Česko se za dvacet let nedokázalo shodnout na důchodové reformě

V současné době v České republice funguje tzv. dvoupilířová struktura penzijního systému. Prvním pilířem je systém známý jako PAYG (anglický akronym Pay As You Go neboli systém průběžného financování). Z tohoto systému pochází drtivá většina příjmů dnešních penzistů. Druhým pilířem je penzijní připojištění se státním příspěvkem.

Rozdíl mezi těmito dvěma pilíři je však propastný. Zatímco na kontě penzijních fondů, na nichž jsou peníze lidí, kteří se dobrovolně pojistili, se na konci loňského roku nacházelo něco málo přes 28 miliard (včetně státního příspěvku), výdaje na průběžný penzijní systém jsou na letošní rok odhadnuty na téměř 340 miliard korun.

Tyto dva systémy jsou v Evropské unii obvykle označovány jako první (průběžný) a třetí pilíř. Druhý pilíř je v okolních státech obvykle tvořen zaměstnavatelskými penzijními systémy, ale v českém právním řádu se nic takového nevyskytuje. A právě tato skutečnost spolu s naprostou závislostí českého penzijního systému na modelu průběžného financování jsou terčem nejčastější kritiky.

Systém penzijního připojištění se státním příspěvkem vznikl jako doplněk průběžného systému a měl obyvatelstvo vést k vyšší akumulaci úspor, která by zároveň snížila závislost jednotlivců na průběžném systému. V současnosti má však řadu nedostatků a ve srovnání s průběžným systémem se jen minimálně využívá. "Hlavní potíž současných penzijních fondů spočívá v tom, že majetek účastníků penzijního připojištění není oddělen od majetku samotného fondu," vysvětluje Tomáš Tyl, finanční analytik společnosti Fichtner. Podle Tyla také musí penzijní fond připisovat svým klientům vždy kladné zhodnocení, takže penzijní fondy musí krýt své náklady značně netransparentním způsobem z výnosů investovaných prostředků. Pokud je zhodnocení aktiv nízké a fond tyto náklady nepokryje, vznikají fondu náklady příštích období.

"U některých špatně hospodařících fondů je výsledkem stav, kdy jsou investovaná aktiva fondu nižší než prostředky klientů včetně státního prostředku, na které klienti mají nárok," řekl dále Tyl s tím, že tyto náklady se některým společnostem vymkly kontrole a zatížily je velkým budoucím dluhem, který bude muset jednou někdo zaplatit: buď účastníci, nebo akcionáři penzijních fondů.

Podle Tyla spočívá další problém v investičním zaměření fondů. "Penzijní fondy smějí investovat pouze do konzervativních aktiv - především do dluhopisů a nástrojů peněžního trhu. Díky tomu jsou značně neatraktivní pro mladé účastníky, jejichž spoření na penzi by mělo obsahovat výrazně vyšší složku akciových investic," doporučil Tyl. "Pro mladého člověka je v současnosti stále vhodnější investovat své prostředky například do transparentních dluhopisových nebo akciových podílových fondů než do penzijního připojištění zatíženého neprůhlednými náklady, a to i přes státní podporu tohoto produktu," zakončil Tyl.

U průběžného penzijního systému je největším problémem jeho závislost na demografickém vývoji. Dokud počet pracujících (a tedy plátců sociálního pojištění) výrazně převyšuje počet příjemců (důchodců), funguje systém bez větších problémů. Jakmile se však tento poměr změní v neprospěch plátců pojištění, stává se systém deficitní a časem přichází nevyhnutelný kolaps.

Na základě demografických prognóz, které nezávisle na sobě zpracovaly Český statistický úřad (ČSÚ), Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (Přf UK) a Eurostatem, je zjevné, že demografický vývoj v České republice je krajně nepříznivý. Nejčastěji používaným ukazatelem je tzv. míra závislosti, která ukazuje podíl osob ve věku 65 let a starších na populaci ve věku 15-64 let. Zatímco v roce 2010 se tento údaj pohybuje mezi 20 a 25 procenty (s mírnými odchylkami podle autora prognózy), na rok 2050 je tento poměr předpovězen na hodnotu kolem 55 procent.

