Evropa v ohrožení, Západ má problémy. Klaus prozradil, co nás čeká

Václav Klaus: Hospodářská politika současnosti je politikou protiekonomickouDěkuji za každoroční pozvání na tento každoroční předvánoční Euro Business Breakfast. Tato snídaně se už stala pevnou součástí mého kalendáře. Jenom nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, zda Vás mé vystoupení ještě zajímá, zda Vám mám ještě co obohacujícího říci.

Relevantních témat je v současnosti jistě více než dost, před byznysmeny na Business Breakfastu se mi zdá vhodné trochu obecněji promluvit o hospodářské politice, ne jen o konkrétních dílčích tématech, tak dramaticky diskutovaných v našem parlamentu. Přesto nevím, zda je to téma vhodné, zda se v dnešní chvíli historicky bezprecedentního ohrožení nás, Evropy a celé západní civilizace prostřednictvím Evropou iniciované, tolerované, ne-li dokonce přímo organizované masové migrace máme ještě takovýmto subtilním problémům vůbec věnovat. Před několika dny jsme s kolegou Weiglem vydali knížku s názvem „Stěhování národů: stručný manuál k pochopení současné migrační krize", kterou tady máte od organizátorů jako vánoční dárek k dispozici.

Tato útlá knížka má i několik stránek věnovaných ekonomickému aspektu této mimořádné migrační vlny. Nezabývali jsme se dlouhodobými pravděpodobnými důsledky příchodu milionů migrantů na evropskou ekonomiku jako celek, ani – při štědré evropské sociální politice – nevyhnutelně nepříznivým důsledkům masové migrace na státní rozpočty zejména těch chudších evropských, už tak dost zadlužených zemí, ale věnovali jsme se kritice argumentace, pomocí níž evropské multikulturální elity masovou migraci do Evropy před námi obhajují.

Zcela rezolutně odmítáme, že Evropa tuto migraci potřebuje z důvodu posílení strany nabídky na trhu práce. Dnešních 23 milionů nezaměstnaných v EU (což je více než 10 % veškerých pracovn ích sil) neumožňuje říkat, že je v Evropě disponibilních pracovních sil málo. Nezaměstnanost ve výši 10 % byla vždy v historii považována za dlouhodobě neudržitelnou tragédii, za velký ekonomický defekt degradující nemalé skupiny obyvatel. Na trhu práce – díky rigiditě evropské pracovní legislativy a demotivačnímu charakteru evropské sociální politiky – v Evropě sice existuje nemalý strukturální problém, ale ten tito migranti určitě nevyřeší. Nevěřím svým uším, když slyším, že opačný názor zastává i současný prezident naší Hospodářské komory.

Dnešní migrační vlnu – jak se v naší knize snažíme vysvětlit – nepovažujeme za jednu z krizí, která náhodně přišla a zase odejde, která zneklidní, ale poměrně rychle tiše odezní a na kterou se brzy zapomene. Tuto masivní, zdaleka ještě nekulminující migraci považujeme za ohrožení naší evropské kultury a civilizace, našeho způsobu života a našeho relativně klidného a přátelského spolužití. Radši si ale tuto naši knížku přečtěte.

Teď k té slibované hospodářské politice. Pomozme si její elementární strukturalizací, jejím členěním na politiku systémotvornou a na politiku uvnitř systému.

V širším slova smyslu pod termín hospodářská politika patří všechny typy zásahů státu do ekonomiky, čili i ty, které vytvářejí podstatu a kvalitu ekonomického systému. O tom se v dnešní době dá souhrnně jednoznačně vyslovit snad jen jeden jediný výrok – opět se nacházíme v období nesmírně vysoké míry zasahování státu do ekonomiky a tím, zrcadlově, v období výrazného oslabení autonomnosti ekonomické sféry a trhu. Vracíme se – po spirále – do stavu, ve kterém jsme už před několika desetiletími byli, což jsme před čtvrtstoletím nečekali. Nenechme se mást tím, že je současná symbolika a terminologie poněkud jiná než ta dřívější. Podstata se tolik neliší.

