ROZHOVOR | Europoslanec Cabrnoch exkluzivně: Byl jsem nedochůdče, ale vylízal jsem se z toho

Teď si zase přibral přednášení na vysoké škole CEVRO Institut, kde se studenty diskutuje o sociální a zdravotní agendě. Nejvíc ho ale mrzí, že se česká média nezajímají o to, co se svými kolegy v Europarlamentu dělá.EZ: Začnu náš rozhovor aktuální situací. Co říkáte na současnou krizi ve vládě?Jsem z toho vývoje velice zklamán, protože jsme všichni měli velké naděje na to, že vláda provede reformy a změny, které Česká republika potřebuje – abychom nezvyšovali státní dluh, abychom byli více konkurenceschopní, abychom zmodernizovali zdravotní a sociální systémy.Zdá se, že to není konflikt mezi jednotlivými stranami koalice, ale konflikt mezi osobami. Šokující jsou především informace o propojení agentury ABL s politickými ambicemi téhle firmy, což je podle mého názoru nepřijatelná věc. Je potřeba rychle to vyřešit a udržet vládní koalici, protože ji spojuje program. A ten je důležitější než osoby.EZ: Myslíte si tedy, že to koalice ustojí?Nechci předpovídat. Řeknu, že si přeju, aby to dopadlo dobře, a že jsem připraven tomu i pomáhat. Pravdou je, že to nebude jednoduché, protože někteří aktéři na sebe ne zcela moudře a prozíravě předvedli poměrně ostré a nevybíravé útoky. Na některé z těch věcí pro ně asi bude těžké zapomenout. Na druhou stranu jsou to profesionálové a tohle by měli překonat. Jestliže to nepřekonají, tak musí odejít a musejí je nahradit takoví lidé, kteří budou schopni spolupráce.EZ: Řeší se tato situace i v Evropském parlamentu?Náš evropský Poslanecký klub ODS v úterý zasedal, probírali jsme to několik hodin a přijali jsme usnesení. V našem klubu na současnou situaci v české politice panuje poměrně jednomyslný společný názor.EZ: Jaký?Ten, který říkám – že je potřeba pokračovat v reformách a dát přednost programu a tomu, co máme udělat, než tomu, kdo to bude dělat a kdo ne.BYL JSEM NEDOCHŮDČE, ALE VYLÍZAL JSEM SE Z TOHOEZ: Jste vystudovaný lékař. Proč jste si zvolil zrovna medicínu?Medicína mě odmalička zajímala. Rodiče mi říkali, že už od čtyř let jsem chtěl být dětským lékařem. Byl jsem jako dítě poměrně nemocný, často jsem byl v nemocnici, často u doktorů. Byl jsem trochu takový nedochůdče, z čehož jsem se dobře vylízal (smích). Nikdo v naší rodině nebyl lékař, všichni pochází ze zemědělského prostředí – takoví menší farmáři, kterým komunisti všechno sebrali. A nějakým řízením osudu jsme já i můj bratr, moje žena i jeho žena všichni lékaři.EZ: Proč jste se potom pustil do politiky?To je zvláštní hra osudu. Začalo to už v listopadu roku 1989, kdy jsme spolu s několika přáteli zorganizovali první projev nespokojenosti v nemocnici v Kolíně. Jeden z mých blízkých spolupracovníků, pan doktor Rubáš, byl poté kooptován do Poslanecké sněmovny. Spolu s několika lidmi jsme pár let řídili nemocnici a já jsem tam byl zodpovědný za informatiku a zdravotní pojištění. Když se pak pan Rubáš stal ministrem zdravotnictví, tak mě zcela logicky požádal o spolupráci, protože bylo potřeba nastavit zákony pro zdravotní pojištění a já jsem se této problematice v nemocnici věnoval. Jeho nabídku jsem přijal a přežil jsem na Ministerstvu zdravotnictví nejen Rubáše, ale i Stráského a Roithovou. Jako náměstek zodpovědný za legislativu a zdravotní pojištění jsem odtamtud také odcházel – na kandidátce do Poslanecké sněmovny.EZ: Proč jste se stal poslancem?Protože jsem došel k závěru, že reformu zdravotnictví nestačí řešit na ministerstvu z úřednické pozice, ale je potřeba přesvědčit politiky o tom, jaké zákony je potřeba přijmout a jakým směrem je potřeba věci posunovat. A zjistil jsem, že politiky nejlépe přesvědčí jeden z nich.EZ: Nechybí vám někdy medicína?