KOMENTÁŘ | Demokracie v Česku není mrtvá. Všichni teď věří v lepší budoucnost

Jasné jsou po volbách nečekané záležitosti: Koalice Spolu a PirStanu by měla mít v nové poslanecké sněmovně podle neoficiálních výsledků Českého statistického úřadu většinu v podobě 108 křesel. První komentáře politiků vítězných stran sice naznačují, že jejich spolupráce nebude úplně snadná, ale... Všichni věří v lepší budoucnost. A hlavně, chtějí se domluvit. Ne rozhodovat podle Facebooku nebo Twitteru. Jasné je i to, že nejstarší politická strana v zemi, totiž ČSSD, v novém parlamentu nezasedne. Získala totiž jen něco víc než 4,6 procenta hlasů. Strana doplatila nejen na řadu kauz, ohrožujících přímo svobodu a demokracii v zemi, ale i takových, které její vedení nechtělo řešit, ale i na eliminaci liberálních proudů ve straně. Jan Hamáček prohrál kvůli tomu, že se slepě držel lidí, kteří viděli spásu v podpoře od Miloše Zemana, jenž už dávno ztratil pojem o tom, co je moderní levicová politika. Možná je dobře, že strana tak bude mít minimálně pět let na to, aby se z ní stala skutečně sociální demokracie pro 21. století.

Jasné je i to, že voliči v Česku nerezignovali na svou budoucnost, byť programy většiny stran se výhradně věnovaly spíše „těm starším“. Je dobře, že liberálně-svobodné myšlenky země, která po roce 1989 znovu zamířila do západní civilizace, nezapadly pod příkrovem „neonáckovských“ nenávistných výkřiků o imigračních vlnách, plánů na vystoupení z Evropské unie a NATO a orientaci na země, jakou je čím dál tím více totalitní Maďarsko. Jasné je i to, že do pozice premiéra zřejmě přijde opravdu slušný, vzdělaný a konzervativní politik, s klidným, a ne arogantním a uřvaným stylem chování a rozhodování. Tuzemští voliči tak udělali zřejmě rozhodný krok k nápravě unavené „demokracie“ po vládách ČSSD, Ano a KSČM.

Je jasné také to, že výsledky voleb budou dozajista podrobeny mnoha sociologickým, filozofickým, ekonomickým, ale i společenským rozborům a analýzám. Hodně důležité je i to, že pro svobodně‒liberální část domácí populace jsou výsledky voleb jasným důkazem toho, že stát si za svým se vyplatí a čelit populistickým výlevům není marné. Volby tak podle mého názoru přinesly velmi nečekané jak příznivé, tak i velmi nepříznivé, momenty. Začnu těmi druhými. Když v listopadu 1989 Marta Kubišová zazpívala narvanému pražskému Václavskému náměstí svou Modlitbu pro Martu, běhal mráz po zádech snad všem, kteří tam stáli. Stáli a trpělivě čekali právě na lidi, jako Kubišová, kterým prokletý komunistický režim dělal čtyřicet let, jak říká ulice, „pakárnu“. A vlastně nejen jim. A dal bych osobně ruku do ohně za to, že téměř všichni (až na výjimky z řad aktivních členů STB a jejich kamarádů a spolupracovníků, jakým je i slovenskými soudy a důkazy usvědčený šéf hnutí Ano Andrej Babiš, který tu plánoval znovu vyhrát volby) chtěli, aby už nikdy v této zemi podobní totalitní „zlosyni a zlo dcery“ nemohli ovládat životy druhých. A výsledky voleb pro Babiše a jeho lidí dokázaly, že odkaz listopadových dní nebyl (naštěstí!) zapomenut.

Je ale hodně k zamyšlení, kvůli čemu stále dost velká masa lidí (27,33 %) v tuzemsku po řadě skandálů a průšvihů celého hnutí Ano podporuje člověka v jeho čele, kterému nevadí pach estébácké minulosti, nevadí mu celoevropská kritika jeho několika nejvyššími institucemi EU potvrzený zřejmý střet zájmů a financování vlastních firem z evropských dotací, kterému nevadí, že kvůli jeho cílenému chování a neschopnosti rozhodovat umírali v Česku lidé. A nebylo jich málo. Je k zamyšlení, proč stále téměř třicet procent populace fandí praktikám strany, která vlastně usiluje o „nadvládu“ nad lidmi a organizování společenského života přesně ve stylu Big Brother. Zdálo se, že Češi rezignovali na svou historii a nechtějí se o ní poučit a podle toho by volili. Jenže není to tak. Zdá se, že lidé tu nesedli na vábničky totalitářů a neprodali svou svobodnou zemi za dvě koblihy. Čísla z některých regionů (Moravskoslezský kraj podpořil Ano téměř 34 procenty, Olomoucký pak téměř 30 procenty) ale svědčí o tom, že stesk a touha po starých pořádcích, kdy strana a vláda (ANO?) jedině určovala co se smí a co ne, je tu stále velký.