Devadesátá léta se nám – s odstupem dvou desetiletí – ukazují být jen jakousi zvláštností, mimořádností, unikátním historickým téměř excesem, vlastně naprostou výjimkou (ne-li úchylkou). Tehdy byl stát z celé řady evidentně neopakovatelných příčin (reaganovsko-thatcherovská revoluce a pád komunismu) výrazně oslaben. My jsme to – a dnes už je dostatečně zřejmé, že mylně – považovali za nastoupení zcela nového a navíc již nezvratitelného, protože racionálního trendu. Čekali jsme případné oscilace kolem tohoto trendu (v závislosti na pravolevém střídání vlád), ale ne jeho změnu. Přesto u nás, v celé Evropě a na celém Západě tato změna nastala.

Současný návrat k trendu druhé poloviny 20. století, tedy k trendu stále narůstající role státu v ekonomice, je pro mnohé z nás, zejména pro nás, kteří jsme se v tomto ohledu velmi angažovali, smutný a bolestný. Navíc se obáváme, že mnozí tento staronový trend ještě nepostřehli. Přichází potichu, bez pádů režimů a jásání davů na náměstích. Neexistuje také žádný jednoduchý souhrnný ukazatel, který by tuto změnu agregovaně a kvantitativně vyjadřoval. Všechny parciální indikátory však míří jedním směrem, směrem vzhůru – ať už jde o míru zdanění, o stupeň státního přerozdělování, o počet úředníků (na všech úrovních veřejné správy), o množství a rozsah zákonů a dalších podobných předpisů, o počet institucí regulujících naše životy, atd. Není to viditelné na první pohled, není to snadno měřitelné a hlavně to není agregovatelné do jednoho čísla. Jde o nárůst tisíců, na první pohled malých věcí, jehož sumární efekt je však zcela fatální. Zejména na podnikání.

Úředník se opět stává rozhodujícím subjektem ekonomického života. Už je to většinou navíc úředník neviditelný a nedosažitelný, úředník sídlící ve vzdáleném Bruselu, který o lokálních podmínkách neví vůbec nic a ani o nich nic vědět nechce. Podnikatel musí stále větší část svého času věnovat úsilí „vypořádat se" s tímto úředníkem – samozřejmě na úkor jeho přirozeného úsilí o uspokojení spotřebitele.

Před dvěma desetiletími se musel podnikatel primárně starat o zisk, trápily ho daně a dostupnost úvěrů, pohyby měnového kursu. Teď se – vedle všezasahující regulace – stávají zásadní věcí dotace, něco, co jsme hned po roce 1989 začali radikálně likvidovat. Byla to jedna z našich hlavních priorit, věděli jsme, že mají na ekonomiku ničivý dopad.

K základním charakteristikám naší transformace – liberalizace, deregulace, privatizace – jsem proto vždy přidával trochu podivně znějící slovo desubsidizace. Byl to reformní krok naprosto klíčový. Mnozí už na to zapomněli. Někteří to ale ani nevědí. Někteří se ze znovuzrození dotací radují – doma i v cizině.

Minulý týden skončená, zcela absurdní a pokrytecká konference o nijak nepotřebné záchraně lidstva před globálním oteplováním byla hojně navštívena světovým byznysem. Ten dobře ví, kam přijet. V minulosti se s despektem mluvívalo o tzv. vojensko-průmyslovém komplexu, dnes jeho roli zastoupil klimaticko-průmyslový komplex. Jeho zástupci tam přijeli právě kvůli státním (i nadstátním) dotacím a moc se těší na další miliardy do svých kapes. O ničem jiném tato konference nebyla – přislíbených 100 miliard dolarů ročně pro rozvojové země není pro lidi v těchto zemích. Ty jsou pro ně, za ty si budou rozvojové země kupovat jejich produkty.

