ROZHOVOR | Jsou Češi rasisté? Politolog má jasno. A muslimům vděčíme za mnohé

EU často kritizuje Česko za přístup k Romům. Oprávněně? Jsou Češi nesnášenlivý národ?

Přiznám se, že moc nevěřím na „národní vlastnosti", takže bych určitě neřekl, že Češi jsou nesnášenlivý národ. Pravda ale je, že vyšší míra latentního rasismu a zejména anticiganismu je u nás patrnější, než v jiných zemích. Domnívám se, že je to způsobeno zejména historicky, nedostatkem výchovy a vzdělání během komunistické diktatury, které jsme dosud nedohnali.

Náš přístup k Romům svým způsobem dobře dokumentuje stav, kdy na místě „cikánského" tábora v Letech u Písku dnes stojí prasečí farma. Umíte si představit něco podobného v Osvětimi? Patrně ne.

Je pravicový extremismus v Česku něčím specifický ve srovnání s jinými evropskými zeměmi?

Ano, zejména tím, že od roku 2008 nebyl schopen generovat žádnou relevantní politickou stranu. Když se rozhlédnete po Evropě, všude krajně pravicové strany existují a více či méně úspěšně penetrují etablovanou politiku. U nás od konce Republikánů ne. Patrně je to způsobeno jednak obecně vlažným nacionalismem, neochotou se politicky angažovat a také absencí charismatických postav na krajní pravici.

O levicovém extremismu moc neslyšíme. Je i ten momentálně v Evropě reálnou hrozbou?

Levicový extremismus (pokud vůbec chcete používat toto slovo, já se mu snažím vyhýbat pro jeho neobsažnost) má i přes zjednodušující mínění řady lidí dost podstatně odlišné charakteristiky od pravicového. Boj za větší rovnost, lidská práva, ekologická témata, boj proti rasismu atd. – to jsou všechno věci, které jsou s tím, co označujeme oním pojmem „levicový extremismus" nerozlučitelně spjaté a současně jde o témata, které obvykle rezonují i ve většinové společnosti (samozřejmě ne u celé, ale rozhodně více, než témata spjatá s krajní pravicí). Ostrá hranice mezi „levicovým extremismem" a zbytekem společnosti tak neexistuje, což v zásadě není případ krajní pravice.

Radikální levice je poměrně silná v zemích jako je Řecko, Itálie či Španělsko, kde se ale tyto tendence přetavují do etablovaných stran, které dokážou být i úspěšné ve volbách (Syriza v Řecku). Je ale otázkou, jestli by bylo na místě označovat tyto strany za extremistické. Domnívám se, že ne.

Odkud pramení islamofobie v Česku?

Nutkavá potřeba hledání vnějšího nepřítele spolu s velmi slabou přítomností islámu v ČR. Po pádu bipolárního světa v roce 1990 se zdálo, že přichází „konec historie", ale záhy se ukázalo, že tomu tak není a čelíme dalším výzvám. V tomto okamžiku se vize „střetu civilizací" (jakkoli odborníky odmítaná), jeví řadě lidí jako reálná hrozba. A spolu s tím samozřejmě reálné problémy, které jsou s islámem a šířejí s otázkami migrace spojené a které – více či méně reálně – existují.

Krajní pravice (nejen v Česku) jakoby zapomněla na Romy a najednou jsou „těmi zlými" muslimové. Jak lze takový posun vysvětlit?

Už Adolf Hitler tvrdil, že masa se nedokáže soustředit na víc cílů najednou a převáděl všechny problémy na jednoho jmenovatele, kterým pro něj bylo „mezinárodní židovstvo". Tento axiom platí zjevně dodnes. Muslimové mají tu „výhodu", že jsou daleko, obvykle se s nimi nesekáváme a je tak možné si do nich projektovat cokoli. Současně se zdají být skutečným nepřítelem, kterým Romové v zásadě nejsou (neexistuje žádný „Romský stát", na rozdíl od IS).

Uvidíme, zda tato situace vydrží déle, nebo je pouze dočasná, ale můj odhad je, že bude trvat spíše déle (možná s nějakými epizodními návraty k anticiganismu v případě nějakého obzvlášť ošklivého střetu mezi Romy a majoritou).

Pegida, klan Le Penů, Wilders v Nizozemí, UKIP v Británii, Orbán v Maďarsku, žhářské a jiné útoky na mešity ve Švédsku. Lze řící, že se Evropa opět radikalizuje?

