ROZHOVOR | Vstup do NATO přinesl bezpečnost a zemi nasměřoval na Západ. Vděčíme za něj Havlovi, říká Černochová

Nikdy nezapomene na datum 12. března 1999, kdy Česká republika společně s Maďarskem a Polskem přistoupila do NATO. „V okamžiku vstupu se ze mě stala hrdá občanka České republiky. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že k NATO budu mít o dekádu později, jako poslankyně a předsedkyně výboru pro obranu díky své práci tak blízko a budu se setkávat s lidmi, kteří mají v Alianci významné slovo,“ konstatuje.

Držitelka osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „tajné“ a certifikátu NATO Secret tvrdí, že národ si vstupu do paktu cení. „Důvěra občanů v alianci se pohybovala kolem 60 % a od vstupu neklesla pod 50 %. Většina lidí, s výjimkou stoupenců komunistů či SPD, si význam členství v NATO dobře uvědomuje.“

I. místopředsedkyně Poslaneckého klubu ODS upozorňuje, že na přistoupení do elitního vojenského uskupení má velkou zásluhu první polistopadový prezident Václav Havel. „Pochopil, že apetit Ruska zasahovat do dění ve Střední Evropě nezmizí s koncem Sovětského svazu a že zároveň jedinou garancí stability a bezpečnosti je udržování transatlantické linky a přítomnosti Spojených států v Evropě,“ praví poslankyně, která v rozhovoru pro EuroZprávy.cz nezapomíná na zásluhy tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová a Alexandra Vondry, pozdějšího ministra obrany. „Pokud bychom nebyli členy aliance, byli bychom vydáni více na pospas mocenským zájmům velmocí.“

APETIT RUSŮ ZASAHOVAT DO DĚNÍ BYL HROZBOU

Paní poslankyně, co pro Vás jako předsedkyni Sněmovního výboru pro obranu znamená datum 12. března 1999, kdy Česká republika společně s Maďarskem a Polskem přistoupila k Severoatlantické alianci?

Historicky nejlepší zajištění obrany a bezpečnosti České republiky, ale zároveň odpovědnost, protože aliance jsou silné pouze tak, jak silní jsou jejich členové a jak odhodlaní jsou plnit své závazky. Pokud zmizí odpovědnost a s ní vzájemná důvěra, zmizí i aliance, což by pro nás i naši oblast, která byla historicky křižovatkou zájmů mocností, bylo tragédií. Pamatujete si, co jste před 22 lety dělala, když se Armáda České republiky stala členem NATO?

Ano, vzpomínám si. Byla jsem hrdou občankou České republiky. Tehdy jsem zastávala funkci místostarostky na Praze 2 a byla jsem velice šťastná, že hledíme na západ a jsme součástí elitního paktu. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že k NATO budu mít o dekádu později, jako poslankyně a předsedkyně výboru pro obranu díky své práci tak blízko a budu se setkávat s lidmi, kteří mají v Alianci významné slovo.

Myslíte si, že veřejnost plnohodnotně docenila význam historické události z roku 1999?

Soudě podle průzkumů veřejného mínění si myslím, že většina ano. Důvěra občanů v alianci se pohybovala kolem 60 % a od vstupu neklesla pod 50 %. Naprostá většina lidí, s výjimkou stoupenců komunistů či SPD, si význam našeho členství v NATO dobře uvědomuje. Velkou zásluhu na přistoupení měl český prezident Václav Havel. Jeho vztah k NATO byl nejprve chladnější, domníval se, že společně s Varšavskou smlouvou by svoji činnost měla ukončit i Severoatlantická  aliance. Ovšem později se stal velký příznivcem paktu. Co zapříčinilo jeho názorovou proměnu?

Jedná se spíše o otázku pro životopisce Václava Havla. Po roce 1989 někteří doufali, že pád komunistických režimů a rozpad bipolárního světa by mohl vést k uvolnění zbrojení, konci odstrašování a obecně větší kontrole válek i násilí prostřednictvím OSN a dalších organizací. Zmíněné období ovšem netrvalo dlouho a krvavé konflikty na Balkáně, na periferii Sovětského svazu a v Africe rychle všechny přesvědčily o tom, že bude lepší zachovat pakt, který funguje, než ničit zónu bezpečí, kterou aliance poskytuje. Václav Havel pochopil i fakt, že apetit Ruska zasahovat do dění ve Střední Evropě nezmizí s koncem Sovětského svazu a že zároveň jedinou garancí stability a bezpečnosti je udržování transatlantické linky a přítomnosti Spojených států v Evropě.

