Exkluzivní řečník Zeman znevážil oslavy 17. listopadu, upozornil politolog

Na okraj projevu prezidenta republik

Rovněž politické projevy jsou dobré a špatné, povedené a méně povedené. Ty méně povedené by snad ani nestály za analýzu, kdyby ovšem jejich obsahovou pochybnost nevyvažovala autorita mluvčího. Nikdo nepochybuje o tom, že i nejvyšší státní představitelé čas od času přednesou světu prázdnou, nevyváženou či neobratnou promluvu, které nemá hlavu a patu, protiřečí si v každé z několika málo pasáží a v celku vyznívá naprosto nepatřičně, jako text připravený výrazně nekompetentním anebo výrazně indisponovaným poradcem. Nemělo by se tak ale dít pravidelně a tím spíše ne u příležitosti významných událostí. Prezidentu Zemanovi se to bohužel přihodilo během krátkého projevu v den státního svátku 17. listopadu. V tento den, kdy si připomínáme boj za svobodu a demokracii, vystoupil pan prezident na shromáždění svolaném na pražský Albertov skupinou Blok proti islámu s cílem postavit se „na podporu názorů prezidenta republiky na imigraci a islám". Již ze samotného zdůvodnění akce bylo patrné, že hlavním tématem letošní připomínky boje za svobodu a demokracii se v očích organizátorů neměla stát imigrace a islám, což by sama o sobě bylo téma jistě aktuální, v tomto případě ale pouze odvozená. Tím hlavním tématem bylo ohrožení volné diskuse k těmto otázkám, dokonce snad nedostatečný prostor skýtaný pro jejich prezidentskou interpretaci. Je to zvláštní, neboť pan prezident mluví často a rád a jeho promluvy plní pravidelně vysílací čas a stránky médií. A jako exkluzivní řečník na podporu svých vlastních názorů na imigraci a islám byl přizván i tentokrát.

Pokusme se na jeho promluvu podívat pozorněji. Zarážející je již způsob, jakým prezident republiky možnosti vstoupení využil, když, předpokládejme, základní obsah a rozsah projevu si stanovoval sám. Zúžit objektivní téma migrace a islámu do řešení subjektivního pocitu nedostatečného prostoru a respektu k vlastním názorům, to vše u příležitosti výše zmíněných výročí, může vyznívat problematicky a politicky nepříliš korektně. Jako ještě problematičtější se však při podrobném pročtení projevu jeví skutečnost, jak byly jeho pasáže formulovány. V základní textové a argumentační linii se (opět) jednalo o jakési osobní vyřizování si účtu prezidenta republiky se skutečnými či domnělými oponenty. V této řečové strategii mimo pozitivně zosobňovaných pojmů „národ", „občané" a „organizátoři" samotného shromáždění nezaznělo jediné konkretizované kladné hodnocení ve vztahu ke skupinám či jedincům. Naopak, jednoznačná negativnost projevu formulovala konkrétní odkazy toho nejtěžšího kalibru – ať přímo („fašisté", „stádo"), ať zprostředkovaně (ti, kteří „vymývají mozky", „pohrdají občany", „manipulují" apod.) či neurčitě ("rádoby elity"). Negativnost je příznačným rysem projevů, které chtějí být bojovné, útočné, budit zdání údernosti. V případě jejího užití v rámci slavnostního projevu prezidenta republiky je však tato bojovnost představitelná snad jen jako součást další prezidentské předvolební kampaně.

Ale ani argumentační řetězce vlastního projevu nesnesou přísnější měřítka. Pokud řečník formuluje své stanovisko k tématu výhradně negativně, může posluchač na tuto pozici přistoupit a vzít ji za svou. Předpokládejme, že přítomní posluchači (byť projev státníka pochopitelně nikdy nemůže být určen pouze jim) podobnou pozici mluvčího do jisté míry i předpokládali a očekávali. Ale ani v takovém případě konzistentní projev nemůže rezignovat na jistou míru argumentační logiky. Prezidentu Zemanovi se to v tomto krátkém proslovu podařilo, když odmítnul nedostatek tolerance slovy: „opačný názor nesmí být ve skutečně svobodné společnosti umlčován a označován různými nálepkami nebo dokonce nadávkami, jako je: «extremisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté». Nálepka či nadávání není argument a prokazuje pouze myšlenkovou nedostatečnost těch, kdo ji vyslovují." Ale již v následující větě řečník popřel své vlastní úvahy, kdy učinil přesně to samé – použil nezdůvodněně kritické označení pro své vlastní oponenty: „řev je projevem fašistů, právě řev je projevem stáda, které se zde sešlo minulý rok."

