ROZHOVOR | Čím víc komunistů bude kandidovat na prezidenta, tím spíš do volby půjdu. Čelíme lži a nenávisti, říká Kocáb

Vadí mu, do jaké agónie česká společnost upadla. Michael Kocáb upozorňuje, že národu je lhostejné, kdo je českým premiérem a téměř dvaatřicet let po Sametové revoluci se naprosto smířil s komunistickou minulostí některých čelních představitelů. „My se nesmíme přejmenovat na Českou splachovací republiku. Nyní se bohužel u nás objevuje velká rezignace, zkrátka, že je nám úplně všechno jedno. Prostě mouchy sežerte si mě. Podobný postoj je nejhorší vizitkou pro národ,“ zlobí se bývalý ministr pro lidská práva a národnostní menšiny, který svoji pozici vykonával, jak ve druhém Topolánkově kabinetu, tak i ve Fischerově vládě.

Kocáb se v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz  tvrdě vymezuje proti Miloši Zemanovi, současné hlavě státu. „Jeho prezidentování je průšvihem. Matoucí je, že dříve byl úplně jiným člověkem, než je nyní. Nebo se tak tehdy alespoň jevil.  Znal jsem ho jako docela dobrého chlapa z Federálního shromáždění, měl jsem ho rád. Jeho hrubá, vulgární, pohrdavá rétorika je pro mě překvapující stejně jako skutečnost, že se nás pokoušel doslova bičem hnát směrem k Číně a Rusku. Naštěstí mu to nevyšlo.“

Michael Kocáb se hrdě hlásí k prezidentu Václavu Havlovi, jemuž dělal poradce, a za označení pravdoláskař se nestydí. „Václav Havel se svého času nad takovým škatulkováním zarazil a říkal mně: Michale, oni nám nadávají, že jsme pravdoláskaři. Mám si takové označení vysvětlovat tak, že naši kritici jsou tedy lžinenávistníci? A dnes, když se podíváte, tak zjistíte, že v naší politice vládne samá nenávist a lež.“

I kdyby se stal prezidentem, společensky pro něj už nemůže být nic významnějšího, než byla sametová revoluce završená odsunem sovětských vojsk z bývalého Československa, jehož třicetileté výročí se blíží. „Dát národu svobodu, demokracii, svrchovanost, zbavit ho okupantů, je prostě nejvíce. Podařil se nám největší akt od konce druhé světové války,“ soudí Michael Kocáb.

Pane Kocábe, už jste se rozhodl, zda budete kandidovat na prezidenta České republiky ve volbách v roce 2023? Nedávno jste totiž oznámil, že zřejmě budete usilovat o pozici nejvyššího ústavního činitele.

Usilovat? Spíše bych řekl, že nabídnu své služby. Zatím ale čekám na výsledky podzimních voleb do Poslanecké sněmovny, to mě nyní zajímá velmi.

Dobře, ale co se musí ve volbách odehrát, abyste se stoprocentně rozhodl?

Nechci být zatím konkrétní, prostě si počkám, co se stane, a zatím nechci svoji situaci modelovat. Samozřejmě, že mám svůj plán, ale je předčasné ho zveřejňovat.

Co by vás od kroku kandidovat mohlo odradit?

Pokud by se objevila nějaká znamenitá osobnost, který by měla na vítězství reálnou šanci, tak bych se stáhl. Favorit v mých očích by ale nemohl být bývalým členem KSČ. Podle zásad Kroměřížské výzvy, (jedná se o petiční iniciativu z 21. května 2016 s názvem Hledáme prezidenta s podtitulem Kroměřížská výzva – pozn. red.) kterou jsme vytvořili pro minulou prezidentskou volbu, by si kvalitní kandidáti neměli ubírat hlasy. Nechci znevýhodnit volbu nadějného kandidáta. Nejde jen o to, aby se vynořila skvělá osobnost, protože takové aspiranty už vidím nyní, ale ten konkrétní kandidát by měl mít reálné šance na zvolení.

Čím si vysvětlujete, že české společnosti téměř dvaatřicet let po Sametové revoluci nevadí, že premiér Andrej Babiš se pravděpodobně zapletl s StB a navíc klidně volí čelné představitele s komunistickou minulostí?

Zmínil jste něco otřesného. To mě opravdu zneklidňuje. Objevuje se rezignace, společnost upadá do agónie a začíná nám být všechno jedno. Mouchy sežerte si mě. Podobný postoj je nejhorší vizitkou pro národ. Snad i kdyby kandidoval soudem usvědčený kriminálník a vyhrál plebiscit, tak by se nikdo nad jeho charakterem nepozastavil. Mnozí by řekli, vždyť vyhrál, lidé si ho zvolili u vědomí, že je kriminálník, tak ať je naším prezidentem. Ale takhle to nejde. Existuje přeci požadavek mravní a morální integrity, a to nejen na úřad prezidenta republiky. Umíte si představit, že by se v Německu po třiceti letech od skončení druhé světové do čelné státní funkce dostal bývalý nacista? A třeba i spolupracovník gestapa? Nikdy se nesmířím s tím, že u nás je možné, aby se přátelé starých pořádků zase vraceli na nejvyšší místa politické hierarchie. Kam jsme se to dostali?

