KOMENTÁŘ | Komentář lékaře: Pomůže koronavirová pandemie rozpoznat svůdce od vůdce

V politice je pro voliče zcela zásadní otázka, jestli ten, koho volí, bude dobrý vůdce. Nebo jestli to byl jen svůdce, který využil svého šarmu, peněz, slibů nebo situace k tomu, aby získal moc a využil ji pro své potřeby. Nemusíme si zas tak moc vyčítat, když se nám to nepovede, pokud žijeme v demokracii, od toho jsou další volby, abychom chybu napravili. (A stalo se to i mnohem větším a zkušenějším národům.) Potíž se svůdci je ale v tom, že když už se chopí moci, usilují o to, nedat nám šanci k opravě.

Problém může být ale taky na straně nás voličů. Pokud mezi námi převažují lidé, kteří neradi přiznávají vlastní chyby, mohou svého dávno rozpoznaného svůdce, kterého pokládali za vůdce, udržovat u moci jen proto, aby na ně nepadla hanba za špatnou volbu. Tak to bývá vidět v případech pro svůdce nejběžnějších, totiž u sňatkových podvodníků. Ošizené a zklamané ženy se takového padoucha nezřídka ještě před soudem prý zastávají. Žádné důkazy nemohou zvrátit jejich „lásku“, pokud zklamání nepřeváží a pokud jim to stud dovolí, aby svou chybu veřejně přiznaly.

Co vlastně čekáme od vůdce?

Že nás povede po správných cestách? Že bude včas odhadovat hrozící nebezpečí a bude se správně rozhodovat, a tím bude šetřit náš čas, naše peníze a v horších případech i naše zdraví a životy? Takového vůdce, aby člověk pohledal. A zdá se, že čím je svět pohodlnější, společnost bohatší, tím hůř se hledá. V klidných dobách, jaké máme za sebou, nemusí zvolená vláda vůbec stanout před takovým rozhodnutím, na kterém by se rozpoznalo, zda vládu vede vůdce nebo svůdce. Zřejmě proto dobrá doba plodí špatné vůdce, kdežto těžké doby prý rodí ty dobré. Příklady nám poskytují každodenní zprávy z bojiště.

„To si vybavuji přesně. Byl pátek 24. ledna a já jsem se v televizních zprávách koukal na ministra zdravotnictví, jak několikrát opakoval, že nám absolutně nic nehrozí. Nebylo mi z toho lehko. Po krátké konzultaci s náměstkem primátora pro bezpečnost Petrem Hlubučkem jsem vydal pokyn k okamžitému nákupu ochranných prostředků,“ řekl serveru Novinky.cz šéf pražských strážníků Eduard Šuster 27. března. Díky správnému rozhodnutí byli v Praze strážníci dobře vybaveni pro svou práci v ulicích našeho nejvíce zasaženého města. Takových významných rozhodnutí plodí situace ohrožení jako na běžícím páse.

Vůdci i svůdci se vyskytují samozřejmě na všech úrovních řízení, na každém voleném místě, ve vedení každého města. V byznysu je každé chybné rozhodnutí po zásluze potrestáno, pokud možno ihned. Podnik, který vede neschopný vůdce, tedy ten, který dělá špatná rozhodnutí, zkrachuje a je pokoj. Ale ve správě státu tohle tak docela neplatí. Stát dokáže dlouho chyby svých vyvolených maskovat. Čím centralizovanější moc, tím více rozhodují jiné faktory než správná řešení.

Centrální moc v Číně, kde problém začal, se pokusila nejprve celý problém ututlat. Lékaře, který na nebezpečí upozornil, umlčeli, ale problém tím nevyřešili. Jak složitě a nebezpečně funguje taková centrální moc postavená na ideologii jsme viděli v seriálu Černobyl. Každý špatný vůdce na své úrovni se snaží nikoli věc vyřešit, ale především utajit. Záleží na tom, jak rychle se malér šíří. Nakonec stejně nezbyde než jít s pravdou ven, jde jen o to, jak velká bude prodleva a kolik lidských životů to bude stát. V případě nového koronaviru rozhodovaly dny, někdy i jen hodiny.

