Taktika lidovců: Vypočítavost, či diplomacie? Tento obrázek jim připsaly dějiny

"Dnešní výsledek jednání hnutí STAN podle nás znamená zbytečně tříštění sil demokratických stran a přibližuje nás hrozbě monopolu jedné strany. KDU-ČSL dala na stůl férovou nabídku: 6 lídrů kandidátek a 8 druhých míst. Společná kandidátka KDU-ČSL a hnutí STAN měla šanci získat více hlasů," stojí v tiskové zprávě lidovců z úterka. Hnutí STAN totiž odmítlo jejich nabídku a nechtělo kandidovat "jen na kandidátkách" lidovců. Ti věří, že jejich rozhodnutím nekončí snaha o integraci středových stran. 

„Respektujeme rozhodnutí KDU-ČSL ukončit společný koaliční projekt. Po jejich výzvě z minulého týdne koaliční smlouva postrádá jakoukoliv nosnost, protože počítá pouze s koaliční formací. Jsme proto připraveni se dohodnout s našimi partnery na poklidném ukončení naší spolupráce pro nadcházející parlamentní volby. Není to otázka pouhé formy, máme odpovědnost vůči 252 tisícům voličů, kteří nám dali hlas v loňských krajských volbách, a kteří mají důvěru ve svébytného politického aktéra,“ řekl k celé věci předseda STANU Petr Gazdík. 

STAN dlouhou dobu doufal, že volební koalice s českou nejstarší politickou stranou vydrží až do voleb a že subjekt překoná hranici 10 procent. Lidovci se však rozhodli jinak. Křesťanští demokraté nezměnili svůj názor poprvé. Jde o znak rozvahy a domýšlení svých rozhodnutí do posledního důsledku, o znak vyjednávacího umu? Nebo mají pravdu někteří kritici, kteří mluví o lidovecké vypočítavosti, v krajním případě i o zradě? Záleží na úhlu pohledu. 

Podle současného předsedy Pavla Bělobrádka je představa lidovců jako někoho, kdo jde s každým, zcela mylná. "To může říct jen hlupák bez znalosti historie," uvedl pro server EuroZprávy.cz.

Počátky strany spadají až do roku 1919, kdy vznikla Československá strana lidová (ČSL) sloučením několika katolických proudů. Za vznikem jednotného subjektu stál monsignore Jan Šrámek, který později působil jako předseda exilové vlády v Londýně. Strana měla už od svých počátků silnější postavení na Moravě a ve Slezsku, než v Čechách. Lidovci se už za první republiky stali nezastupitelnou vládní stranou, byli součástí jak uskupení Pětka, které sestávalo z tzv. státotvorných stran, tak v podstatě všech vlád tohoto období do roku 1938. 

Prezident Masaryk straně příliš "nefandil", sám tíhl k husitství a lidovci byli stranou katolickou. S prezidentem Benešem už strana a její předseda vycházely lépe. Strana bojovala o podobné voliče, jako tehdejší Agrárníci, kteří však dosahovali výrazně lepších volebních výsledků. I přesto se lidovcům, kteří získávali jen okolo 8-10 procent hlasů, podařilo mnohé věci prosadit a dojednat. 

První výrazné slučování do větších politických subjektů u lidovců došlo ve 30. letech. Do druhé republiky vstupovali jako součást Strany národní jednoty, kam vstoupily všechny nelevicové strany. Proti tomu se postavili lidovci z Moravy, ale i předseda Jan Šrámek, nebylo jim to však nic platné. Šrámek po vypuknutí války odešel do exilu a v Londýně působil do roku 1945 jako předseda československé vlády.