Zvrátit dnes probíhající etatizační tendence, které postupují nikoli přes přímou změnu vlastnických vztahů, ale prostřednictvím – do sebemenších detailů mířící – regulaci, by vyžadovalo revoluci, nikoli pouhé parciální reformy. Vyžadovalo by to provést systémovou změnu. Je s kým ji udělat? A umožňuje to vůbec postdemokratický charakter dnešní EU, v níž se všechno strašně rychle ztratí či rozplyne v jejím zcela neprůhledném byrokratickém soukolí? Jsem v tomto ohledu poněkud pesimistický.

Sestupme proto o patro níž. Hospodářská politika v užším smyslu je – do jisté míry – aktivitou uvnitř existujícího systému a je proto měnitelná i bez jeho změny. Nikoli náhodou jsem řekl „do jisté míry", protože dnešní hospodářská politika až příliš „načichla" tiše, téměř neslyšně a gradualisticky probíhající, pro mnohé proto nepostřehnutelnou, systémovou změnou. Znovu dodávám, u nás i v celé Evropě. Mnozí – zejména v komentátorské a akademické sféře se vyskytující lidé – to dosud nepostřehli. Tito lidé pořád ještě hovoří a píší (a matou hlavy veřejnosti a zejména svých nebohých studentů), že u nás máme tržní ekonomiku a že je její protipól – centrálně plánovaná (či přesněji centrálně administrovaná) ekonomika – dávno překonanou minulostí.

Reálný svět tak černobílý bohužel není. Je v něm alespoň 50 odstínů šedi a naše ekonomiky té šedi (či černě) mají až příliš. Určitě máme v Evropě Evropské unie v současnosti blíže k systému Leonida Brežněva než Friedricha von Hayeka. Znovu jsme bohužel vstoupili na jím tak přesně popsanou kluzkou a nebezpečnou „Road to Serfdom".

Odlišme makroekonomickou politiku státu od politiky státu mířící přímo, nebojme se říci direktivně, na jednotlivé ekonomické subjekty.

Makroekonomická, tedy měnová a fiskální, politika prodělala za poslední čtvrtstoletí zřetelný zvrat. Keynesiánství, tedy snaha regulací agregátní poptávky zabezpečovat ekonomický růst, je opět nepopiratelnou skutečností ekonomiky soudobého světa. Vypadalo to, že keynesiánství – v éře stagflace sedmdesátých let a ještě silněji na počátku devadesátých let – svou kredibilitu zcela ztratilo, ale po dalších dvaceti letech se nám vrátilo v plné síle. Už je vše zase zapomenuto.

Efekty těchto posunů hospodářské politiky jsou v Evropě velmi zřetelné:

- stagnace se stala víceméně trvalým jevem, v minulosti obvyklé masivní konjunkturní oživení po krizi let 2008-2009 fakticky nenastalo;

- dluhy států neúnosně narůstají (Česká republika měla letos v polovině roku dluh 41,7 % vůči HDP, nemohu si odpustit neříci, že v roce 1996 to bylo jen 9,6 %. EU jako celek má dnes dluh dvojnásobný – 86,8 % HDP a eurozóna 92,1 %);

- crowding-out, neboli vytlačování aktivit soukromého sektoru sektorem státním (veřejným), je opět na vzestupu. Soukromý sektor proto čeká a ke zklamání politiků neinvestuje nebo neinvestuje dostatečně;

- nadměrně vysoký nárůst množství peněz v ekonomice díky tzv. kvantitativnímu uvolňování nevede ani ke změně chování komerčního bankovního sektoru, ani k ozdravění ekonomiky. Banky dále nepůjčují či půjčují jen velmi opatrně. Nejradši státu.

Kvantitativní uvolňování (v peněžním sektoru) a deficitní financování (v sektoru fiskální politiky státu) je prováděno s ambicí nikoli podpořit ekonomický růst, ale vyloučit jakýkoli ekonomický krach či nezdar. To je příkaz doby, to je hlavní záměr dnešního paternalistického státu. Cílem je všechno – i to evidentně neživotné a neudržitelné – udržet nad vodou. To posiluje a do budoucna přenáší existující chybnou alokací zdrojů. Jakýkoli schumpeterovský ozdravný proces „tvořivé destrukce" je proto téměř vyloučen. Tím je ovšem vyloučeno i nastartování ekonomického růstu. Ten absentuje nikoli proto, že už se inovace a lidská invence vyčerpaly, což samozřejmě není pravda, nebo že už lidé všechno mají a nic dalšího nežádají, jak se nám věční odpůrci trhu snaží namluvit. Právě probíhající vánoční útok na obchodní centra to přesvědčivě popírá. Lidské potřeby jsou neukojitelné a jejich absence není příčinou ekonomické stagnace.