Výše důchodů je obvykle vyjadřována tzv. náhradovým poměrem. Ten představuje podíl průměrného důchodu na průměrné hrubé mzdě. Tento poměr se nyní pohybuje kolem 40 procent, což funguje fakticky vzato bez problémů při současné míře závislosti. V roce 2050 bude podle prognóz míra závislosti dvojnásobná, což by znamenalo snížení náhradového poměru na 20 procent hrubé mzdy, nebo zvýšení odvodu na sociální pojištění na dvojnásobek, tedy ze současných cca 22 procent superhrubé mzdy na minimálně 44 procent. Ani jedna z variant v praxi není uskutečnitelná, protože spolu se mzdami rostou i ceny a snížení náhradového poměru na 20 procent by znamenalo odsun důchodců pod hranici chudoby (při takovémto poměru by se průměrný důchod dnes pohyboval kolem 4 500 korun, zatímco nyní je něco přes devět tisíc). Druhá varianta by znamenala neúnosné zvýšení ceny práce, které by se projevilo ztrátou konkurenceschopnosti českých podniků, vyšší nezaměstnaností a řadou dalších nepříznivých změn.

Průběžný systém funguje v praxi tak, že v něm fakticky vzato nic není – všechny peníze, které jsou vybrány na pojištění, ihned odchází na výplaty důchodových dávek. Výše dávky je částečně závislá na výši odvodu, ale pouze do velmi omezené míry, protože existující systém dává nízkopříjmovým skupinám vysoké náhradové poměry, a vysokopříjmovým naopak nízké. Tato disbalance je způsobena například existencí redukčních hranic pro výpočet důchodu. Odůvodněno je to tím, že systém je založen na principu zásluhovosti (kolik poplatník do systému odvedl) a solidarity (bohatých s méně bohatými). Nicméně v polovině dubna letošního roku Ústavní soud zjednodušeně konstatoval, že princip solidarity neúměrně převážil nad principem zásluhovosti a druhou redukční hranici ve výši 27 tisíc korun zrušil s platností od října příštího roku. Pokud do té doby zákonodárci nepřijmou novou právní úpravu, bude to pro penzijní systém znamenat neúnosnou zátěž.

Další kritika průběžného systému tkví v tom, že nevytváří v podstatě žádnou hodnotu. Jelikož v něm peníze nezůstávají, ale okamžitě odcházejí na platby důchodcům, ani žádnou hodnotu tvořit nemůže. Podle nejostřejších kritiků se jedná o princip známý jako Ponziho schéma, kdy investoři svěřují své peníze správci fiktivního fondu, který je dále nijak neinvestuje, ale vyplácí z nich fiktivní výnosy těm, kteří jsou v systému déle. Celý systém funguje, dokud do něj přicházejí další investoři v dostatečném počtu. Ponziho schéma je obvykle označováno jako „letadlo“.

I přes výše popsané problémy má průběžný systém řadu zastánců zejména v levicových stranách. Mezi nejznámější patří například expremiér Miloš Zeman. „To je totiž jediný systém, který nelze vytunelovat, protože tam nic není. Jakmile tam peníze vložíte, hned je zase odbíráte na výplatu starobních důchodů. Zatímco soukromé penzijní fondy můžete vytunelovat nejen u nás, kde je ta schopnost o něco větší, ale klidně i v zahraničí,“ uvedl Zeman před časem v rozhovoru pro Mediafax s dodatkem, že demografické prognózy patří mezi nejfalešnější v prognostice, protože například nepočítají s vlivem migrace obyvatelstva.

