Uklízečka je víc než poslanec? Zeman vystoupil ve Sněmovně, tady je celý projev

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci,

prezident republiky má sice právo vystoupit k jakémukoliv projednávanému tématu, ale domnívám se, že by se měl soustředit pouze na zákony, které jsou pro osud naší země klíčové, nebo, chcete-li, páteřní.

Až dosud jsem v tomto smyslu před vámi vystoupil třikrát včetně dnešního vystoupení. Nejdříve jsem polemizoval s návrhem služebního zákona, protože se i nadále domnívám, že dobrý úmysl tohoto zákona, to jest depolitizovat státní správu, nebyl naplněn a vedl k opačnému účinku. Jak si vzpomenete, brojil jsem zejména proti instituci politických náměstků. A v jednom z nedávno uniknuvších e-mailů mě zaujal jeden, který říká, cituji: "Je mi 60 let a chtěl bych dělat politického náměstka, a to na jakémkoli ministerstvu." konec citátu. Myslím si, že autor tohoto e-mailu moji kritiku potvrdil. Tuto věc ovšem pokládám za uzavřenou.

Druhý zákon, který jsem naopak podpořil, byl zákon o prokázání původu příjmů a majetku, protože nastal čas, abychom našli odvahu oddělit lidi, kteří svůj majetek získali legálním způsobem od těch, kdo ho získali pomocí ekonomické kriminality.

Nu a nyní jsem mezi vámi potřetí, abych podpořil zákon o obecném referendu. Dovolte mi, jako starému zbrojnoši, abych si zavzpomínal na svá relativně mladá léta, když jsem jako poslanec Federálního shromáždění poprvé četl tabulku preferencí nebo prestiže jednotlivých profesí. Takové tabulky se samozřejmě za komunismu nesměly sestavovat, protože všichni měli bezpochyby vysokou prestiž, a nebylo potřeba zjišťovat jejich pořadí. Nu a v té tabulce v prvních letech po listopadové revoluci byli na prvních místech prestižních profesí učitelé, lékaři a politici, ať už to byli ministři nebo poslanci.

Šel čas, proběhlo 25 let. Učitelé a lékaři na prvních místech tohoto žebříčku zůstali, a poslanci se postupně propadali níž a níž, až v několika posledních letech zaujímají politici, nejenom poslanci, ale i ministři, předposlední místo za uklízečkou. Mimochodem v Rakousku se uklízečka v zájmu politické korektnosti označuje jako kosmetička podlahových ploch. Protože já nejsem politicky korektní, říkám uklízečka. Nuže dobrá. Tento problém nás všechny, kdo se zabývají politickou činností, musí znepokojovat. Nikdo není rád, jestliže prestiž jeho profese bez ohledu na konkrétní osoby klesá.

A dnes jsme se tady sešli, abychom probírali jeden ze zákonů, který alespoň částečně může politikům jejich prestiž vrátit tím, že jim umožní, aby se překonala bariéra odcizení mezi nimi a občany, a aby občané byli více vtaženi do procesu rozhodování.

Někdy si za toto odcizení mohou politici sami. Dovolte mi uvést jediný příklad. Naprosto nesnáším výraz "obyčejní občané" nebo "obyčejní lidé". Protože ten, kdo tohle říká, dává najevo papalášský despekt vůči svým posluchačům. Až to vyvrcholí do známého výroku "šiju saka v Anglii, šiju kalhoty ve Francii, boty mám z Itálie, kdo z vás to má".

Všichni jsme neobyčejní. Všichni za sebou máme, alespoň dospělí, nějaké vykonané dílo. U někoho je to zasazený strom, u jiného postavený dům nebo zplozené dítě. Nikdo není obyčejný. Všichni jsme neobyčejní, a právě proto by politici měli používat výraz "normální občané" a nikoli "obyčejní občané".

To je ovšem jenom jedna forma odcizení mezi politiky a ostatními občany, kterou si zaviňujeme sami. Zvláště když řekneme "vy obyčejní občané" a neříkáme alespoň "my obyčejní občané". Ale kromě toho potřebujeme legislativní úpravy, které by tuto bariéru odcizení alespoň zmírnily, a nyní si již dovolím přejít k hlavnímu tématu svého vystoupení, tedy k zákonu o obecném referendu.

Důkladně jsem si tento zákon prostudoval, jinak bych neměl odvahu před vás předstoupit, a s výjimkou několika drobností, které spíše vyžadují zpřesnění než zásadní změnu, bych doporučil Poslanecké sněmovně tento zákon schválit. Dovolte mi, abych tyto dílčí připomínky, které jsou tři, vyjmenoval.

