické váze země. Samotná účast Německa je sice nejistá, francouzský prezident Emmanuel Macron ale potvrdil, že se němečtí vojáci určitých operací budou účastnit. 

I přes tyto předpoklady ale není jisté, zda tato koalice dokáže sama o sobě Rusko skutečně odstrašit. Hlavním problémem není síla jako taková, ale její politická použitelnost. Vyslání jednotek v mírovém režimu totiž předpokládá mandát s omezenými pravomocemi, včetně omezené schopnosti reagovat na eskalaci. Pokud by došlo k útoku na tyto jednotky, musely by státy rychle rozhodnout o případné vojenské odpovědi, což vyžaduje vysokou míru politické soudržnosti, připravenosti na riziko i odhodlání nést následky.

Navíc se nelze spolehnout pouze na evropské síly bez americké přítomnosti, která tradičně zajišťovala hlavní záruku bezpečnosti ve východní Evropě. S návratem Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho vlažným postojem k NATO tato jistota slábne. Evropa tak bude muset nést větší díl odpovědnosti, což zdůraznil také americký viceprezident JD Vance, a zároveň prokázat, že její deklarovaná „strategická autonomie“ není jen politickou frází. Evropa bude muset převzít „lví podíl zodpovědnosti“ za ukrajinskou bezpečnost,“ uvedl Vance podle katarské stanice Al-Džazíra.

Čtyři hlavní evropské mocnosti tedy mají potenciál vytvořit silný symbolický i vojenský rámec pro obranu Ukrajiny. Aby ale fungoval jako skutečný prostředek odstrašení, musí být věrohodný nejen ve své kapacitě, ale i ve schopnosti rychlého a jednotného rozhodování v případě krize. Právě tato dimenze, tedy politická vůle riskovat, bude testována jako první.

Extrémně dlouhá fronta

Jedním z méně často zmiňovaných, avšak zásadních problémů, kterým by čelila případná západní vojenská přítomnost na Ukrajině, je strukturální nepřipravenost západních armád na vedení války v podmínkách dlouhé a nestabilní fronty. Většina členských států NATO, zejména po roce 2001, přizpůsobila své ozbrojené síly asymetrickým konfliktům, konkrétně misím v Afghánistánu, Iráku či v oblasti Sahelu. Tyto operace se odehrávaly na omezeném území a s vysokou technologickou převahou, nikoli ve scénáři konvenční frontální války mezi státy.

Rusko-ukrajinská linie dotyku je přitom extrémně dlouhá. Samotná rusko-ukrajinská hranice měří přibližně 1974 kilometrů, přičemž po započítání části běloruské hranice, která je z vojenského hlediska rovněž relevantní (cca 1084 kilometrů), se dostáváme na více než 3000 kilometrů potenciálně ohrožené fronty. Ačkoliv se v praxi nejedná o souvislou bojovou linii, představa, že západní kontingenty budou muset pokrýt několik set kilometrů strategických úseků, přináší zcela jiný typ nároků než ty, na které jsou v posledních dvou dekádách zvyklé.

Západní armády, i přes svou technologickou vyspělost, nejsou strukturálně uzpůsobeny pro dlouhodobé držení linií v rozsáhlém terénu. Jejich síly jsou koncipovány pro flexibilní zásahové operace, nikoli pro statickou obranu na široké frontě. Klíčovým faktorem je zde jak personální kapacita, tak schopnost logistického zásobování v situaci rozprostřeného nasazení. Na rozdíl od ruské armády, která je i přes slabiny schopna udržovat mobilizační režim a pravidelně doplňovat jednotky, většina evropských armád funguje v rámci profesionálního modelu bez masivních záloh.

Připočteme-li k tomu geografické komplikace, od otevřených rovin východní Ukrajiny po zalesněné oblasti na severu, je zřejmé, že zabezpečení takto rozsáhlého prostoru by vyžadovalo nejen silnou mezinárodní koalici, ale i zásadní změnu v operačním myšlení a logistickém plánování. Jinými slovy, pokud má být západní přítomnost na Ukrajině skutečně odstrašující, musí být schopna působit nejen jako symbol, ale jako efektivní bojová síla s připraveností na vysoce náročné a rozptýlené konfliktní prostředí.

Z toho vyplývá dvojí výzva. První je schopnost adekvátně posílit početní a logistickou připravenost sil, druhou pak ochota jednotlivých států učinit z obrany Ukrajiny prioritní vojenskou i politickou agendu. Bez této dvojí změny by západní kontingenty mohly v případě eskalace plnit spíše roli zranitelného cíle než odstrašující síly.

Ukrajinská armáda musí být silná

Neschopnost západních armád operovat efektivně na dlouhých a členitých frontách neznamená jen technologickou nebo organizační výzvu. V praxi to znamená, že i po uzavření případné mírové dohody a při existenci bezpečnostních záruk bude hlavní tíha každodenní obrany území stále ležet na ukrajinské armádě. Ta jediná má zkušenosti, znalost terénu i operační strukturu přizpůsobenou rozsáhlé linii dotyku s Ruskem.

Jenže zde narážíme na jeden z nejméně diskutovaných, a přitom nejzásadnějších aspektů poválečného období. V době míru Ukrajina nemůže udržet armádu v současném rozsahu. Povinná mobilizace, která je dnes opřena o stav válečného ohrožení, nebude dále právně ani politicky udržitelná. Většina vojáků, a to včetně těch s bohatou bojovou zkušeností, se vrátí do civilního života, kde budou plnit roli obnovitelů válkou zničené země. Reálný počet aktivních vojáků tak po válce výrazně klesne.

Západ, který nedisponuje armádami uzpůsobenými k permanentnímu držení linií, tak bude de facto spoléhat na to, že Ukrajina bude i po válce udržovat armádu dostatečně velkou, výkonnou a motivovanou k tomu, aby v první linii čelila případné nové ruské agresi. Tato asymetrie v očekávání ale naráží na realitu ekonomickou, demografickou i společenskou. Udržení stotisícových armád v době míru, v zemi s poškozenou ekonomikou, nebude možné bez masivní zahraniční podpory, a to nejen vojenské, ale i institucionální a sociální.

Jinými slovy, pokud Západ nebude ochoten poskytnout nejen zbraně, ale i dlouhodobě udržitelný rámec pro výstavbu ukrajinských ozbrojených sil, včetně financování, výcviku a garancí, riskuje, že vytvořené bezpečnostní uspořádání zůstane na papíře. Ukrajinská armáda se může stát nejsilnější silou regionu, ale pouze tehdy, pokud to bude mezinárodně podporovaný projekt, nikoli osamělý úkol země vyčerpané válkou.

Tím se znovu vracíme k jádru celé debaty. Bez strategického rozhodnutí Západu převzít odpovědnost za obranu Ukrajiny, a to nejen symbolicky, ale i prakticky, zůstane koncept bezpečnostních záruk křehký. Bez domácí mobilizace Západu nebude moci existovat ani efektivní obrana Ukrajiny, ani skutečné odstrašení Ruska.