Listopad 1989: Čalfa usedl v čele vlády za to, že dostal Havla na Hrad

Čalfa podle politologa Jana Kubáčka vydržel v čele vlády jen díky tajné dohodě s bývalým prezidentem Václavem Havlem. "Dohodli se, že Havel Čalfovi za podporu při volbě prezidenta zaručí setrvání ve funkci a Čalfa si také vybojoval záruku, že se nebude útočit na komunisty a jejich majetky," řekl Kubáček. "Dohoda samozřejmě nebyla oficiální. Došlo k ní necelý měsíc po takzvané sametové revoluci, protože koncem prosince se konaly prezidentské volby," vysvětlil. Díky takovému paktu byl Havel v roce 1989 zvolen do úřadu hlavy státu téměř jednomyslně.

Kubáček tvrdí, že v programu vlády národního porozumění se zakomponovaly německé a španělské zkušenosti z rekonstrukce státu po totalitním režimu. V projevu ve Federálním shromáždění Čalfa vyjmenoval hlavní cíle vlády, kterými byla účast občanů na správě státu, rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, přípravu na přechod k tržnímu hospodářství, sepsání nové demokratické ústavy a přípravu nového zákona o svobodě náboženských vyznání.

Ambicí kabinetu byla široká podpora veřejnosti pro společenské změny. "Ale je také pravda, že to byla vláda plná názorových rozporů," řekl Kubáček s tím, že vládní tým se dělil na skupinu kolem ministra financí Václava Klause a ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého. Podle něj šlo o skupinu zaměřenou na radikálnější reformy a domácí politiku a na druhé straně ministry kolem ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a místopředsedy vlády Valtra Komárka, kteří prosazovali postupné prosociální reformy. Vláda byla u moci do 27. června 1990, kdy ji po prvních svobodných volbách nahradila takzvaná Vláda národní oběti, vedená opět Mariánem Čalfou.

V současné době se pohled politologů na Vládu národního porozumění liší. "Ve vztahu ke komunistům se projevila nezkušenost disidentů. Komunisté byli na kolenou, byli by přistoupili snad na cokoliv. Ale disidenti se s nimi až moc paktovali. Víc, než bylo nutné," řekl agentuře Mediafax politolog Bohumil Doležal. Nepřipravenost nových lidí v politice způsobila, že potřebovali někoho, kdo by jim s vedením státu pomohl, tvrdí Doležal. "První, kdo byl při ruce, byli komunisté. Ti měli za sebou přes 40 let vládnutí," řekl Doležal. Přestože nešlo o nejlepší variantu, Doležal soudí, že to bylo jediné životaschopné řešení, které v tu dobu bylo k dispozici.

Jaká by mohla být situace, kdyby v této vládě nebyli komunisté, nastínil Kubáček. "Otázka komunistů by se řešila už v roce 1990, ne až v roce 1992. V tomto roce to už nebylo o změně režimu. Už nešlo o odstranění komunismu, tehdy to byl útok na demokratickou soutěž politických stran," řekl s tím, že diskuse o zákazu KSČM jsou jen populistické řeči a klišé, která patří k oblíbeným tématům předvolebních kampaní. "Dnes už toto téma nemá žádnou váhu," doplnil Kubáček.