Rozhodnutí vůbec nebyla lehká, potřebné zásahy byly naprosto ojediněle rozsáhlé a nebezpečné pro ekonomiku. Zdá se, že když už totalitní systém problém identifikuje a přizná, pak má výhodu při prosazování jakéhokoli opatření bez ohledu na svobody jedince. Jak různě se chovalo vedení jednotlivých států, ale také jak se dařilo nezbytná opatření v populaci prosadit, se můžeme přesvědčit na celosvětové mapě šíření koronaviru. Je sice dost možné, že výsledná smrtnost může být ovlivněna i jinými, například genetickými faktory, ale navenek se každý stát nakonec chová jako jediný celek, organizmus lépe či hůře schopný odolávat nebezpečí. Ideální je stát s dobrými vůdci, kteří včas dělají dobrá rozhodnutí, a s občany, kteří důvěřují své vládě a jsou proto ochotní se sjednotit proti nebezpečí, a dělat co je třeba ke ochraně společného světa.

Tak se zdá, že právě tato probíhající pandemie je ideální k prověření schopnosti vůdců, tedy jejich rozlišení na vůdce a svůdce. A to jak v demokratických státech, tak i v případě diktátorů, tedy vůdců z moci armády, ideologie nebo peněz. Ti, kteří tvrdí, že nejlepší obrana před infekcí je brokolice nebo alkohol, ukázali se jako špatní vůdci. Pokud vůdce „… hovoří o koronavirové psychóze a tvrdí, že se žádná katastrofa nekoná… a nejúčinnějším lékem proti koronaviru je podle Alexandra Lukašenka práce, vodka a sport…“ je velmi snadné se rozhodnout, zda jde o vůdce nebo o svůdce, zvláště když musí později (a tedy pozdě) pod tlakem stoupající nákazy svůj názor změnit.

Pandemie prověří zvláště ty velkohubé svůdce. Donald Trump a jeho ministři věděli o koronaviru včas, ale prezident jej nevyhodnotil jako nebezpečný. První nakažený byl v USA 15. ledna, o týden později o nákaze Trump poprvé mluvil veřejně. „Máme to úplně pod kontrolou,“ řekl tehdy.

Někteří z těchto nedobrých vůdců, tedy nejspíš svůdců, museli svá chybná rozhodnutí nejprve vyzkoušet na vlastním těle, jako třeba Boris Johnson, který naslouchal špatným rádcům. Nejprve zvolil promoření populace ať to stojí, co to stojí, a pak si sám užil pobyt na jednotce intenzivní péče. Zdravotníci teď za něj musí zvládat mnohem větší nápor nemocných, než kdyby se rozhodl správně a včas. Je těžko říci, zda to pomohlo jemu (aby pochopil), nebo jeho nadšeným voličům (aby prohlédli).

Vývoj situace v Rusku také nesvědčí o tom, že by měli v čele prozíravého vůdce. Putin se dokonce věnoval mnohem více prosazování vlastního cíle, tedy zůstat v čele státu až do roku 2036, místo řešení pandemie. Typický krok svůdce: uchopit moc a už ji nikomu nepřenechat. Otázka, co bude potom, až už to dál nepůjde, vůbec neřeší.

Vůdce sám nemusí všemu rozumět, ale musí mít kolem sebe dobré rádce. Známe to už z Bible, kde si faraon nechal svůj sen o sedmi tučných a sedmi hubených kravách vyložit Josefem, který proslul jako dobrý vykladač snů, i když seděl zrovna ve vězení. A hlavně na jeho výklad faraon dal a tím prospěl celému Egyptu. Nevím, proč v tolika českých pohádkách je přihlouplý král obklopen špatnými rádci. Snad abychom chránili hlavu státu před odpovědností? Mohou za to vždy špatní rádci? I tady má čeština obdivuhodně podobné slovo lišící se jediným písmenem „zrádci“. Zatímco zrádce radí tak, aby maximalizoval vlastní zisk, svůdce v roli vůdce místo aby vedl po správných cestách svěřenou skupinu, svede ji z cesty.

Čeština ukazuje na nebezpečnou blízkost rádců a zrádců, vůdců a svůdců. Máme snad tendenci se znovu a znovu do takových situací dostávat? Jak je to s našimi vůdci a rádci ve světle koronavirové pandemie? Mám se vůbec ptát? O prezidentovi se jako o vůdci ani mluvit nedá. Už ani jako o svůdci, tam jde spíš o ty špatné rádce. Ten prostě zmizel. Jen letecký most s Čínou, zdrojem nákazy, zůstal jako stopa po jeho „prozíravé vládě“.

A náš premiér?