Často. Musím říct, že rozhodnutí odejít z medicíny, které jsem dělal už před čtrnácti lety, nebylo vůbec jednoduché. Necelých devět let jsem působil jako lékař, měl jsem spoustu pacientů... ale rozhodnout se prostě musíte, protože pediatrie se nedá dělat dva dny v týdnu. Tam musíte být každé ráno, když se děti probudí a mají horečku, musíte své pacienty provázet každý den a mít na ně čas. A to v mé práci není možné.EZ: A nelitujete toho?Nijak zvlášť toho nelituju. Snažím se udržovat si alespoň odborný kontakt.V EUROPARLAMENTU JE DEFICIT DEMOKRACIE EZ: Vaše kariéra neskončila ani v naší Poslanecké sněmovně, ale přešel jste do Evropského parlamentu. Proč jste odešel do evropské politiky?V roce 2002 jsem se stal členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy. To byla moje první zkušenost, kdy čtrnáct poslanců a tuším sedm senátorů České republiky tvoří stálou delegaci při Radě Evropy. To ale nemá s Evropskou unií nic společného. Setkal jsem se s mezinárodní politikou, a když potom v roce 2004 ODS řešila, koho vyslat do Evropského parlamentu, tak já jsem zaprvé vždycky prosazoval, že by tam měli jít lidi se zkušenostmi z komunální a parlamentní politiky, protože ta práce zdaleka není jednoduchá a vyznat se v ní trvá. Druhý důvod je, že poté, co jsme v referendu rozhodli, že se ČR připojí k Evropské unii, tak každému, kdo o tom něco ví, bylo jasné, že větší část podstatných rozhodnutí, která budou ovlivňovat Českou republiku a životy každého z nás, se už nebude odehrávat v Praze (přestože z mediálního pohledu to tak vypadá – já si neodpustím říct „bohužel“). Určitě dvě třetiny podstatných rozhodnutí se stanou v Bruselu. A když jsme do Evropské unie vstoupili, tak je potřeba využít všechny příležitosti k tomu, abychom ta rozhodnutí ovlivnili tak, aby byla pro naše občany výhodná.EZ: Jaký vidíte největší rozdíl mezi naší Poslaneckou sněmovnou a Europarlamentem?Jsou tu technické rozdíly – my o tom mluvíme jako o deficitu demokracie. Například v českém parlamentu můžete jako poslanec předložit návrh zákona, pozměňovací návrhy nebo novelu. V Evropském parlamentu nemáte šanci. Když se v českém parlamentu někdo přihlásí o slovo, tak ho musí dostat. V Evropském to zdaleka není pravda. Tam se o slovo přihlásí celá řada poslanců a jenom někteří z nich ho dostanou – politické frakce velice složitě rozhodují, komu ze svých členů dají možnost vystoupit v rámci omezeného limitu času.Evropský parlament také například hlasuje ve vyčleněné hodiny, a tudíž v jednacím sále mimo ty doby není moc poslanců – většinou pracujeme ve svých kancelářích. V českém parlamentu nikdy nevíte ani minuty, kdy najednou proběhne nějaké důležité hlasování.EZ: Takže je podle vás lepší to, co je v Evropském nebo v našem parlamentu?Těžko soudit. V obou najdete dobré věci. Určitě je správnější, když každý poslanec může promluvit. Na druhou stranu to v Evropském parlamentu s jeho 736 poslanci není technicky možné.Podle mě je určitě praktické vědět, které věci se budou kdy projednávat, a mělo by být dlouho dopředu jasné, kdy se bude o čem hlasovat. Taková ta loterie, nejistota a někdy i hra na to, že zrovna teď je v sále například méně sociálních demokratů, tak honem něco odhlasujeme, to z mého pohledu není korektní.EZ: Takže by se to u nás mělo změnit?Nejsem v pozici, abych navrhoval změny. Ale co bych ještě řekl, že je z prostředí Evropského parlamentu důležité, je velká snaha po hledání kompromisů, což není vždy šťastné. Často se najde takový kompromis, který je tak zkompromisovaný, že z něj hlavní myšlenka vypadne. V národních parlamentech se mnohem více uplatňuje vítězství jedněch nad druhými, které je ale vhodné jenom pro nějaká rozhodování, protože ve chvíli, kdy se obrátí silové poměry, tak druzí to těm prvním zase vrací zpátky. A pro lidi je nejdůležitější, aby zákony byly „konzumovatelné“, aby podle nich mohli žít. Když jim je šestkrát za rok změníte, tak se jimi nezvládnou řídit, neřídí se jimi a už to ani nezkouší. Prostě ztrácí respekt. Když pojedete jednou ulicí a sedmkrát za půl kilometru se změní rychlost – 30, 70, 50, 40, 60, tak to v druhé půlce ulice vzdáte a jedete prostě nějakou rychlostí. A to je špatně. To jsou špatně nastavená pravidla.MÉDIA ZAJÍMÁ BULVÁR, NE CO DĚLÁMEEZ: Vy jste v EP ve Výboru pro sociální věci a zaměstnanost. Co tam vlastně děláte?Jsem plným členem dvou výborů Evropského parlamentu – jsem ještě ve Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. V obou projednáváme několik desítek zpráv ročně a do všech se snažíme promítat program ODS, na základě kterého jsme byli zvoleni. Co