Havana je rájem sajdkár ze sovětské éry, turisté nevěřícně kroutí hlavou

Alejandro Prohenza se za řídítky své červené a pestře pomalované Jawy 350 z roku 1989 tváří velmi hrdě. "Hodně cizinců si mě na ní rádo vyfotografuje," chlubí se.

"Jednou mi jeden Bolivijec řekl, že nikdy neviděl opravdovou sajdkáru, jedině ve filmech o nacistech," dodává.

Osmačtyřicetiletý Alejandro vlastní jeden paladar (soukromou restauraci). Často dostává nabídky od různých lidí, že od něho sajdkáru koupí. On však vůbec nemá v úmyslu svůj stroj prodat, protože na něm vozí ženu a děti, nákupy a zásobuje s ním restauraci.

"Je to velmi praktické," říká Alejandro, který považuje svou sajdkáru za svou druhou dceru a raduje se, že ji nikdy nemusel odvézt k lékaři (rozuměj do autoopravny).

V Evropě jsou tato motorová vozidla již vzácná, ale v Havaně jich jezdí stovky a na celé Kubě tisíc.

Jejich příběh souvisí s historií Kuby, která se po socialistické revoluci z roku 1959 politicky vzdálila Spojeným státům a v Sovětském svazu nalezla velkého bratra, a to až do roku 1990. Jezdí tu sovětské Uraly, Dněpry a Jupitery, české Jawy či východoněmecké MZ 250.

Na Kubu přišly v šedesátých a sedmdesátých letech. Nejprve je používala armáda, pak státní podniky a zemědělství a nakonec obyvatelé.

Tak získal José Ceoane svého ostře červeného Jupitera. "Když vláda koupila sajdkáry od Rusů v roce 1981, dostaly je státní podniky. Pak je získávali zasloužilí pracovníci," říká. Jeho otec, který pracoval pro statistický úřad, takto obdržel jednu sajdkáru.

I když je stará, José by ji nikdy neprodal. "Jezdím s ní po městě, je to můj dopravní prostředek a na Kubě jich není mnoho," ujišťuje José, který pravidelně vozí příbuzné a rodinu.

Obstarožní vzhled sajdkár je atrakcí pro turisty, kteří jsou překvapeni, že jich tu tolik vidí. "Tady je to ale běžné," říká Enrique Oropesa, učitel v autoškole. Má zelený Ural z roku 1977, který si hýčká. "Velmi mi na něm záleží, je to dopravní prostředek pro mou rodinu a zdroj příjmů," uvádí.

A sajdkára je levnější než automobil, na nějž mnoho Kubánců nemá.

Osmatřicetiletý Francouz Philippe Ruíz, který se usadil na ostrově před dvěma lety se svou kubánskou ženou, říká, že jich v Havaně denně vidí až stovku.

Na inzerát na internetu se mu podařilo koupit za cenu v přepočtu 167.000 korun jeden modrý Ural s postranním vozíkem. "Mnoho sajdkár vozí stavební materiál," vysvětluje; sám pracuje na rekonstrukci jednoho domu. "Je o rok starší než já a přesto je v dobrém stavu," žertuje.

Na Kubě ovšem nejsou k sehnání náhradní díly, a tak si je lidé musejí opatřovat v cizině, takže se oprava stroje protáhne, zdůrazňuje.

Své koupě však nelituje. Již ve Francii byl motorkářem a za řídítky své ruské sajdkáry objevil nové dojmy. "Je to velmi legrační, liší se to od klasické motorky, musíte se všechno učit znova. Ale je to sympatické," říká. Zvláště pro rodinu, protože do postranního vozíku může dát dítě a zavazadla a žena si sedne za něho na motorku.

Jeho snem je pronajímat již opravenou sajdkáru turistům na projížďky po Havaně, dodává AFP.