Na první pohled je zřejmé, že to, co popisuji, nejsou charakteristiky specificky české, nýbrž celoevropské. Integrační procesy dospěly tak daleko, že už je v Evropě jen jedna evropská makroekonomická situace (díky odlišným charakteristikám jednotlivých zemí samozřejmě s nestejnými důsledky). Prostor pro kreativní makropolitiku jednotlivých zemí – i díky naprosté neodvaze politiků a díky jejich neschopnosti včas reagovat – je velmi malý. Pouze v malém počtu případů se dá říci, že jde o vědomou aktivní politiku. To je ostatně – pro liberálního ekonoma – spíše dobře. Čím méně toho politici dělají, tím lépe.

Regulační, v podstatě přímá, protože bodově působící, hospodářská politika je – ač si to mnoho lidí neuvědomuje – jen málo vedena ekonomickou argumentací a ekonomickými kritérii. Naopak. Její podstatou a smyslem je vnášet do ekonomiky kritéria a pohledy neekonomické. Ta ekonomická poskytuje sám trh. Státu o ekonomii, tedy o úspornost a efektivnost nejde a stejně ji neumí zařídit. Ne náhodou proto přichází s nesmyslnými hesly o ekonomice vzdělanostní, ekonomice informační, ekonomice zelené, ekonomice založené na terciální sféře, ekonomice postindustriální, atd. Politici se už naučili vyslovovat slovo inovace, ale i tak si ho pletou s vynálezy a technikou. Inovace jsou však organizačně-technickým činem a to výlučně na mikroúrovni – organizovat je shora a navíc na úrovni oborů či odvětví není možné.

Stát znovu uvěřil tomu, že má být aktivistický, že ví, jak to dělat, že jeho posláním je řídit, nařizovat, zakazovat, stimulovat, vnášet standardy, místo soukromé sféry řadu ekonomických aktivit dokonce sám přímo realizovat. Např. podpora informatiky, vzdělání, aplikace vědy, atd. je velmi často pouhou svévolí a apriorismem, který žádný pozitivní efekt nepřináší. Více počítačů? Tablety do škol? Povinná mateřská školka? Více vysokoškoláků? To jsou mylné projekty, které na skutečně potřebné zásahy státu finanční prostředky ubírají.

Ani se situací na trhu práce to obvykle nemá nic společného. Vytvářejí se tím naopak noví nezaměstnatelní lidé a nechci vtipkovat o tom, že právě kvůli nim existuje většina dnešních NGOs, většina nevládních, tzv. neziskových organizací. Ty žijí z Vašich zisků a stávají se charitou pro jinak nezaměstnatelnou, polovzdělanou, prakticky nepoužitelnou inteligenci. Platí to samozřejmě i naopak – tito jinak neuplatnitelní lidé bohulibost těchto institucí obhajují a prosazují a jejich existenci vyžadují. Nedávno jsem dostal do ruky americkou studii, která na základě pečlivého studia dat přesvědčivě dokumentovala, že v USA každý rok přibývá taxikářů a číšníků (či číšnic) s vysokoškolským diplomem. U nás to nebude jiné.

Dnešní způsob provádění „hospodářské" politiky není politikou hospodářskou, nýbrž politikou protihospodářskou. Je realizací záměrů státu (i bruselského nadstátu) vnášet do hospodářského světa neekonomické pohledy. Je to důsledek dnešní doby, důsledek expanzivního státu a jeho ambicí regulovat lidské životy.

Jenom Vám přeji, aby to všechno Vaše podnikání přežilo.