KOMENTÁŘ | Landův Žlutý špendlík s "Právem na odpor" ukazuje problém spolků v Česku

Prý jsme národ remcalů a lidí, kterým se stále něco nelíbí. A místo toho, abychom se snažili řešit nějak smysluplně co nejdříve to, co nás pálí, hledáme dokola alternativy a nadáváme v hospodách na to, že nic nefunguje. To si o nás dle sociologických průzkumů myslí naši nejbližší zahraniční sousedé. A mají, bohužel, v mnoha ohledech pravdu. Analýz, proč to tak je, existuje řada a nemá cenu je donekonečna pitvat a rozebírat. To je k omrzení. Část odborníků tyhle jevy připisuje negativnímu vlivu sociálních sítí, jiná část expertů vidí za takovým chováním nevyrovnání se s českou totalitní minulostí. A další sociologové a odborníci na život společnosti tvrdí, že kvůli dlouhodobě neřešeným sociálním problémům jsou Češi stále víc pod vlivem populismu a negace.

Jsme malá země a často zapomínáme na to, že tak rychle, jak bychom chtěli a potřebovali, se tu nové tváře a noví bezúhonní silní jedinci, kteří jsou s to napravit křivdy a rány které jsme utržili, nevyskytují. A tak, nedá se nic dělat, důvěřujeme znovu a znovu těm, kteří sice nabídnou řešení něčeho, co se nám nezdá, ale tak nějak s nimi vnitřně nesouhlasíme. A i když se nám zdají být divní, začneme je podporovat a přidávat se ke spolku, který založili. Chcete přiklad? Tak třeba u části populace oblíbený zpěvák Daniel Landa. V srpnu letošního roku si založil už další iniciativu, tentokrát s názvem Žlutý špendlík, která navazuje na dřívější protestní aktivitu Blanický manifest.

Hlavním heslem aktuální iniciativy je Právo na odpor. Odpor k čemu, ptáte se. Ke kritice poměrů, k otevření země, k neuzamykání života kvůli dopadům aktuální covidové pandemie a jak říká nyní výzva proti „politické zdravotní diktatuře“. Možná by se nad tím dalo mávnout rukou a říct si, že Landa zkrátka zařadil stejný „kvalt“ jako další podobná hnutí a spolky. Ti kritičtější jistě s chutí dodají, že Kouzelník Žito míří stejným směrem jako již existující uskupení, kritizující pandemická opatření či povinné očkování nebo nošení respirátorů a roušek. „Je to jen další obskurnost, která nebude mít nějaký velký vliv,“ slyšel jsem názor od vox populi v místní hospodě. Má to ale nyní háček – ke žluté iniciativě (možná podobnost s francouzským hnutím Žlutých vest?) se totiž přidávají vzdělanci. Lékaři a právníci.

Aby bylo jasno, i mě velmi zlobí vládní taktika boje proti globálnímu viru označovaného jako SARS – CoV-2. I mě zlobí uzávěry, lockdowny, omezování podnikatelských aktivit, rušení hromadných kulturních a sportovních akcí, vydávání ministerských pamfletů ignorujících rozhodnutí soudu nebo znovu a znovu dosazování lidí na ministerské posty, kteří nejsou poctiví a zjevně ani fundovaní. Myslím si taky, že je skvělé, když lidé mohou díky demokratickému systému společně dělat to, co je baví a nikdo jim nic nezakazuje. Problém ale je, jak ukazuje poslední vývoj, že tu znovu a znovu místo prosazování záměrů a kritik, které máme v počátku, naskakujeme spíše do vlaku hnutí a spolků, které nakonec nic nedotáhnou. Proč?

Proč se místo toho aktivněji neúčastníme politického života, neangažujeme se více v dění a rozhodování našich obcí, ale místo toho jen sedíme v hospodě či u televize a nadáváme. Oficiální statistiky z posledních týdnů třeba ukázaly, že ochota Čechů vstupovat do politických stran a prosazovat nějaké vize či myšlenky je za posledních třicet let vůbec ta nejnižší. Bojíme se kritiky, nejsme ochotni argumentovat a vymýšlet smysluplné kompromisy, za kterými by stála většina lidí, a to nejen ve vlastní obci. A místo toho tu někdy na Facebooku klikáme na zdánlivě rozumné a „správné“ požadavky někoho, z koho se vyklube podporovatel totalitních mocností, dokonce s otevřenou xenofobií či neskrývanými neonacistickými praktikami, jindy zase stojíme v davu, který sice volá po zrušení nošení roušek, ale chtěl by také zakazovat divadelní představení, která si dělají legraci z církve nebo křesťanství a říkat co se smí nebo nesmí v životě zdánlivě služných lidí. Není přece těžké být mezi zavedenými politickým stranami a naučit se přesvědčovat své okolí a posléze i veřejnost o vizích a plánech, které mají. Nebo ano?

Jenže my ne, to raději hledáme ty alternativy. Málokdo si ale přizná, že za posledních patnáct let většina z nich ve skutečném životě české společnosti nic příznivého nepřinesla. Anebo ano? Přiznejme si, že hledání alternativ hlavně v politice je zbytečně klopotná cesta k cíli, vedoucí často spíše do pekel. A nic to nemění na frustraci z posledního roku, kdy vládnoucí garnitura předvedla, že i ona, jako chtěná a znovu silnou částí národa oblíbená alternativa, nechce podporovat ani domácí firmy, ani vlastní národ, ani soudy, zkrátka nikoho. Chce podporovat jen sama sebe. Možná ale, že Žlutý špendlík neví, že Právo na odpor už tak máme. Jenže kvůli tomu, že nejsme schopni se domluvit sami mezi sebou a podporovat někoho, kdo má sílu a chuť změnit ty nechtěné stávající poměry, to bude znovu zřejmě beze změny. Bez ohledu na ten Žlutý špendlík.