Dalším častým argumentem pro udržitelnost průběžného systému je rostoucí produktivita práce. „Přepočet musí být na výkonnost ekonomiky. Jak se vyvíjí produktivita práce, tak se vyvíjí i ekonomika. A pak je otázka, kolik z vyprodukovaného by mělo jít na důchodový systém,“ řekl v rozhovoru pro Mediafax již dříve exministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach (ČSSD). S tímto zdůvodněním však nesouhlasí ekonom a strategický ředitel společnosti Partners Pavel Kohout. „Spoléhat se na růst produktivity znamená čirou neznalost základních ekonomických vztahů: jakýkoli růst produktivity je plně kompenzován růstem životní úrovně. Růst produktivity by umožnil levněji financovat životní úroveň důchodců, pokud by ovšem zůstala konstantní,“ píše Kohout ve své poslední knize Finance po krizi.

V praxi to znamená, že aby rostoucí produktivita mohla pokrýt životní úroveň důchodců, musela by tato úroveň „zamrznout“ na určité úrovni. Například lidé, kteří byli na vrcholu svých sil v 80. letech minulého století, by dnes v důchodovém věku nemohli počítat s vyšší životní úrovní, než jaká byla v 80. letech. Dalším problémem je počítání důchodu pomocí náhradového poměru, protože růst produktivity je doprovázen růstem mezd, a pokud je důchod počítán procentem ze mzdy, je produktivita naprosto nevýznamným ukazatelem.

Zmíněná závislost na demografii by při zachování tohoto systému vedla ke stále vyšším a vyšším schodkům systému a celého státního rozpočtu, protože by jednoduše řečeno neměl systém kdo platit. Demografický vývoj vidí jako velmi rizikové i ministerstvo financí, které v predikci situace bez jakýchkoli reforem předpokládá nárůst veřejného dluhu v roce 2050 na více než 250 procent hrubého domácího produktu (podle stránek www.verejnydluh.cz analytika Raiffeisenbank Aleše Michla je dluh nyní 36,7 procenta). To by zřejmě znamenalo okamžitý státní kolaps, protože při současné výši dluhu jsou jen úroky na jeho splácení a náklady spojené s obsluhou dluhu pro letošní rok vyčísleny na 76 miliard korun a představují čtvrtou nejvyšší výdajovou položku státního rozpočtu. Za předpokladu, že by se výnos státních dluhopisů nezměnil (zřejmě by však došlo k jeho zvýšení) a za předpokladu nulové inflace by v roce 2050 částka na obsluhu státního dluhu přesáhla půl bilionu korun ročně.

Podle expertů by měla reforma penzijního systému směřovat k vícezdrojovému financování, které by snížilo závislost celého systému na demografickém vývoji, posílilo osobní odpovědnost za vlastní zajištění na stáří a podnítilo obyvatelstvo k úsporám. Scénář zatím není hotový, ale pravděpodobně se půjde cestou vyvedení části prostředků z prvního pilíře do penzijního fondu, kde budou moci být reálně zhodnocovány. Adekvátně bude snížena výměra důchodů z prvního pilíře a část penzí bude důchodcům vyplácena z jimi naspořených prostředků. Dále bude muset být dobudován druhý pilíř zaměstnavatelských systémů, který je obvyklý v Evropské unii. Systém založený na třech pilířích by měl být méně závislý na demografii, neměl by být tolik ovlivňován výkyvy trhu (což je hlavní problém čistého fondového systému) a měl by účastníkům poskytovat nejvyšší možnou míru jistoty.

Část expertů však optimismem neoplývají a například citovaný Pavel Kohout ve své knize jasně doporučuje spolehnout se spíše na své děti a úspory než na stát. „Pokud budu realista, doporučuji každému, aby na stát nespoléhal a na stáří se zabezpečil sám. Vytvořte si finanční rezervy a investujte. Pořiďte si vlastní bydlení. Dobře vychovávejte své děti. Až dnešním třicátníkům bude sedmdesát, stát je pošle na pastvu,“ uvedl Kohout před časem v rozhovoru pro agenturu Mediafax.