Sociální demokracie v Evropě končí? Socialisté si už neškrtnou, padají všude

Stačí letmý pohled a je jasné, že na starém kontinentě socialistická růže uvadá. Stálice nizozemské politiky sociálně demokratická Strana práce měla ve volbách v roce 2013 přes čtvrtinu hlasů. V loňských dostala přízeň pouhých 5,7 % voličů. Podobně katastrofální výsledky mají socialisté i v kdysi jejich baštách jako byla Francii, Belgii nebo v Řecko. Oslabení, i když zatím ne katastrofálně, jsou i socialisté v Rakousku, Itálii ba i jejich baštách jako bylo Švédsko, Dánsko nebo Norsko. Ve velkých zemích Střední a Východní Evropy jako je Polsko nebo Bulharsko nejsou socialisté ani v parlamentu a ve zbylých státech skomírají.

Jak se z ještě před několika léty hybné politické síly Evropy stala politická síla téměř marginální? Jako příklad nám může sloužit nejstarší sociálně demokratická strana na světě, které letos oslavila 155 výročí založení, německá SPD. Stálice německé politické scény, která mnohokrát sestavovala koalici a bez problému dokázala oslovit 40 % voličů, dnes průzkumy přisuzují maximálně 17 % hlasů. Její pád začal s Gerhardem Schröderem. Schröder spolu s Tony Blairem patřil k tzv. třetí cestě. Pokoušel se udržet sociální stát, ale zároveň prosazoval liberální reformy.

Politika Schrödera se Německu vyplatila. Odbory a tvrdým jádrem socialistů nenáviděná reforma Petera Hartze nastartovala německou ekonomiku. Na druhou stranu zahájila dlouhodobý úprk voličů od strany. Zatímco CDU/CSU se podařil posun do leva a stala se přijatelnou pro liberálnější voliče SPD, konzervativní levičáci se přesunuli k Zeleným nebo k Die Linke, kterou založil bývalý sociální demokrat Oskar Lafontaine a pohrobci komunistické SED. V čele strany stál navíc poměrně nevýrazný Sigmar Gabriel.

Strana se utápěla ve vnitřních sporech, které ani tak nebyly vedeny kvůli ideologickému směru strany, ale spíše kvůli pozicím ve straně a na kandidátkách. Kancléřka Angela Merkelová sbírala díky rozhádanosti SPD a absenci silných osobností body, o které se postarali socialisté. Poslední ranou, která strana utrpěla, byla uprchlická krize. SPD se stala stranou, která přijímá a proti kritickým hlasům se velmi ostře představitelé strany stavěli. Zvláště nepopulárním se stal ministr spravedlnosti Heiko Mass, který prosadil tvrdá pravidla pro sociální sítě. Protipřistěhovalecká AfD nemusela ani nic moc dělat. Voliče, kteří měli z migrace obavy si SPD odehnala sama. Po událostech v Chemnitz se SPD v preferencích propadla na třetí místo se 17 % hlasů.

Případ sociálních demokracií ve Střední a Východní Evropě byl jiný. Po roce 1989 sociální demokracie, s výjimkou té české u jejíhož zrodu stáli mnozí emigranti a měla dlouhou tradici, vznikaly přejmenováním a transformací bývalých komunistických stran a politiků.  Tak se například v Polsku mohl stát nejmladší ministr poslední komunistické polské vlády Aleksander Kwaśniewski prezidentem. Socialisté slavili úspěchy i v Maďarsku, Bulharsku a dosud jsou nejsilnější stranou v Rumunsku.

Ve všech zemích se však opakoval stejný scénář jako u nás. Místo ideových sporů se strany začaly utápět ve sporech osobních, ve kterých jedno křídlo potíralo druhé. Do čela stran se dostávaly místo silných osobností jako byl Miloš Zeman nebo výše jmenovaný Kwaśniewski slabí leadeři, kteří co nejméně vadí. Strany se přestaly starat o zájmy svých tradičních. Zatímco na Západě se dá hovořit o tom, že se podařilo prosadit většinu sociálně demokratických programů, u nás se o něčem takovém mluvit nedá a postavení českých, ale i jiných středo a východoevropských pracovníků je stále o dost horší než je minimální standard na Západě.

Socialisté se neumí chytit silných témat, které by jejich voliče u nich udržela. Stačí se podívat na českou ČSSD. Za čtyři roky ve vládě se ji nepodařilo ani drobně pohnout se sociálním bydlením, obchodem s chudobou nebo s předraženými exekucemi. Místo toho strana prosadila extrémně nepopulární a nepřipravenou inkluzi. Spolu s podobnými excesy, korupčními skandály a odchodem mnoha populárních politiků a ideovou vyprázdněností strany, která se místo na svojí tradiční voličskou základnu na venkově začala soustředit na liberálního městského voliče, může být ČSSD ještě ráda za 7 % hlasů, které ji dnes předvolební průzkumy přisuzují.

Jedinou výjimkou v sociálně demokratickém marastu Evropy je britská Labour Party. Pod vedením Jeremyho Corbyna se podařila resuscitace skomírajícího obra. Na rozdíl od středové politiky předešlých předsedů Corbyn nabral směr ostře do leva. Labouristé dnes loví především mezi mladou generací. Ta je zatížena obrovskými dluhy za studium, obává se budoucnosti po brexitu, ale i celkového směřování společnosti a světa. Corbyn láká na povinné firemní fondy pro zaměstnance, znárodnění železnice, snížení nebo dokonce oddlužení vysokoškoláků a zachování bezplatného zdravotnictví. Pod vedením tohoto politického veterána, který však byl vždy věrný svým levicovým názorům, strana stoupá. Dnes mají Labouristé v průzkumech 41 % a nakročeno k volebnímu vítězství. Je však třeba podotknout, že to je i díky rozhádanosti Toryů a neschopnosti premiérky Theresy Mayové.

Jakou budoucnost bude mít sociální demokracie v Evropě? Dá se předpokládat, že ve volbách do Evropského parlamentu sociální demokraté na celém kontinentě pohoří. Jednotlivé strany to mohou využít k výměně vedení a změně politiky stran. Návrat k autentické národní levicové politice, která se bude více než o problémy světa starat o problémy občanů jednotlivých zemí. Pokud se to sociálním demokratům podaří o budoucnost s nemusí bát. Pokud totiž zůstanou u dnešní nejasné a nepopulární politiky se slabým a nejasným vedením čeká je do několika let politický hřbitov,