Připomínka první. Zákon předpokládá, že vláda může vyslovit nesouhlas s návrhem referenda a obrátit se za tímto účelem k Ústavnímu soudu. Stejný zákon předpokládá, že petenti mají totéž právo, tedy právo vyslovit nesouhlas s návrhem vlády, a Ústavní soud tak bude vrcholným arbitrem toho, zda referendum je nebo není legitimní. O.K. Ale teď si představte onu paradoxní situaci, kdy k téže skupině 15 ústavních soudců dorazí nejdříve návrh vlády, a oni ho dejme tomu přijmou, a krátce poté dorazí opačný návrh petentů. V takovém případě se tito soudci dostávají do schizofrenní situace, protože těžko budou ve druhém hlasování a v téže personální sestavě hlasovat proti rozhodnutí, které krátce předtím sami přijali. Myslím si, že řešení je dvojí. Buď aby ústavní soud o těchto stížnostech, ať už vlády nebo petentů, rozhodoval nikoli v plénu, ale v senátu, a senáty by měly být odlišné při posuzování ať už vlády nebo petentů, a druhá varianta je, že by Ústavní soud v plánu projednával oba návrhy současně. Toto je podle mého názoru zapotřebí zpřesnit, protože dosavadní výklad jasně diskriminuje petenty.

Případ druhý. Je samozřejmé, že z otázek, které mohou být předmětem referenda, se vylučuje státní rozpočet, daně nebo lidská práva. Ale pak je tam takový nenápadný bod, že předmětem referenda nemůže být právní předpis. A v důvodové zprávě se jasně říká, že právním předpisem je samozřejmě i zákon, nikoli jenom podzákonná norma. Z toho logicky vyplývá, že sensu stricto by se občané nemohli vyjádřit k jakémukoli návrhu zákona. A zde vzniká konfuze.

Představte si dvě situace, kde jsem inspirován právě probíhající diskusí o snížení hranice trestní odpovědnosti mladistvých. První typ otázky pro referendum by zněl: Souhlasíte se zákonem, který by snížil odpovědnost tohoto typu? Druhý dotaz, prakticky identický, by zněl: Jste pro snížení odpovědnosti? Takže tady vidíte naprosto jasnou konfuzi v tom bodu, že referendum se nemůže dotýkat právních předpisů, resp. zákonů. Za prvé to lze velice snadno obejít, a tento příklad jsem vám právě uvedl, a za druhé je to nesmysl, protože k čemu jinému, má-li referendum postihnout klíčové otázky domácí i zahraniční politiky, by se měli občané vyjadřovat, než právě k otázkám, které mají být ztvárněny do podoby zákonů.

Příklad třetí a poslední. Myslím si, že zákonodárci nebo navrhovateli, a to je spíše anekdota, ujelo pero, když napsal, že ověřování podpisů má probíhat stejným způsobem, jako je tomu u ověřování podpisů při prezidentské kandidatuře. Dámy a pánové, zajisté si vzpomínáte na geniální invenci Ministerstva vnitra a jeho úředníků, která spočívala v tom, že chybové archy se sčítají a nikoli průměrují. Vznikla už jedna anekdota - smícháním dvou lahví čtyřiceti procentního alkoholu dostaneme kvalitní osmdesáti procentní alkohol. Takže pevně doufám, že toto bude opraveno, protože je to absolutní nesmysl, a my bychom neměli opakovat chyby svých předchůdců a měli bychom se dopouštět chyb zcela nových, čerstvých a neotřelých.

Tolik tedy k návrhu zákona o obecném referendu.

Dovolte mi závěrem několik poznámek o přímé demokracii. Vůbec se nedomnívám, že by přímá demokracie byla nižší formou projevu vůle občanů, než je zastupitelská demokracie. Zastupitelskou a přímou demokracii pokládám za komplementární, nikoli za substituční něco, co se vzájemně doplňuje a dokonce i posiluje.

U referenda se ozývají hlasy proti, včetně té skupiny, která odešla až na Karla Turečka, za což mu děkuji, protože tato debata mně nápadně připomíná debatu, která se vedla před sto lety o všeobecném volebním právu a zaznívají zde tytéž argumenty. Občané nejsou schopni rozhodovat o tak důležitých záležitostech, hrozí nám, cituji Daniela Kroupu, vláda lůzy. Jeden z prezidentských kandidátů, který nedávno oznámil zrušení své kandidatury, to zdůvodnil tím, že je v této zemi příliš málo moudrých lidí. Opět další citát.

Dámy a pánové, nikdo nemá právo urážet svůj vlastní národ. A pokud tak činí, musí počítat s tím, že ve skutečnosti uráží pouze sám sebe. Tvrdím však, že zákon o obecném referendu, ať jakkoli důležitý, je pouze součástí přímé demokracie a i když vám určitě za svého života nevnutím další zákony podporující přímou demokracii, dovolte mi, abych se o nich alespoň velmi stručně zmínil.