Ano, v Evropě sílí strany sázející na kombinaci populismu a xenofobie. Ne vždy to musí vést k vítězství těchto stran ve volbách, pro zhoršování klimatu v Evropě ale bohatě stačí, když část jejich agendy přebírají etablované strany. Současně se zdá, že právě tyto etablované strany nejsou schopny adekvátně odpovídat na současné výzvy a také na současné obavy obyvatelstva. Tyto obavy nemusí být vždy reálně opodstatněné, ale to ve skutečnosti nevadí.

Pokud se lidé bojí, je jedno, že důvod jejich strachu může být iluzorní. Důležité je, že se tito lidé chovají tak, jako kdyby iluzorní nebyl a politika na to musí reagovat (což je v případě iluzorního strachu samozřejmě poměrně obtížné). Pokud to neudělá, vytváří se tím prostor pro strany, které jmenujete.

Tomio Okamura nedávno upoutal pozornost svými výroky o venčení prasat u mešit a kebabu, který je prý dalším krokem k burkám. Jsou taková tvrzení nebezpečná nebo nad nimi jen mávnout rukou?

Konkrétní výroky pana Okamury byly spíše legrační, dobře ale ilustrují vývoj, který jsem naznačil výše. Politika pana Okamury je založena na velmi přesném odhadu toho, co lidé chtějí slyšet, a tak mohou jeho výroky sloužit spíše jako lakmusový papírek.

Prezident Miloš Zeman mimo jiné prohlásil: "Nevěřím, že jsou umírnění muslimové a radikální muslimové. Stejně jako nevěřím, že jsou jen umírnění a radikální komunisté. Jsou jen muslimové a komunisté." (MfD 2011) "Netvrdím, že všichni muslimové jsou teroristé, tvrdím, že všichni teroristé jsou muslimové." (Reflex 2011) "Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii." (MfD 2011) Jak se vy, jako odborník na projevy nesnášenlivosti, na takové výroky díváte?

Jde o výroky toho typu, na které jsme si už od pana prezidenta v zásadě mohli zvyknout. Tedy úderné, vyvolávající mediální zájem. Jejich věcná správnost je samozřejmě sporná. Nejlépe se to dá demonstrovat na otázce terorismu – v Evropě tvoří nábožensky motivovaný terorismus asi 2% všech útoků, naprostou většinu teroristických akcí zde provádějí skupiny separatistického charakteru. V USA je situace obdobná.

Stejně tak označit islám za anticiviliazci je poměrně odvážné, pokud si uvědomíme, za kolik významných odvětví lidského vědění vděčíme právě muslimům (medicína, matematika atd.). A nerozlišovat mezi umírněným a radikálním islámem znamená to samé, jakobychom tvrdili, že Jan Hus byl vlastně stejný jako páter Koniáš a typickým představitelem křesťanství je inkvizice a upalování čarodějnic.

Neznamená to ale, že bychom se neměli mít na pozoru před těmi momenty, které v islámu reálně existují a které mohou být v rozporu s našimi v minulosti vybojovanými svobodami (tady jde zejména o postavení žen). Je ale vždy nesmírně nebezpečné generalizovat a paušalizovat. Zní to obvykle velmi jasně a rázně, ale součaně je to obvykle chybné.

Po útocích v Paříži začínají mít strach i Židé. Je antisemitismus v Evropě (a Česku) opět na vzestupu?

Bohužel ano. V Čechách to navíc nemá mnoho společného s islámem (jak už bylo řečeno – a přiznávají to samotní odpůrci islámu – v Čechách téměř žádní muslimové nejsou). Stačí si vzpomenout na předvolební kampaň prezidentských voleb a řadu invektiv, které se snesly na hlavu Jana Fischera právě pro jeho židovství.

Česko zažilo vlnu pochodů proti Romům, internet je plný „anticiganismu". S Vietnamci ale vycházíme dobře. Čím to?

Existují i antivietnamské postoje, ale jsou poměrně slabé. Vietnamci jsou obvykle vnímáni jako migranti, kteří se dokázali přizpůsobit a začlenit se do společnosti.

Napomáhá tomu několik faktorů – Vietnamci, na rozdíl od většiny asijských národů, píšou latinkou, což jim umožňuje rychlejší adaptaci na evropské prostředí, většina z nich jsou buddhisté, což je obecně velmi „vstřícné" náboženství (případně jsou katolíci) a přicházejí ze země, která má sice bohatou tradici a kulturu, ale v současné době je poměrně chudá, takže jsou zvyklí na velmi skromné poměry. Navíc neobsahuje vietnamská kultura prvky výjimečnosti (jako například čínská), což ji opět předurčuje k lepšímu soužití s jakoukoli majoritou.

Děkujeme za rozhovor.