Šrámek byl politicky aktivní i po válce. ČSL se stala členkou vlády Národní fronty, kde působila jako jediná středová či středo-pravá politická strana. Lidovci tak museli spolupracovat i s KSČ, což  vyvolalo spory uvnitř strany. Proti sobě stálo „staré křídlo“ Šrámka a „mladé křídlo", které se projevovalo výrazně antikomunisticky. V revolučním únoru 1948 jako jediný varoval před rezignací ministrů demokratických stran, která ve svém důsledku umožnila uchopení moci KSČ ve státě. I přes své obavy ale 20. února rezignoval spolu s ostatními. 

Po roce 1948 byla strana zcela ovládnuta komunisty. Vedl ji Alois Petr a Josef Plojhar. Šlo o pouhý satelit KSČ, většina lidovců se stáhla do ústraní nebo uprchla do exilu, kde však byly jednotlivé stranické organizace velmi roztříštěné. V období komunismu se lidovci snažili vystupovat proti režimu, zejména při Národní pouti na Velehradě v roce 1985. 

K obnovení strany došlo v roce 1989 pod vedením Josefa Bartončíka, který kvůli podezření ze spolupráce s StB musel odejít. Na jeho místo přišel Josef Lux. Strana se pod jeho vedením stala členem všech vlád Václava Klause (ODS), i přes svůj slabší volební zisk (kolem 8 procent) dokázala být výrazným členem koalice. Mnohými byl a je Josef Lux vnímán jako výborný politik, jež byl schopný mistrně vyjednávat kompromisy.

 Soupeři a kritici mu ale vyčítali, že lavíruje a dokáže se domluvit s každým. Někteří politici tak s oblibou citovali anekdotu Vladimíra Jiránka vztahující se k Luxovu krátkému jménu: „Jak se řekne had na tři?“ Lux měl dobré vztahy s prezidentem Havlem, zejména při "Sarajevském atentátu" v roce 1997. Spojenectví s ODS tehdy strana "vypověděla" a její ministři odešli z vlády. Někteří ministři lidovců působili v následné úřednické vládě Josefa Tošovského. 

Do opozice se strana dostala až v letech 1998-2002, kdy ODS a ČSSD uzavřely opoziční smlouvu. Lidovci se poté snažili o vytvoření velkého bloku Čtyřkoalice spojením s ODA, Unií Svobody (US) a Demokratickou unií (DEU). Uskupení sice uspělo ve volbách do Senátu (2000), většinu křesel získali kandidáti lidovců. Do sněmovních voleb už ale subjekt nevydržel, nejprve došlo ke spojení US s DEU, následně lidovci odmítli spolupráci s ODA, která zabředla do finančních potíží a měla problémy s financováním. Nakonec šla do voleb jenom "koalice". 

Lidovci se do Sněmovny opět dostali a vstoupili do vlády premiéra Špidly (ČSSD). Jejich ministři ale podali demisi v roce 2005 kvůli kauze premiéra Stanislava Grosse okolo jeho rodinných financí. Podíleli se ale na rekonstrukci vlády novým premiérem Jiřím Paroubkem (ČSSD)

Důležitou etapou v historii strany byl rok 2006. Tehdejší předseda Miroslav Kalousek zvažoval, že utvoří s ČSSD menšinovou vládu za podpory KSČM. To stranu rozpoltilo, Kalousek odešel z čela a založil konkurenční subjekt, mnoho členů přešlo do TOP 09 s ním. Řádným předsedou se pak stal Jiří Čunek a lidovci šli do vlády společně s ODS a Stranou zelených. V roce 2010 strana utrpěla porážku a poprvé za svou existenci se nedostala do parlamentu. 

Tu do Sněmovny vrátil Pavel Bělobrádek, který svou stranu dovedl do koalice s Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) a Andrejem Babišem (ANO). Ve vládní krizi z letošního jara zastávali lidovci pozici jakého smírčího mezi oběma stranami. KDU-ČSL, která si na svém posledním sjezdu poměrně pohodlnou většinou odhlasovala spolupráci s hnutím STAN v rámci volební koalice, si ale spolupráci rozmyslela. Hnutí STAN však odmítlo "být jen na kandidátce" lidovců.