to pro lidi znamená? Snažíme se prosazovat méně evropských regulací, méně byrokracie, více rozhodování na národní úrovni. Protože něco jiného potřebují lidé na jihu Španělska a něco jiného na severu Polska. Já osobně se kromě toho pokouším prosazovat, aby vznikaly dobré evropské standardy a normy, k nimž se mohou členské státy dobrovolně připojit. Aby pro něco, třeba pro tvar zápisníku (dívá se na zápisník, který má před sebou) bylo nějaké evropské doporučení, ale aby se k němu země hlásily jenom tehdy, když ho chtějí respektovat. Aby k tomu nebyly zbytečně nuceny, když k tomu není žádný jiný důvod, než že si to přeje někdo z Bruselu.EZ: A neměla by tahle rozhodnutí být nějak více prezentována lidem, aby věděli, že něco děláte?Ano, rozhodně. Musím říct, že kromě vás se mě za těch sedm let na to, co děláme, ptal možná ještě jeden novinář. Ale mnoho novinářů se mě ptalo na to, kolikrát jsme mluvili s lobbisty, jaký plat má moje asistentka a na podobné nepodstatné, ale jakoby zajímavé...EZ: Zajímavé informace pro čtenáře.Já si myslím, že to nejsou zajímavé informace pro lidi.EZ: Ale dobře se to prodává a čte.Tak. Možná jsou to lákavé, bulvární informace. Je možná zajímavé, jaké jídlo má rád který herec, ale moc to neřekne o tom, jaký je herec. Určitě je zajímavé, jestli má Kevin Costner rád řízky nebo krupicovou kaši, ale nic moc mi to nedává. Je tu místo pro bulvární tisk typu drbna, ale ještě by tady měl být protor na seriozní informace. Nám se opravdu strašně špatně proniká do médií s tím, že jsme například předevčírem (13.4.) do noci projednávali projekt Evropský rok stárnutí v roce 2012, a jestli mají být programy zaměřeny jenom na staré lidi nebo na dobré, vyvážené vztahy mezi mladými a starými. A o to se prostě po hříchu vůbec nikdo nezajímá. Zlášť teda ne z našich novinářů. Ale myslím, že v jiných zemích to bude podobné.EZ: A proč si myslíte, že to tak je, že je nezajímá, co se děje v Evropě?Oni mají pocit, že to nezajímá jejich čtenáře. Ale já si myslím, že se mýlí. Myslím si, že je spoustu lidí, které ty věci zajímají – alespoň mě se na to mnoho lidí ptá a litují, že se to nikde nemohou dočíst. Myslím, že je to tím, že média se příliš soustředí na tu skandální, bulvární, snadnočtivou stránku věci a nedoplňují ji tou seriozní, která se možná trochu hůř čte, ale ona se také i hůř píše. Takže je tam jistě i míra lenosti a nekvalifikovanosti.EZ: Takže byste přivítal, kdyby vás novináři víc oslovovali?Určitě. Každé paní novinářce, která se ptá na plat mých asistentů, píšu v první větě „lituji, že se nezajímáte o to, co tady děláme“.PRVNÍ 2 ROKY JSTE V EUROPARLAMENTU MÁLO PLATNÝEZ: Chcete v Evropském parlamentu pokračovat i v dalším volebním období. Nevadí vám ty neustálé cesty?Zvyknete si na všechno. Taky už tam jezdím sedm let, to je dlouhá doba. Pravda, zabírá to spoustu času a energie, mám méně času na rodinu než ti, kteří chodí do zaměstnání od šesti do dvou, ale je to velmi zajímavá práce. Chci v tom pokračovat ze dvou důvodů. Jeden je ten, že vždycky máte rozdělané něco, co chcete dodělat. A druhý je, že my jsme se tam – nejen já, ale celý můj tým, který má kolem deseti lidí – za ty roky opravdu hodně naučili. První dva roky tam člověk moc platný není. Neznáte procesy, neznáte lidi, nevíte, co kdy je, čemu dát přednost. Například každý den probíhá v Bruselu mezi deseti až dvaceti různých seminářů a musíte si vybrat, protože zvládnete jít jenom na jeden, dva. Musíte vědět, v kterou chvíli je potřeba předložit jaké návrhy, s kým je předem projednat, aby měly vůbec nějakou šanci na úspěch. Moji asistenti a spolupracovníci musí vědět, kde co podat, kdy jsou deadliny (termíny k předložení). Když jsme se tohle všechno naučili, by byla škoda hodit to za hlavu. Takže když dostanu podporu, budu v práci v Evropském parlamentu rád pokračovat.EZ: Máte také dvě malé děti. Co říkají na to, že vás tak málo vidí?Snažím se držet si víkendy pro rodinu. Všechny čtyři děti jsou samozřejmě rády, když je tatínek doma. Na druhou stranu si už zvykly na režim odjíždění a přijíždění, takže když jsem někdy třeba čtrnáct dní doma, tak se i ptají, jestli náhodou zase někam nepojedu.