Amnestie je stále živá, ústavní soudci se hádají. Kde je problém?

Ústavní soudci už v březnu odmítli senátorský návrh na zrušení druhého článku amnestie s vysvětlením, že k přezkoumávání amnestijního rozhodnutí prezidenta nemají kompetenci. Stejný argument zopakovali i tentokrát. Zároveň dospěli k závěru, že poškozený klient je v tomto případě osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. 

Odlišné stanovisko k usnesení zaujala Kateřina Šimáčková, jedna z nových ústavních soudkyň. Vyjádřila v něm pochybnost nad tím, zda amnestie vůbec patří do práva moderního demokratického státu. "Amnestie bývají namístě v případě změny politického režimu či ukončení občanské války, ale nikoli v řádně a bez větších problémů fungujícím demokratickém státě s několika typy opravných prostředků a s mezinárodním dohledem nad vnitrostátními soudy," domnívá se Šimáčková. Podle ní měl soud návrhu na vyslovení protiústavnosti druhého článku amnestie vyhovět.

Odlišné stanovisko pouze k odůvodnění zaujala paradoxně také Ivana Janů, která je autorkou nového usnesení, nicméně s většinou pléna se zřejmě částečně názorově rozcházela. Zabývá se ve stanovisku situací lidí, kteří už nemohou uplatnit své nároky na náhradu škody v trestním řízení a jejich šance v civilním řízení jsou nejisté. "Otázkou zůstává, nakolik stát pro dotčenou skupinu poškozených zajistil podmínky pro reálnou ochranu majetkových nároků a zda tuto reálnou šanci dokonce aktivně nezmařil," napsala Janů.

Klaus v druhém článku amnestie zastavil všechna trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let a jejichž pachatelům hrozily tresty do deseti let vězení. Abolice se dotkla také mnoha případů závažné hospodářské trestné činnosti. Nejvyšší soud zatím zrušil amnestii jen v několika případech, kdy se pachatelé delší dobu skrývali v zahraničí.

Bývalý ministr bez portfeje Petr Mlsna už v dubnu řekl: „Mnohem víc než abolice mě zarazila poměrně nízká kritéria pro vymazání záznamu z trestního rejstříku. Nyní se někteří lidé budou moci ucházet o funkce, kde je podmínkou bezúhonnost. A překvapuje mě, že toto odbornou veřejnost nezajímá." Ministr vypíchl opomíjený detail, kterým se v budoucnu asi budeme muset chtě nechtě ještě zabývat, píše ceskapozice.cz.

Přehlédnutí či podcenění významu tohoto ustanovení amnestie je podobné jako u oné senátorské ústavní žaloby na Václava Klause, kdy se zpovykaná veřejnost (zčásti i odborná!) soustředila na zdánlivě „velké" kauzy. Ty se však později ukázaly být – spíše než co jiného – sloužícími k dobrému „zviditelnění" aktérů.

Přitom ony podstatné věci se jeví být malé, nepodstatné a téměř zanedbatelné. Proto také druhdy úctyhodná horní komora projevovala trestuhodný nezájem o případ soudního čekatele Petra Langera, kdy prezident Klaus svým nekonáním naprosto jednoznačně porušil právní řád. A to se v případě prezidenta dá hodnotit jako těžký faul na demokratický systém, nota bene navádějící k následování.

V případě Klausovy amnestie je problém skryt opět v „detailu", v ustanoveních, jimiž se kritici amnestie prozatím nezabývali. Aniž bychom chtěli malovat čerta na zeď, zdá se však, že jestli nás z něčeho z oné amnestie bude bolet hlava, budou to velmi pravděpodobně právě důsledky dosud přehlíženého „detailu" v podobě okamžitě zahlazených amnestovaných trestů.