Za prvé, podporuji myšlenku přímé volby starostů a hejtmanů. Nikoliv jenom proto nebo především proto, že se pro tuto myšlenku podle průzkumů veřejného mínění vyslovují dvě třetiny občanů - cituji materiál Herzman, Český volič - ale především proto, protože mám obavu ze zákulisních manipulací a intrik a dovolím si uvést opět jeden jediný příklad. Starší z nás si vzpomenou na osobu jménem Jančík. Byl to starosta Prahy 5. Dostal nejnižší počet preferenčních hlasů, přesto se stal starostou, výměnou něco za něco. A nemyslím si, že by to jeho straně jakkoli prospělo, ba právě naopak. Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová. Z tohoto hlediska by nebylo nutné dělat samostatné volby hejtmanů nebo starostů a na naivní protiargument, co se stane, když ten starosta to nebude chtít, zní odpověď - nastupuje druhý v pořadí.

Předposlední bod, který vyvolává obecné rozčilení, vychází z toho, že přímá demokracie není jenom právo. Přímá demokracie je i povinnost. A už asi tušíte, kam mířím - k povinné volební účasti. Povinná volební účast je v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii a v dalších zemích. Díval jsem se na výsledky turnoutů v Belgii - devadesát procent. Devadesát procent! Nu a bohužel už tady asi není nikdo, kdo by pamatoval první republiku. Chtěl bych připomenout, že povinná volební účast byla i za Masarykovy první republiky. A Winston Churchill v jednom ze svých projevů na konci druhé světové války říkal, že je to dobrá myšlenka a že pokuta za neúčast by měla mít cenu jedné lepší večeře. Nedefinoval sice obsah účastníků této večeře a rozvětvenost rodiny, která se jí účastní, ale i tak lze říci, že by pokuta nebyla likvidační.

Poslední bod, který bych vám rád nabídl k úvaze, zní panašování. Jak víte, panaš je francouzský pestrobarevný chochol a neznamená nic jiného v tomto případě, že občan si může vybrat mezi více kandidátkami. Tento systém již existuje v komunálních volbách a podle mého názoru se osvědčil. Nevidím principiální důvod proti tomu, aby byl přenesen i na úroveň krajských a parlamentních voleb. Jste vázáni kandidátkami kandidujících subjektů, to nesporně ano. A například v zastupitelstvu o patnácti členech si můžete vybrat a sestavit vlastní kandidátku pečlivým křížkováním těch osob, které znáte a kterých si skutečně vážíte. Ti línější zaškrtnou jenom jednu kandidátku a budou riskovat, že spolu s cibulí koupí mrkev, protože na konci kandidátky obvykle bývají lidé, kterým se poněkud neuctivě říká křoví nebo také nosiči vody. Jestliže by panašování bylo uplatněno v plném rozsahu, pak je to totéž, jako kdybyste si z jídelního lístku vybrali z jednoho menu předkrm, z druhého hlavní chod, ze třetího polévku, ze čtvrtého dezert, případně aperitiv. Nu a z toho vyplývá, že politika ztrácí osobnosti, které by se dostaly do hry, jenom proto, že na krajské a celostátní úrovni jste vázáni jednou jedinou stranickou kandidátkou. A tolik osobností, abychom je mohli ztrácet, podle mého názoru nemáme.

To je, dámy a pánové, zhruba vše, co jsem chtěl sdělit ke kontextu tohoto zákona, tedy o možných dalších krocích směrem k přímé demokracii a nepodceňování občanů a jejich common sense, tedy zdravého rozumu.

Zcela závěrem bych připomněl na příkladu Švýcarska, kde jsou i kantonální referenda, že Švýcarsko je prosperující zemí, které systém referend nejenom že neublížil, ale naopak prospěl. Slyším argument - musíme počkat, až naši občané budou tak vyspělí jako Švýcaři. Tento argument má stejnou logiku, jako kdybychom řekli - musíme počkat, zda se uzdravíte z tuberkulózy a pak vám podáme antibiotika. Systém referend a dalších kroků přímé demokracie má zvýšit účast občanů na veřejném životě a chcete-li, přiblížit je politikům a nás přiblížit těm citovaným Švýcarům.

Dámy a pánové, jsem si vědom toho, že zákon o obecném referendu je zákonem ústavním. To znamená, že potřebuje minimálně 120 hlasů v této Sněmovně.

Dovolte mi, abych apeloval i na tu část opozice, která konec konců zákon o obecném referendu sama několikrát předkládala a bez jejíchž hlasů tedy nemůže být tento zákon přijat. A přeji všem nám, aby díky tomuto a dalším zákonům se postupně naše profese, profese politiků, začala zdvihat ze dna a abychom dohnali lékaře a učitele.

Děkuji vám za vaši pozornost.

(Zdroj: Hrad.cz)