Kdybych nerozuměl lidem, nikdy bych nevybudoval úspěšnou firmu. Aneb sedm řečnických triků Andreje Babiše

Příklad na úvod:

„Co o problémech obyčejných lidí vědí politici, kteří sedí ve sněmovně 20 let? Copak mohou něco vědět o problémech běžných rodin, když se od školy nikdy neživili ničím jiným než politikou?“

Tak se Andrej Babiš ptal ve svém projevu, v němž představil svou vizi České republiky do roku 2035. Argumentem o politicích, kteří sedí ve sněmovně 20 let, podkládal své návrhy na změnu volebního systému.

Ve skutečnosti je mezi dvěma sty poslanci takových jen sedm – z nichž pět se od školy živilo i jinak než politikou. Jde tedy o řečnický klam, který se jmenuje unáhlené zobecnění: řečník podsouvá publiku vlastnost celku na základě příliš malého vzorku.

Jakých dalších faulů se Andrej Babiš dopustil?

„Letos to bude už šest let, kdy jsem nevydržel mlčet a přestal se bát a začal jsem hlasitě kritizovat naše polistopadové politiky.“

Jde o klamný argument ze skupiny útočících na city. Konkrétně o argument vzbuzující soucit. Vytváří se zde dojem, že hlasitá kritika polistopadových poměrů je čímsi, co s sebou neslo strach a nutnost ho nějakým impulsem překonat. Ve skutečnosti nejsou známy případy, kdy by byl někdo postihován za vyjadřování politického názoru; Babiš navíc ve stejné době úspěšně budoval své hospodářské impérium a není o něm možné uvažovat jako o ušlápnutém disidentovi.

„Vládly tu tradiční politické strany, které si 25 let dělaly z veřejných peněz koryto.“

Jde o další příklad již zmíněného unáhleného zobecnění. Babiš podsouvá vlastnosti celku – v tomto případě tradičním politickým stranám, na základě malého vzorku nebo excesu. Případy zneužívání veřejných peněz, a to jak ty domnělé, či skutečné, pravomocně odsouzené, se ovšem nevyhýbají ani nezávislým politikům v komunále, úředníkům bez stranické příslušnosti a podobně. Jinými slovy nejde o rys charakteristický tradičním politickým stranám, které by ho měly ve svém „genetickém kódu“.

„Kdybych nerozuměl lidem, kdybych jim s pokorou nenaslouchal, tak bych nikdy nevybudoval od nuly firmu, která se stala jednou z největších ve Střední a Východní Evropě a zaměstnává 35 tisíc lidí!“

Babiš kombinuje dva fauly: emotivní klam oslavující úspěch a tzv. společný efekt. Ten první předpokládá, že bohatství nějak nutně souvisí s pravdivostí tvrzení. Ve druhém případě jde o sloučení zdánlivě souvisejících jevů, které ovšem nemají společnou příčinu. Jinými slovy: Babiš zde vystavuje na odiv svůj podnikatelský úspěch, který ale těžko může být způsoben tím, že seděl a s pokorou poslouchal, co mu kdo říká.

„Já jsem od roku 2011 potkal tisíce lidí.“

Zde není zcela zřejmé, co tímto údajem, navíc vágním, chce Babiš vůbec říct. V projevu jím opět podkládal svou schopnost naslouchat; mohlo jít buď o dovolávání se falešné autority (každý, nejen Babiš, nejen ostatní politici potkali od roku 2011 tisíce lidí. Co to o nich říká? A co říká Babišova věta o oněch lidech, jejich složení, „kvalitě“, důvodech k setkání?), nebo opět o tzv. společný efekt: Jak kvalita programu, osoby vůdce souvisí s počtem lidí, které potkal?

„Ta volební rovnice pro podzimní volby je velmi jednoduchá. Buď voliči budou chtít pokračování hnutí ANO ve vládě, anebo si zvolí návrat k vládnutí tradičních politických stran.“

Klasické falešné dilema. Babiš nám předkládá dvě možnosti a vyvolává dojem, že existují pouze ony. Dělá to samozřejmě proto, aby vyvolal dojem, že ANO může prosadit svůj program jen tehdy, pokud volby vyhraje přesvědčivě a v ideálním případě nebude potřebovat koaliční partnery. Ve skutečnosti je vysoce pravděpodobné, že i jako vítěz voleb bude muset v koalici vládnout. A navíc je zde současný model: Babišovo ANO jako součást koalice – ano, tradičních politických stran.

„Jaká náhoda, že zrovna teď pan premiér začal řešit rychlovlaky a daně. A dokonce si vzpomněl na poplatky za služby mobilních operátorů. Vždyť je to lidem jenom pro smích.“

Typické zesměšňování. Předkládání argumentů či skutků oponenta v takové podobě, aby vyvolaly posměch. Mimochodem – na tento typ klamné argumentace je vhodné si vzpomenout, kdykoli řečník pronese slovo absurdní.

„Důchodce dneska vydá pomalu všechny peníze za nájem a léky, ačkoliv 40 let předtím poctivě pracoval a platil daně.“

I kdyby bylo nesporné, že důchodci vydávají většinu peněz za nájem a léky, je zde problém ve vztahu příčiny a následku. Babiš podsouvá platnost následující věty: Kdo poctivě pracuje a platí daně, má nárok očekávat, že většina jeho výdajů nepůjde právě na nájem a léky. Taková věta ovšem nemá žádnou oporu, jde tedy o nevyplývající tvrzení (non sequitur).  

Článek byl publikován na serveru HlidaciPes.org.