Paradoxní je, že Václav Havel 21. března 1991 navštívil jako první hlava postkomunistického státu sídlo NATO v Bruselu a přitom tehdejší Československo bylo stále ještě členem Varšavské smlouvy, byť 25. února 1991 byla rozpuštěna její vojenská část, ale komunistická organizace na svůj zánik čekala až do 1. července 1991. Jak moc bylo pro pozdější vstup klíčové, že Havel jako první z bývalého socialistického bloku podnikl misi do NATO?

Březnová návštěva měla v sobě velkou symboliku, protože byla důležitým signálem přicházejících politicko-vojenských změn. Musíme ji posuzovat v tehdejším kontextu, atmosféře a hlavně si uvědomit, jak velkou celebritou Václav Havel byl. Díky němu bylo Československo a později Česká republika vidět na mapě světa, všichni stáli o jeho návštěvu, o prezidentovy proslovy. Všichni jsme si přízeň velmocí užívali, ale přitom jsme skutečnost, že jsme díky Havlovi středem pozornosti brali jako samozřejmost. Ve srovnání s dneškem vidíme, jak moc jsme se mýlili. Za vstup do NATO vděčíme Václavu Havlovi.

ALBRIGHTOVÁ POMOHLA ROZPTÝLIT OBAVY

Někteří členové měli obavy, že do aliance vstupují bývalí nepřátelé. Pomohla určitou nejistotu rozptýlit tehdejší ministryně zahraničních věcí (1997 – 2001) Madeleine Albrightová, pražská rodačka původním jménem Marie Jana Korbelová?

Nešlo ani tak o obavu z bývalých nepřátel, jako spíše o strach z rozmělnění závazků a oslabení aliance, a to především ze dvou důvodů. Za prvé, nové členské státy byly chudší než staří členové, a armády nováčků byly technologicky zaostalé a zároveň byly konskripční, přičemž modernizace i profesionalizace vyžadují finance. Kritici se báli, že na rozšíření budou staří členové doplácet a jejich bezpečnost se přitom nezvýší. I proto byl tehdy důležitý příslib výdajů 2 % HDP (hrubý domácí produkt) na obranu, který například my dlouhodobě neplníme. Proto jsem se snažila přijít s uzákoněním platebního požadavku, ale opakovaně zmíněný návrh nedostal podporu.

Za druhé, rozšiřování znamenalo i rozšíření bezpečnostních záruk vyplývajících z takzvané Washingtonské smlouvy na větší území. A opět byla obava, že vše bude na úkor starých členských zemí, protože noví členové museli modernizovat a provádět reformy. Madeleine Albrightová, Alexandr Vondra, zmiňovaný Václav Havel a další a další na obou stranách oceánu měli zásluhu na rozptýlení těchto obav. Byť nezmizely nikdy a zčásti třeba v oblasti výše výdajů dává vývoj kritikům za pravdu, přesto je aliance dnes silnější, než byla kdykoli předtím.

Jak si vysvětlujete, že tehdejší šéf diplomacie Jan Kavan (ČSSD) se tehdejšího generálního tajemníka Javiera Solany ptal, zda existuje možnost z NATO vystoupit? Nejednalo se o velké fau-pax vzhledem k tomu, jaké úsilí Václav Havel vyvinul, abychom byli přijati?

Tehdy Kavanův dotaz vzbudil velkou pozornost, přesto tato netaktnost neměla větší dopad. Jednalo se o nepatřičnou a zcela zbytečnou otázku. Kam osobně vstup země do aliance řadíte v porevolučních tuzemských dějinách?

Považuji jej za klíčový okamžik, který zajistil naši bezpečnost a jenž přinesl takzvaný návrat na Západ. Nasměřování kurzu tímto směrem bylo jedním z důležitých porevolučních hesel. Z dnešní perspektivy lze považovat za zázrak, jak rychle od vzniku naší samostatné země se tento krok podařilo učinit. Je třeba si uvědomit, že České republice tehdy bylo pouhých šest let.

Kdybyste měla říci, který ministr obrany byl od vstupu České republiky do NATO nejlepším, jaké jméno byste vyřkla?