Přitom s původní argumentací lze s prezidentem Zemanem beze zbytku souhlasit. Nálepkování spojené s dehonestací účastníků diskuse je skutečně vážným prohřeškem proti podstatě demokratického vnímání a politické kultury jako takové. Jejich základem je totiž právě respekt k opozici, k alternativním názorům, včetně nesouhlasných. To řečník zdůraznil, dokonce opakovaně. V tomto kontextu však vyznívá zcela nepochopitelně další vývod z řečeného. Velkou část svého proslovu totiž prezident věnoval definici tzv. rádoby elit. Bez bližšího odkazu a upřesnění byly tyto odmítnuté skupiny paušálně charakterizovány jako uskupení těch, kteří se snaží být hodnotovými vůdci, vůdci či dokonce tvůrci veřejného mínění. Toto vymezení zcela přirozeně vyplývá z dlouhodobého názorového střetávání prezidenta s elitou a intelektuální elitou tohoto národa. Potud nebyla tato pasáž ničím nová ani překvapivá. Co je však více než problematické a stále ještě překvapivé, je dedukce vyvozená z tohoto vymezení. Lze chápat jako postoj jisté konzistentní strategie prezidenta, pokud se vymezuje vůči komukoli, aby proti různě kriticky a odmítavě označeným skupinám stavěl pojem „lidu" a politiku „lidovosti". Nicméně je obtížně slučitelné s úvahami demokratického politika, aby tuto lidovost vydával za demokratičnost a naopak. Odmítnutí „rádoby elit", které se samy snaží zviditelňovat, je odmítnutím politického a propagandistického rangu, opět přijatelné pro styl boje a bojovnosti. Avšak konstatování a „zdůvodnění", že tyto jakkoli charakterizované „rádoby elity" nejsou disponované k tvorbě a vlivu na veřejné mínění, jelikož nebyly ‚kýmkoli zvoleny a tedy oprávněny k takovému postoji', to je argument daleko překračující i elementární pokoru před institutem volby, demokratické volby. Pojem samozvaných elit je pojmem již nikoli pouze bojovného, ale výrazně nedemokratického smýšlení. Otázkou zůstává, zda prezident Zeman ještě chce být vnímán jako demokratický politik, nebo se jeho pojetí demokracie vyčerpalo poslední prezidentskou volbou, která jej jako by disponovala k širokému pojetí role státníka, ale též k roli hodnotového vůdce a tvůrce veřejného mínění.

Konečně jaká jsou tedy diskriminované názory prezidenta republik na imigraci a islám, o jejichž obhajobu mělo 17. listopadu jít? Řečník se k náběhům na vyjádření těchto názorů dostal v průběhu projevu několikrát, ale ani jednou je nenaplnil jasně formulovaným stanoviskem či dokonce řešením naznačené otázky. První zmínka byla přičiněna k „mediální masáži týkající se migrační krize". Tu však mluvčí ve své další argumentaci odklonil k potřebě tolerance vůči odlišným názorům a k odmítnutí nežádoucího nálepkování. V druhém případě sice zazněla z pohledu tématu klíčová otázka „co způsobuje migraci?", skončila nicméně u nelogického konstatování, „že velká většina těchto ilegálních migrantů jsou mladí, dobře živení muži", bez jakéhokoli dalšího pokusu motiv rozvinout či alespoň naznačit odpověď.

Jediného souvislého vyjádření k podstatě migrace a islamismu se tak posluchačům dostalo naopak zprostředkovaně při řešení jiné otázky. Tou byla tolerantnost českého národa opírající se o evropské hodnoty, s níž není slučitelná „kultura vrahů" a „kultura náboženské nenávisti". Nikoli, projev se nezabýval otázkou imigrace a islámu, a pokud by podstata těchto dvou pojmů měla být definována takto, bylo to ku prospěchu věci.

Exkluzivní řečník vystupující na shromáždění svolaném na svoji vlastní podporu, jehož nerušený průběh a neomezenou svobodu slova hlídá kordon policistů, řečník, který nezformuluje jedinou pozitivní a konstruktivní charakteristiku tématu, ale zároveň se stylizuje do role obhájce názorové nonkonformity a bojovníka proti mediálním masážím, ze své podstaty nemůže působit věrohodně. A to se bohužel panu prezidentovi v jeho slavnostním projevu přihodilo. K diskusi, zda takto prezident republiky (a jeho tým) znevážil oslavy 17. listopadu, je odpověď vcelku jednoznačná. Jednak zneužitím státnické role k prezentaci a obhajobě sebe samého, jednak nekvalitně odvedenou prací na odbytém, nekvalitním a špatně připraveném projevu.

V. Doubek