Volby také ukázaly, že i výkřiky o tom, že vystoupení z Evropské unie, které mělo být jedinou správnou cestou pro zachování svobody v Česku (Kdopak by asi tak poté zaměstnal ty lidi v Sudetech, když by většina německých nebo rakouských firem stáhla kvůli nečlenství této země v EU svá zastoupení třeba do Rumunska nebo na Ukrajinu, kde je výrazně levněji než v ČR?), nebo ignorování toho, že se tu kvůli vítězství ve volbách obětují pro nic nedělání odpovědných ministrů životy a zdraví lidí, a to opakovaně, či záměrné vydávání ministerských pamfletů, které poté soudy za několik týdnů zruší a varují bez odezvy před dalšími takovými kroky, nejsou ty správné argumenty pro další vládnutí a jsou jen malou ukázkou toho, jak by stát znovu fungoval, kdyby… To se ale naštěstí snad nestane.

Ukázalo se taky, že představa Babišovců o tom, že zesměšňováním liberálních názorů a v roce 1989 zasazených svobodných „semínek“ do posttotalitní země, nepovede k nové ano diktatuře. Je k zamyšlení také to, že možná kvůli výkonům ministrů bývalé vlády se v nynějších volbách, byť kandidovalo téměř 5 300 lidí, nepřihlásilo do politických míst více než pouhých 23 procent žen. O to lepší zprávou je, že nová sněmovna bude mít v lavicích rekordní počet žen. K velmi dobrým zprávám těchto voleb, kromě těch čísel samozřejmě, patří i to, že lidi volit chtěli. A to nečekaně napříč věkovým spektrem. Třeba hned v začátku voleb v pátek v prvních hodinách po otevření volebních místností přišla až pětina všech voličů. Celkově pak přes 65 procent oprávněných voličů. Chuť českých lidí v zahraničí změnit zatuchlé a korupcí a střetem zájmů prošpikované tuzemské poměry byla také rekordní.

Výbornou zprávou je i to, že chuť lidí, a to bez ohledu na jejich politickou příslušnost či preferenci, zjistit si, jak mluví, nebo co chtějí jiní politici a strany, byla velká. A to nečekaně. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale Češi i přes dlouhodobý rozpor mezi volebními preferencemi politických stran a náladou „Vox populi“ totiž vůbec nerezignovali na to, aby si zjišťovali nebo sledovali to, co politici říkají a plánují. Z výsledků měření televizí, které monitoruje sledovanost, totiž například vyplývá, že předvolební debatu na ČT1 a ČT24 sledovalo souhrnně na obou stanicích více než milion diváků starších 15 let. Poslední dvě politické debaty v tuzemských televizích v týdnu před volbami, které pustila TV Nova, pak měly ještě lepší čísla. Čtvrteční odpolední debatu vidělo 18,61 procenta diváků v cílové skupině 15 až 54 let, což je s velkým zjednodušením přepočteno na populaci téměř dva miliony lidí a druhou, do které TV Nova pozvala největší kandidáty na premiéry země, pak dle TV Nova vidělo 23,49 procenta diváků v té samé věkové kategorii, tedy více než dva a půl milionu hlav. A nezaháleli ani na CNN Prima News. Její závěrečnou předvolební superdebatu sledovalo dle samotné televize 638 tisíc diváků. Jistě, kam se to hrabe na sledovanost Slunečné nebo MasterChefa, ale snad uznáte, že není nad to, když si lidé dobrovolně vyberou to, co si právě ve volbách vybrali s na základě znalostí a ne dezinformací.

Je nutné si říct, a není lepší pomoci než snad už tisíckrát zopakované věty prezidenta Václava Havla, že naše země posledních několik let opravdu nevzkvétala. Volební výsledky ale nečekaně dávají velkou naději, že se se to (snad) brzy změní a zlepší. Ukázalo se, že mít demokratickou, moderní, digitální, výkonnou a fungující zemi, než jen sloužit zájmům jedné korporace, chce většina národa. Ale ani ti, kteří volili „starou“ vládní partu, neprohráli. I oni totiž mohou na nových poměrech slušně vydělat. Takže, ať se nám všem daří. Konečně snad bude líp. Teď už zbývá jen jediné. Aby nemocný, autokratický a na východní totality orientovaný prezident země zapomněl na své dosavadní chování a pověřil sestavením vlády parlamentní většinu.