Všichni důchodci dostanou málo, varuje analytik. Co se chystá?

Podle analytika je nebezpečím "kompletní rezignace všech na snahu o hledání shody na trvalé, udržitelné reformě penzijního systému. Zatímco „pravice" se v minulém volebním období omezila na demonstraci moci při zavádění druhého pilíře (který tak, dle očekávání, od ledna 2016 končí), „levice" nepřekročila svůj stín a stále trvá na systému, který je i v tom nejlepším scénáři schopen garantovat všem pouze stejně málo. Důchody již nyní stojí ročně zhruba 400 mld. korun a jsou tak suverénně největší (třetinovou) výdejovou položkou rozpočtu; demografie je navíc neúprosná."

Podle něj ale existují v důchodovém systému oblasti, kde shoda napříč spektrem určitě možná je. "Jednou z takových je rodinná soudržnost, kterou moderní sociální stát zredukoval na vznešené deklarace v zákonech; zejména v důchodech je velký přitom prostor pro rodinu jako první linii obrany před strádáním v dobách, kdy se sil už nedostává. Zatímco rodiče mají (státem pravidelně vynucovanou a hlídanou) povinnost živit své děti dlouho a tak dobře jako sebe (§915 OZ: „životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů"), v opačném směru se OZ omezuje na bezzubé konstatování, že „dítě je povinno zajistit rodičům slušnou výživu"," uvedl Sám sebe se ale ptá, kolik lidí pravidelně posílá rodičům žijícím v průměru ze sotva pěticiferného důchodu nějaké peníze, aby žili „slušně"?

"A protože zanedbání vyživovací povinnosti dítěte k rodiči řeší vždy až soud, je tato povinnost vynucována velmi zřídka a toliko v extrémních případech. Přitom schopnost lidí zlepšit svou situaci prací je od určitého věku stejná, jako u dětí, a participovat na životní úrovni dětí je – na tom by shoda měla být – obecně spravedlivé," podotkl.

Státem nařízená ekvivalentní obousměrná rodinná solidarita je podle analytika něco, co českému sociálnímu systému chybí a co by mu pomohlo. "Zaprvé, alespoň části důchodců by bez dodatečných státních výdajů vzrostla životní úroveň, nebo by klesly rozpočtové výdaje při stejném důchodu - u nemalé části české ekonomicky činné populace by totiž dvě, tři či čtyři tisícovky měsíčně adresně posílané rodičům k důchodu určitě neznamenaly výrazný propad jejich životní úrovně a navíc by se takový krok nesetkal s negativní reakcí, kterou vyvolávají neadresná zvýšení daní," uvedl.

"Zadruhé, jedná se o efektivnější a dlouhodobější podporu vyšší porodnosti než tříleté rodičovské dovolené, „pastelkovné" či jiné podobné sociálně-inženýrské úplatky. A zatřetí, rodina by snad konečně mohla vymanit z etatismu sociálního státu a dostala šanci znovu se stát stavebním kamenem společnosti," dodal.