Profil editora

Alea iacta est, Kostky jsou vrženy. Vítězem parlamentních voleb v České republice se stala možná pro někoho překvapivě koalice Spolu, sdružení politických stran ODS, KDU-ČSL a TOP09. Porazili společně populistické hnutí Ano Andreje Babiše. Nová parlamentní komora bude poprvé od konce druhé světové války bez zástupců ČSSD a komunistů. Překvapivá je i masivní (téměř 65,5 procent oprávněných voličů) účast lidí ve volbách. Ukazuje na to, že v Česku lidé neztratili zájem o svou budoucnost, že jim vadí cílené rozdělování společnosti, tak jak to provozovalo dosavadní vládní hnutí Ano, ČSSD a komunisti. Musím také říct, že jsem měl původně připravený jiný, smutnější komentář, ale volby ukázaly, že věřit až do poslední chvíle v dobrý výsledek a spoléhat se na to, že lidé přece nejsou tak hloupí, se tu pořád vyplácí.

Politika utrácení českého státu, zdá se, narazila na hranice. Před dalším nedobrým vývojem státních financí totiž strážce cenové a měnové stability v tuzemsku, centrální banka, postavila hráz. Zvýšila úrokové sazby. A to nečekaně o dost ‒ o 0,75 procenta. Máme tak nejvyšší úroky od roku 1997. A i když se její kroky projeví až se zpožděním, jde o jasný vzkaz voličům před nacházejícími parlamentními volbami.

Černobílé vidění světa se prý dnes nehodí. Řeč je tu o tom, zda má stát vlastnit nějaké podniky a spravovat je (rozuměj nalévat do nich peníze daňových poplatníků) nebo nemá. Takhle jednoduché to je. Jenže to je jen teorie. Křiklavým případem desítky let nikam nevedoucího rozhodování o tom, zda mít nebo nemít státní firmy, je třeba Česká pošta a České dráhy. Nyní před volbami se jednoduchá otázka stala ošklivou slovní hříčkou sociálních demokratů, kteří se z toho snaží udělat bič na své konkurenty.

Drahé a stále víc nedostupné bydlení zadělává v Česku na vážné problémy. Řešení je i přes nějaké vládní aktivity spíše v nedohlednu. Nejen vládní politici, ale zatím ani ti opoziční, se s vysvětlováním reálných kroků, které by napomohly zmírnit rostoucí napětí s pořizováním si bydlení, nijak nepředháněni. Viditelnou a vše objímací aktivitou je zatím jen zvyšování sociálních dávek, důchodů a dotací. Otázka proto je, nezaděláváme si zbytečně na budoucí opravdu vážné komplikace?

Dejte mi třicet tisíc korun, manželce taky a můžou za nás „makat“ další. Tak nějak by měl dle podporovatelů nápadu platit lidem tzv. zaručený příjem, nástroj k vyřešení nezaměstnanosti. Jenže ‒ nápad je jedna věc (a nechme stranou to, kdo a proč s ním přišel) a druhá věc je skutečnost, zda pomáhá nebo ne. Jak totiž ukázala řada experimentů s touto sociální státní platbou v různých zemích, zaručený příjem je spíše ke škodě fungování pracovního trhu. Je proto otázkou, proč se v Česku objevují tendence (volby?) se jej pokusit zavést.

Srpnem letošního roku skončily nejen prázdniny, ale také desítky let dlouhá doba, kdy se celková průměrná inflace nedostala nad čtyři procenta. Zdražování, jak se také lidově inflaci přezdívá, v srpnu přineslo zvýšení cen v průměru o 4,1 procenta. Jde sice o „dramatické“ číslo, ale nejeden ekonom vyzývá k tomu, abych z růstu inflace nebyli hysteričtí. Na druhou stranu by nám však nemělo být jedno, jak si s nastalou situací poradí nebo by chtěli poradit odpovědní vládní činitelé.

Zpěvák Daniel Landa založil v krátké době už další protestní iniciativu, tentokrát Žlutý špendlík. Chce s ní prosadit právo na odpor. Novinkou je, že se k jeho spolku nově přidávají i lékaři či právníci. A i přes rychlý růst lidské základny Landovy iniciativy, není jisté, zda hnutí se svými požadavky uspěje nebo bude mít, jako v řadě dalších případů, spíše jepičí život.

Od října budou pít Češi dražší pivo. Navyšování cen jako první oznámila největší domácí pivovarnická značka, Plzeňský Prazdroj. Nejvíc nyní zdražení piva pocítí ti, kteří chodí do hospod. Naplní se tak okřídlené heslo, známé především z totalitních časů o tom, že ti páni, kteří zdraží pivo, odpadnou od moci?