Asi nepřekvapím, když řeknu Saša Vondra. Co by České republice v současné době, kdy sílí ruský vliv hrozilo, kdyby se nestala členem aliance?

Jak už jsem zmínila dříve, pokud bychom nebyli členy aliance, byli bychom vydáni více na pospas mocenským zájmům velmocí. Kterak se z vašeho odborného hlediska změnila česká armáda po vstupu do NATO?

Změnila se naprosto zásadně. Proběhla její modernizace, byť bohužel nedokončená, a zprofesionalizovala se. Vojáci mají dobrý výcvik a zkušenosti z reálných nasazení, což zvyšuje kvalitu armády jako takové. Jaká bojová mise, které se čeští vojáci ve spolupráci s NATO zúčastnili, byla nejtěžší?

I mírová mise se snadno může změnit v bojovou, jak například ukázalo Somálsko či Rwanda. To přídavné jméno je nadbytečné. Určitě k nejtěžším operacím patří Afghánistán. Naši vojáci tam odvedli a odvádějí skvělou práci a výtečně  vždy reprezentovali Českou republiku. Zmíním i nasazení na Balkáně, které bylo poměrně rozsáhlé a také tam bohužel umírali naši vojáci. A byť stále neplníme to, co jsme slíbili v oblasti výdajů na obranu, ukázali jsme, že můžeme být platným a přínosným spojencem. Čeho si zahraniční velitelé na naší armádě nejvíce cení?

Profesionality, spolehlivosti a dobrého výcviku.

ŠPATNÁ PLATEBNÍ MORÁLKA ČECHŮ JE OSTUDNÁ

Můžete predikovat, co mohou bývalé postkomunistické země v NATO očekávat od nové Bidenovy administrativy? Jen připomenu, že Joe Biden, který byl v Senátu členem zahraničního výboru, měl tehdy jako nejvýše postavený demokrat ve výboru v roce 1998 zásluhu na tom, že demokraté podpořili rozšíření NATO o Českou republiku, Polsko a Maďarsko.

Nemyslím si, že by Joe Biden nějakým způsobem cíleně oslaboval NATO, či opomíjel nové členské státy. Pevně věřím, že bude pokračovat v tlaku Donalda Trumpa na zvyšování výdajů na obranu na slíbená dvě procenta HDP.

Musím se pozastavit u neustále zmiňovaných dvou procentech hrubého domácího produktu (HDP). Neškodí České republice, že se chová jako černý pasažér, když neplní svůj slib, který NATO dala, a to, že bude na svou obranu odvádět dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP)? Zaznamenala jste už vůči nám díky špatné platební morálce nějaké negativní reakce ze zahraničí? Je přece ostudné, že si za svoji bezpečnost necháváme platit od jiných členů…

Aliance nekritizuje své členy veřejně, nicméně člověk si nemůže nevšimnout různých signálů, které kriticky hodnotí nejen nízké výdaje, ale i pomalou modernizaci armády. A ano, souhlasím, že je to ostudné. Dalším smutným faktem je, že Armáda České republiky stále neobdržela sumu ve výši pěti miliard korun. Původně si komunisté loni v prosinci při schvalování státního rozpočtu vymohli, aby rezortu bylo odebráno deset miliard korun a premiér Andrej Babiš jim vyšel vstříc. Vojsko už polovinu dostalo, ale na vrácení druhé části pořád čeká. Věříte, že do konce března se ministerský předseda s armádou vyrovná? A nepřijde Vám jako sci-fi, že armádě, která je členem NATO, jsou odebírány finance?

Jedná se naprosto ostudný příběh, kdy se premiér proměnil ve slibotechnu, a to ve chvíli, kdy je armáda využívána nejen v zahraničí, ale především doma. Při nynější koronavirové krizi pomáhá našim občanům. Přijde mně hanebné, že ve chvíli, kdy nastoupí všude tam, kde ostatním už docházejí síly i prostředky, ji obere o peníze. Takto mizí důvěra. Stále doufám, že peníze armáda dostane zpátky, ale po slovech ministryně financí Aleny Schillerové, že se tak stane, až je bude potřebovat, tomu věřit přestávám. Vláda zadlužuje stát vysokým tempem a já bych byla nerada, aby to odnesla armáda.