Ostrá debata v ČT: Keller, Telička a Zahradil bojují o voliče. Mluvili pravdu?

Jan Zahradil: „(...) společná zahraniční politika (EU), která stejně neexistuje."

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní."

V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU.

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.

Jan Zahradil: „V evropském rozpočtu jsou na zahraniční politiku poměrně skromné prostředky."

Evropský rozpočet pro rok 2014 počítá s výdaji v kapitole Bezpečnost a občanství ve výši 1 677 039 976 EUR z celkových 135 miliard, tedy přibližně jedno procento z unijního rozpočtu.

Detail kapitoly Nástroje zahraniční politiky najdeme v Hlavě 19, kde Unie plánuje vyplatit 463 169 988 EUR. Dá se tedy říci, že vzhledem k celkovému rozpočtu EU jsou tyto prostředky skutečně skromné.

Jan Keller: „V 28 členských zemích EU je milion a půl vojáků, což je více, než má Rusko a Čína dohromady."

Přehled na Wikipedii, který vychází z publikace Mezinárodního institutu strategických studií (IISS), poskytuje data z února 2010.

Aktuálnější přehled poskytuje portál Global Fire Power, jenž vychází z více zdrojů, neuvádí však počty za všechny země EU. I přesto, že dnešní čísla se mohou v řádech tisíců lišit, na konečné hodnocení to nemá v žádném případě vliv, jelikož Čína převyšuje počtem svých mužů a žen ve zbrani EU velmi výrazně i bez Ruska.

Z těchto údajů vyplývá, že celkově je ve všech 28 zemích EU k dispozici 1 686 566 vojáků, zatímco Rusko uvádí 766 tisíc vojáků a Čína téměř 2,3 milionu. Keller tedy pravdu neříkal.

Jan Keller: „My jsme v tom posledním 7letém rámcovém finačním plánu měli šanci získat nejvíce peněz na jednoho obyvatele ze všech zemí Evropské unie. My jsme tu šanci prostě nevyužili, ne vinou Bruselu, ale vinou naší vlády."

V době, kdy byl Josef Dobeš ministrem, skutečně došlo k pozastavení čerpání dotací z evropských fondů na operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Český rozhlas k tomu uvedl: „Komise odhalila například špatně zadané veřejné zakázky nebo nedostatečnou kontrolu utrácení evropských peněz. Ministerstvo školství v čele s Josefem Dobešem (VV) se hájí tím, že jde o projekty vypsané v letech 2008 až 2009, kdy úřad vedli jiní lidé. Audit ale nalezl největší chyby v kontrole výdajů. A kontrola se dělala především v roce 2011, kdy už úřadu šéfoval ministr Dobeš. Naopak nastavení evropských projektů, které provedlo předcházející vedení ministerstva, bylo správné." Jednalo se tedy skutečně o pochybení ministra Dobeše.

Čerpání dotací pak bylo během ministrování Petra Fialy v listopadu 2012 obnoveno, ale část dotací na vadné projekty nebyla Evropskou unií proplacena. Česká televize však zároveň poznamenala: „Ministerstvo školství ale o 762 milionů nepřijde, v rámci programu je bude moci využít v dalších letech." Petr Fiala rovněž uvedl: „Je téměř jisté, že nevyčerpáme celou částku. Bude to zhruba čtyři až pět miliard korun. Toto je odhad, který je docela realistický. Částka může být o něco nižší. Neznamená to ale, že o to přijde státní rozpočet."

K problémům s čerpáním dotací se 6. května 2014 vyjádřil ministr školství Marcel Chládek: „U operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost pokud všechno dobře půjde, tak tam téměř nebude žádná ztráta." Navzdory tomu, že Petr Fiala během svého působení tvrdil, že se program Výzkum a vývoj pro inovace potýká jen se „standardními potížemi a funguje uspokojivě", hrozí podle nynějšího ministra situace, kdy nebude vyčerpáno až deset miliard korun.

Pavel Telička: "Všechny politické strany, i zde přítomné, mají ve svém programu, ve svých záměrech, snížení administrativní zátěže, jinou regulaci. (...) Naši europoslanci v této věci na půdě Evropského parlamentu neudělali ani "ň", nic"

Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě aktivity Jana Zahradila v Evropském parlamentu.

Jan Zahradil tvrzení Pavla Teličky vyvracel hned v debatě přímou reakcí zcela po právu. Právě on stál za návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, jehož cílem je vytvoření lepšího a přehlednějšího legislativního prostředí pro podniky, zejména s ohledem na zjednodušení formalit prováděných dovozci některých textilních výrobků.

Cílem také bylo zajistit větší jednotnost pravidel pro dovoz, a to harmonizací pravidel, která upravují dovoz textilních výrobků, s pravidly upravujícími jiné průmyslové zboží, což by mělo zlepšit celkovou provázanost legislativního prostředí v této oblasti.

Tento konkrétní výstup vyvrací tvrzení Pavla Teličky, že nikdo z českých europoslanců neudělal vůbec nic pro snížení administrativní zátěže. Zároveň ani první část výroku není pravdivá. Například ČSSD se ve svém programu snížení administrativní zátěže nevěnuje.

Pavel Telička: „Komisařka Neelie Kroesová fungovala v "x" firmách, lobbovala za ně, byly určité diskuse nad její nominací, ale šlo o portfolio hospodářské soutěže."

Současná viceprezidentka Evropské komise Neelie Kroes podle svého oficiálního životopisu či svého profilu na anglické Wikipedii skutečně působila před svým vstupem do Komise v řadě firem, například v Rotterdamské obchodní komoře, loďařské Ballast Nedam či v nizozemském McDonald´s. Posléze pak působila jako komisařka pro hospodářskou soutěž.

Podle deníku Guardian její nominace na komisařku skutečně díky úzkému sepětí s byznysem vyvolala kontroverze. Na všechny své funkce však před nastoupením do Komise rezignovala.