Bohužel vám na váš dotaz nejsem schopen odpovědět, ale jistě se jedná o zarážející věc, která by neměla zapadnout a zasloužila by si obšírnější diskuzi. Vrátil bych se ale ještě konkrétně k vám. Nemáte obavu, že zejména pro starší generaci budete nedůvěryhodný. Téměř každý si totiž jméno Michaela Kocába spojí s kapelou Pražský výběr a vybaví si, jak v masce Ropotáma poskakujete po pódiu? Nemůže být vaše hudební kariéra jistým handicapem?

Češi mají smysl pro humor a nadsázku. Možná to bude spíše výhoda. Vždyť jsme tím nastavovali zrcadlo komunistům a pěkně jsme je tím štvali. A kdo mě ještě nezná, tak během kampaně bude dostatek času se názorově představit. Ale většina lidí ví nebo tuší, kdo Kocáb je. S určitou nadsázkou lze říct, že dělám politickou kampaň téměř celý život. A mnozí znají moje písně i hudbu, kterou dělám. Takže bych to mohl i zkombinovat. Mohl bych pořádat koncertní vystoupení s různými šansony, které má veřejnost ráda, a do toho by se mluvilo a diskutovalo. Mojí největší touhou je vnést do naší společnosti opět trochu lehkosti, nadhledu, laskavosti a vstřícnosti. Někomu to může znít naivně, ale k relativně velmi dobré životní úrovni naší společnosti patří více spokojenosti a radosti. Češi mají rádi humor a pokud je laskavý, je nepostradatelným kořením našeho života. My v Pražském výběru jsme se chtěli pořád smát. 

Česká společnost se ale od Listopadu 1989 bohužel hodně proměnila. Když si právě vyslovený názor přečte některý z vašich kritiků, tak hned řekne, že jste klasickým Havlovým pravdoláskařem a ironicky se vám vysměje. Nevadí vám takové zařazení či označení?

Bývalý prezident Václav Havel se nad takovým škatulkováním zarazil a krátce před smrtí mi řekl: „Michale, oni nám nadávají, že jsme pravdoláskaři. Mám si takové označení vysvětlovat tak, že naši kritici jsou tedy lžinenávistníci?“ A dnes, když se podíváte, tak zjistíte, že v naší politice vládne samá nenávist a lež.“ Za příklad mohu uvést některá jednání parlamentu, časté výroky prezidenta a premiéra, láteření představitelů některých politických stran a tak dále. Nenávistnost, lži, vytáčky, kroucení pravdou, urážky a dehonestace. Politická kultura zhrubla nad rámec únosnosti a hlavně, kdo vše má pořád poslouchat? A právě nový prezident by se měl zasadit o výraznou změnu v této oblasti. Prostě, aby se věčné a nezničitelné hodnoty pravdy a lásky, které jsou samozřejmě nedostižné, opět navrátily. Je mně jasné, že to nebude jednoduché, společnost je rozšverkaná, ale pokusit bychom se o to měli.

Je podle vás prohrou národa, že se Miloš Zeman stal prezidentem země?

Spíše než prohra bych řekl průšvih. Slovo prohra bych nevolil, protože jsme nic neprohráli. Lidé si jej zvolili. Problémem je, že volili někoho jiného. Opravdu hodně se změnil. Znal jsem ho jako docela slušného poslance z Federálního shromáždění, měl jsem ho rád a tykal jsem si s ním. Ale způsob, jakým začal přetáčet naše zahraničně-politické priority, které jsme si po Listopadu 1989 stanovili, je pro mě nepřijatelný. Doslova nás začal hnát bičem směrem k Číně a Rusku. Naštěstí mu to nevyšlo. Srdečně se objímal s čínským komunistickým prezidentem Si Ťin-pchingem či ruskou autoritativní hlavou státu Vladimírem Putinem. Navíc přejal jejich pohrdlivou rétoriku do takové míry, že i Putin sám jej musel okřiknout, když Zeman prohlásil, že by se novináři měli likvidovat, protože jich je moc. Od Číňanů se přiučil jak stabilizovat společnost, to uměli komunisté vždycky náramně, a sám obohatil politický slovník o naprosto neakceptovatelné výroky, které ještě doprovází hrubá mluva a neustálé dehonestace. Naše tajné služby označuje za čučkaře a vynáší tajné informace z jejich spisů a své oponenty a novináře uráží od rána do večera a ani poledne nedrží, jak by řekl Miroslav Kalousek. Takto by se opravdu náš prezident chovat neměl.