Na první pohled vypadal jako vůdce. Stále v čele, stále na obrazovce. Satirické shrnutí Iny Koldové z Reflexu, hojně sdílené na sociálních sítích, ukazuje dost jasně, co si o tom část našich lidí myslí. Proč musí volič zvažovat, zda zákaz testování soukromými laboratořemi souvisí více s úzkostlivou starostí vlády o správný postup v boji proti koronaviru nebo s tím, že předseda vlády vlastní ve svém odevzdaném-neodevzdaném holdingu mnoho laboratoří, které testovat budou (a které nasadily státu nejméně dvojnásobnou cenu, než jsou náklady běžné laboratoře - viz rozhovor s dr. Pekovou)?

Proč musíme každý jeho krok v době, kdy má v rukou prakticky nekontrolovatelnou moc, testovat z hlediska jeho gigantického střetu zájmů? Máme za ignorováním domácích firem, které nabízely desinfekční prostředky i roušky s nanovlákny, vidět obchodí zájmy premiéra? Mohou mít pravdu ti, kdo tvrdí, že tyto firmy měly smůlu, protože nebyly součástí premiérova holdingu? Jak to, že nesvolal okamžitě krizový štáb navzdory zákonu, který je pro takové situace připraven? V takové situaci je velmi těžké pokládat předsedu vlády za dobrého vůdce, i kdyby pořádal tiskovky třeba 5x denně, a dokonce i kdyby měl dobré úmysly.

Pravda je, že těm 34% voličů, kteří se stydí přiznat chybu, to asi bude zase na nějakou chvíli stačit, a snad se jim podaří zaplašit špatné svědomí, nebo tušení, že všechno není s jejich oblíbencem tak docela v pořádku. Ano, mysleli jsme si, že k moci je třeba pustit bohaté a úspěšné obchodníky, kteří už mají dost a nepotřebují odklánět další miliardy na své účty. Ale podívejme se na reportáž německých novinářů o našem Andreji Babišovi, a udělejme si obrázek sami. Kéž by šlo oslovit jeho voliče a říci jim, že se nemusí stydět, že volili špatně. To se nám stane ještě mnohokrát, než se podaří do čela státu dostat opravdu odpovědné, dospělé a poctivé vůdce.

Připusťte si beze studu chybnou volbu a volte jinak. Podívejte se kolem sebe teď v době krize, a uvidíte, kdo je přirozeně nadaný pro vedení lidí a kdo jen využívá situace. Já vím, že ani s tím dělením na svůdce a vůdce to není tak docela jednoduché, protože i někteří svůdci se mohou nakonec v nouzi zachovat jako výborní vůdci. Podmínkou však je, aby blaho celku zřetelně převažovalo nad jejich osobní prospěch. A o tom lze u Babiše vážně pochybovat při pohledu na téměř dvojnásobné zisky Agrofertu za dobu, co je premiérem. Popíráním svých problémů připomíná kluka, který rozbil okno a za každou cenu bude zapírat. Ale my teď potřebujeme řešit mnohem vážnější problémy.

Koronavirová pandemie totiž rychle prověřuje jednotlivé státní útvary co do jejich pohotovosti, ukázněnosti, přizpůsobivosti, prozíravého vedení, skupinové inteligence a kreativity, tedy životaschopnosti celého organizmu. Povšimněte si, jak rychle se z větších celků jasně vymezily celky menší, s jasnými hranicemi a vlastní exekutivou. Toto je selektivní tlak, který povede k výběru těch nejzdatnějších. Jednotlivé státní útvary mají rozdílnou taktiku, která se mnohdy liší jen v drobnostech, jako třeba Rakousko od nás nebo Slovenska. Brzy se dozvíme, který státní organizmus byl v tomto zápase nejzdatnější, nejlépe vybavený a tedy nejvitálnější. Ale je jasné, že nikomu nebude nic platné, pokud přežije sám. Ostatní potřebuje jako své prostředí. Všichni jsme na jedné lodi. V současnosti se nejedná o málo.

Jedna bojová linie vede mezi státy s totalitním typem vládnutí, jakými jsou Čína, Severní Korea, Rusko, Bělorusko, Venezuela a řada dalších, a státy se skutečně demokratickým způsobem vládnutí, s pojistkami proti zneužití moci a s důrazem na svobodu jednotlivce. Oba systémy mají v dobách ohrožení své výhody a své nevýhody. Autor by si přál, aby vyhrály ty druhé, i když výsledek zdaleka není jistý. Orwelovskou minulost jsme už zažili, a proto se upínáme raději ke svobodě a odpovědnosti. Vlastně k dospělosti.

Autorem komentáře je MUDr. Vladislav Chvála, vedoucí Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Rodinný terapeut a expert na psychosomatickou medicínu.