Pamatuji si páchnoucí ruské vojáky, vzpomíná Vondra na okupaci

"Každý, kdo zažil v naší vlasti 21. srpen 1968 a nebyl tehdy zrovna uctívačem soudruha L. I. Břežněva, asi těžko i po tolika letech zapomene na hořkost onoho dne, bezmoc, ponížení i obavy z budoucnosti, jejíž nejodpornější odstíny dostaly nenápadné označení normalizace. Mně bylo tehdy pouhých sedm let, a přesto si dodnes živě pamatuji vojenské ležení páchnoucích ruských vojáků a jejich tanky v ulici nedaleko našeho pražského domu," vzpomíná Vondra.Ten dále věnuje pozornost reakci tehdejší Československé lidové armády. Přestože byla armáda mocenským nástrojem komunistického režimu, i ona se totiž v srpnu 1968 v drtivé většině přidala na stranu národa, odmítajícího sovětskou okupaci."Zvykli jsme si často zjednodušovat naše moderní dějiny a při pohledu na armádu zpochybňovat její smysl s odkazem na to, že v září 1938 a v srpnu 1968 nebránila se zbraní ohroženou zem. Zapomínáme však, že v civilizovaných evropských zemích rozhodují zpravidla o nasazení armády civilisté - politici. Ti z roku 1968 potom armádu opět zavedli do starých kolejí poslušnosti. Aby se to však povedlo, muselo být za své postoje v době prvních dnů okupace z armády vyhozeno velké množství důstojníků a praporčíků," připomněl.Ač byli podle ministra v tehdejší armádě i vyslovení zrádci jako ministr národní obrany generál Martin Dzúr, lze proti nim postavit dnešním vojákům i jiné pozitivní vzory."Důstojníci jako například generál Vilém Sacher se později stali dokonce signatáři Charty 77 a zůstali pevní ve svém odporu k totalitním praktikám husákovského režimu. Mnoho jejich kolegů naopak nevydrželo a ve snaze zachránit svou existenci se stalo opět poslušnými figurkami komunistických sekretariátů," popsal ministr s tím, že spolu se záchrannými akcemi armády při katastrofálních záplavách na jižním Slovensku v červnu 1965 patřil onen srpnový týden 1968 k světlejším kapitolám v nepříliš oslnivé historii bývalé Československé lidové armády.