Zeman je hodně kritizován za postoj v kauze Vrbětice, do níž se zapletli ruští agenti GRU, kteří měli na Zlínsku v roce 2014 vyhodit do povětří muniční sklady. Hlava státu útok na svrchovaný národ zcela jasně neodsoudila. Můžete zkusit predikovat, jak byste se na jeho místě zachoval vy osobně?

V první řadě bych se sešel s ruským protějškem Putinem a řekl bych mu, že dokud neukončí veškeré aktivity jejich rozvědné sítě na našem území, nemůže počítat s další spoluprací. Zmínil bych, že za těchto okolností je nemyslitelné, aby se Ruská federace podílela na jakýchkoli strategických investicích u nás. A tím nemám na mysli jen dostavbu Dukovan. Rovněž bych mu vytknul, že Ruská federace vede diverzní válku vůči Evropské unii a snaží se ji rozložit. Na svém postoji bych trval, dokud by se traumatizující vazby zcela nepřetrhaly. Protože se ale jedná o velmoc, která by neměla být natlačena, byť vlastní vinou, do izolace, snažil bych se poukázat na světlo na konci tunelu. Pokud Rusko tyto, opakuji, traumatizující akce namířené proti Evropě a Americe ukončí, lze uvažovat o tlusté čáře a navazování normálních přátelských mezistátních vztahů.

Vy s Rusy jednat umíte. Vždyť před třiceti lety jste jako předseda parlamentní komise pro dohled na stažení sovětských vojsk ukončil jejich protiprávní třiadvacetiletý okupační pobyt. Pro Český rozhlas jste v květnu 2018 prohlásil, že už nic společensky významnějšího, než byl odsun sovětských vojsk, v životě dokázat nemůžu. Nezměnil byste názor, pokud byste uspěl v prezidentské volbě?

Můj postoj by zůstal pořád stejný, tedy neměnný. Sametová revoluce a odsun sovětských vojsk, na nichž jsem se podílel s dalšími zapálenými lidmi, budou po politické i společenské stránce u mě vždy nepřekonatelné. Být v první linii při pádu bipolarity, obnovení svobody a demokracie, státní svrchovanosti a odsunu okupační armády, je prostě nejvíce. Prezident sice také může ovlivňovat nálady ve společnosti, ale nic až takto zásadního udělat nemůže, protože už naštěstí žijeme v demokracii. Dostat se na Hrad chápu tedy jako službu a pomoc při udržení nové národní identity, kterou jsme sametovou revolucí nastolili. Je dobré si připomenout, že tehdy jsme u nás ukončili panování říše zla, která měla v celosvětovém měřítku na svědomí podle odhadů mezi 50 a 90 miliony lidských životů. Ano, pokroucená Leninova, Stalinova a u nás Gottwaldova komunistická doktrína a maoismus byly ve velkém vraždící ideologie a v ničem si nezadaly s Třetí říší. Odsunem sovětské okupační armády se uskutečnil nejvýznamnější akt od konce druhé světové války. O tom nemůže být žádná diskuse. Vždyť od nacistické okupace z března 1939 jsme až do června 1991, kdy odešel poslední sovětský voják, nebyli svobodným národem. S krátkou pauzou mezi roky 1945 – 1948. Proto trvám na svém názoru, který jste mně v otázce připomněl.

Kdy se tedy definitivně rozhodnete, zda kandidaturu přijmete?

Nedočkavost mě netlačí, vždyť prezidentská volba je až za rok a půl, a proto, zda do souboje o Hrad půjdu, mohu v klidu zauvažovat ještě do konce tohoto roku. V podstatě už s tím počítám, ale jak říkám, čekám na výsledky Sněmovních voleb a eventuální nečekané turbulence na naší politické scéně.

Vy se ale už nyní vymezujete proti všem kandidátům, kteří byli členy KSČ. Proč si myslíte, že lidem nevadí jejich minulost a vůbec ji neřeší?

Věřím a chci věřit, že vadí. Mně vadí hodně.

Je o vás známé, že jste výborný diplomat, a tak přímo své kroky neodhalujete. Přesto naposledy zkusím položit následující dotaz: jaká situace by musela nastat, aby Michael Kocáb stoprocentně řekl, že bude usilovat o post prezidenta České republiky?

Odpovím jednoduše, čím více komunistů bude kandidovat, tím spíš do volby půjdu. Dalšího člena KSČ už totiž na Hradě nevydýchám.

EuroZprávy.cz chystají k třicetiletému výročí odsunu sovětských vojsk dva velké rozhovory s Michaelem Kocábem.