Demokracie je v celosvětově v krizi. Jak z ní ven?

V roce 2016 bylo v Británii referendum o opuštění EU. Letos sněmovna lordů schválila zákon, podle kterého může být rozhodnutí občanů zvráceno hlasováním sněmovny. Ať již budou výsledky hlasování jakékoliv, nedůvěra občanů v systém již byla zaseta. Proč se snažit, když si „ti nahoře“ udělají stejně, co chtějí?

V Polsku vládnoucí strana provedla soudní reformu, která nebyla schválena většinou parlamentu, ale pouze její většinou. Následky mohou být nedozírné především na spravedlnost pro polského občana. Polskou reformu kritizuje Evropská unie, která je paradoxně neprůhledným a ne právě demokratickým řízením proslavena.

Nejen v Evropě pak vítězí strany a politikové, kteří vystupují více než méně nesystémově nebo se politická scéna drolí tak, že není možné dát dohromady akceschopnou vládu. Za příklad můžeme dát například USA a Donalda Trumpa, Itálii, ale bohužel Českou republiku.

Proti vítězům se často staví poražení, kteří nejsou schopni uznat svoji porážku a Preferují raději nestabilitu a neakceschopnost před stabilní vládou, které by se museli zúčastnit spolu s vítězi, proti kterým tolik brojí. Vytváří se tak často nesourodé koalice zhrzených stran, jejich voličů a části médii, které nejsou schopny přenést přes srdce to, jak dopadly demokratické volby. Tím, že nejsou schopni přiznat svoji prohru a konstruktivně jednat, demokracii poškozují stejně jako autoritáři.

Jak z toho ven? Už Churchill tvrdil, že demokracie je jeden z nejdražších a nejsložitějších systémů. Kus zodpovědnosti je na každém z nás, a pokud se nezajímáme a nepečujeme o dění ve společnosti pak se často nestačíme divit. České politické strany, ke kterým můžeme mít milion výtek, jsou spíše stafáží pro mocné nebo malé diskusní kluby.  Stačí, když velrybáři do nich přihodí pár jimi ovládaných mřenek a už si s nimi mohou dělat, co chtějí. T ve stotisícových partajích v sousedním Rakousku prostě nejde.

Ale i drobnější občanská angažovanost se u nás nenosí. Kolik z nás chodí či alespoň sleduje jednání vlády, parlamentu či obecního zastupitelstva, aby si o jejich práci udělala obrázek? A kolik lidí potom skočí při volbách na líbivé heslo nebo pěkný dárek, aniž by věděli co vůbec ten politik má v programu? Raději to snad ani nevědět.

Kulhá občanská vzdělanost. Nevíme, jak které instituce fungují a kdo je v jejich čele. Ty pak s občany snadněji vymetají všechny rohy. Neznáme zákony natož, aby se někdo zabýval ústavou. Neznáme svoje práva a na to že máme i nějaké povinnosti raději už vůbec nereagujeme.

První řešení krize je tedy v nás.

Nelze však ze všeho vinit občany. Jsou tu i politici. Po dlouhá desetiletí občané volili zodpovědně zavedené a důvěryhodné strany. A ty jejich důvěru díky hospodářskému růstu a relativní stabilitě nebývale zneužívaly. Bylo tolik pěkných slibů a hesel. Tolik zbytečně potištěných papírů s programy, které stejně nikdy nehodlali plnit. Pokud k nim lidé ztrácejí důvěru, pak je to především proto, že když přišla krize nejen, že jí nebyli politici schopni čelit, ale často právě oni byly příčinnou jejího vzniku.

Politici ztrácejí kontakt se realitou. Podle průzkumu provedeného v Británii se počet politiků, kteří nikdy nepracovali, a celý život byli jen v politice mezi léty 1983 - 2012 zvýšil čtyřnásobně. Není pak divu, že jsou politici při setkání s realitu dost překvapení.      Legendární je reakce bývalého prezidenta George Bushe mladšího na stížnost ženy, která musela pracovat ve třech zaměstnáních, aby uživila sebe a své dítě. Ten ji pochválil a prohlásil, že je dobrá pilná Američanka. Větší nepochopení snad již nejde najít.

Jaká je možnost zabránit v řízení země amatérům? Samozřejmě vedle zodpovědné volby kandidáta je tu ještě návod ze Singapuru. Tam byl zaveden zákon, který stanovuje, že pokud bude země vzkvétat, tedy poroste ji HDP, nebude se zadlužovat a nezaměstnanost bude nízká, dostanou politici bonusy. A pokud země bude upadat, naopak jim bude část platu odebrána.

Je to dobrý návrh. Ale pamatujete na naše politiky, kteří přišli do politiky s děravou kapsou a krachující firmou, aby se „zázračně“ z jejich firem stali miliardové korporace a oni z politiky ujížděli do svého luxusního apartmá limuzínou?

Vracíme se tedy znovu k nám. Čím více bude v politice slušných odvážných kvalifikovaných angažovaných lidí, tím méně bude prostoru pro různé neschopné všehoschopné politikáře. A čím více slušných, tím více bude demokracie vzkvétat. Naivita? Možná. Ale pořád je to lepší než vše negovat.