ROZHOVOR | Invaze Ruska na Ukrajinu vše změnila. Ukrajinský historik promluvil i o tajemství Pražského Jara ´68 či zákazu Komunistické strany

Kulyk nejdříve popsal čtyři základní, takzvané dekomunizační zákony, které vešly v platnost v květnu tohoto roku.

První se týká přístupu do archivu s možností se seznámit s materiály represivních opatření sovětských orgánů z let 1917-1991. Platí zde zásada, že vše je otevřeno každému, kdokoliv si může vyžádat jakoukoli archivní informaci spadající pod tento zákon. Každému je rovněž možno si vytvořit kopii daného dokladu nacházejícího se v archivu. Do dvou let (2017) by se všechny resortní archivy, jako například ministerstva vnitra nebo rozvědky měly sloučit v Ústavu národní paměti. Usilujeme tedy o podobnou situaci, jaká funguje v Polsku, České republice a dalších státech bývalého východního bloku.

Druhý zákon řeší otázku uctění památky komunistických represí. Podstatou je uznat konkrétní jedince usilující a bojující za nezávislost Ukrajiny na celostátní úrovni. Tento zákon také bude řešit finanční kompenzace na regionálních úrovních.

Třetí zákon bychom mohli nazvat "zákonem o II. světové válce". Jeho uplatnění nahrazuje dřívější terminus technikus a sovětské klišé Velká vlastenecká válka novou formou II. světová válka. Podle tohoto zákona bude i nadále dnem pracovního klidu 9. květen, ale stejně jako většina evropských států bude Den uctění obětí světové války slaven o den dříve. Nepůjde přímo o svátek, nýbrž o památný den.

Čtvrtý zákon je nejdiskutovanější - jedná se o odsouzení nacistického a komunistického režimu se zaměřením na území Ukrajiny. Znění tohoto zákona vytváří precedens, protože staví na jednu úroveň nacistický a sovětský režim mající dopad na dějiny Ukrajiny. V zákoně je řečeno, že v rámci demokratického vnímání má komunistická ideologie právo na svou existenci, nikoli však komunisitický režim. Pro výzkumné a debatní účely jsou komunistické symboly (medaile, tiskoviny a podobně) povoleny, ale jednoznačně platí zákaz je používat k propagaci komunismu nebo prohášení či výzvy k jeho návratu, jakož i sovětského režimu či Sovětského Svazu. Zákon též předpokládá odstranění z veřejných prostorů jakoukoli symboliku komunistického režimu, včetně názvů měst, vesnic, ulic či dalších objetků, památníků a soch. Totéž platí pro státní i nestátní instituce, soukromé subjekty a média. Politické strany tomuto zákonu rovněž podléhají.

Poté ředitel SSU Igor Kulyk zodpověděl serveru EuroZprávy.cz exkluzivně několik dotazů.

Zvedl se proti zavedení těchto zákonů na území Ukrajiny nějaký větší odpor?

Největší nevoli samozřejmě dává najevo Komunistická strana Ukrajiny a Opoziční blok Viktora Janukoviče. Pokud půjdeme víc na východ, směrem k Doněcku a Juhansku, najdeme stále více odpůrců tohoto přejmenovávání a změn. I podle map vidíme, že na východě země je mnoho památníků minulého režimu. Teď je na to zákon a ten je třeba dodržovat. Samotná Komunistická strana Ukrajiny si název odmítla změnit, proto byla také zakázána. Ale existuje jedna její frakce na okresní úrovni, která má nové pojmenování, z čehož vyplývá, že komunisté se tomuto zákonu podrobují. Její přesné jméno si nepamatuji, ale dokládá to, že regionální komunisté se k tomuto zákonu nestaví zády.

Dalším případem je Kyjev. Jedno z největších nákupních center se dříve jmenovalo Bolševik podle jednoho výrobního závodu. Teď už několik měsíců nese název Kosmopolita. Zůstává otázkou, co se stane s největším a nejčtěnějším novinovým titulem Komsomolskaja Pravda. Také on má na změnu názvu čas do konce roku.

Pokud bychom se zeptali na změnu názvů větších celků, byl by tu nějaký příklad?

Přejmenovává se i odstraňuje. Sochy, mozaiky a jiné monumentální umění bylo značně rozšířené, v době přijetí zákona bylo na území Ukrajiny kolem tisíce památníků či soch Lenina - teď máme zprávy, že každý den jich až pět zmizí, ať je to práce samosprávních celků nebo jednoduše soukromá aktivita jedinců, kteří chtějí přiložit ruku k dílu. 

Ohledně přejmenovávání a jeho problematice bych mohl uvést dva příklady. Mezi největší krajská města patří Kirovhrad a Dněpropetrovsk. První je pojmenován po komunistickém vůdci Sergeji Kirovovi (byl zastřelen 1. prosince 1934 a tvrdí se, že šlo o rozkaz samotného Stalina), jméno druhého je složeno z Dněpro, tedy řeky na které leží, a Petrovsk. A tady dochází k zajímavé situaci. Zastánci zákona tvrdí, že když město dostalo v roce 1926 toto jméno, šlo o počest jiného komunistického předáka Grigorije Petrovského, odpůrci zákona, kteří si změnu nepřejí, argumentují tím, že název symbolizuje přízeň svatého Petra. 

Jen pro pochopení, jak absurdní situace to někdy je - v Záporoží je hlavní třída: Leninův prospekt, z něhož vybíhají ulice nesoucí Leninova křestní jména (Iljičova, Vladimirova). Prospekt je zakončen Leninovým náměstím, na kterém stojí Leninova socha. Od něj můžete vidět hydroelektrárnu nesoucí také Leninovo jméno, o kus dál je na řece Leninův ostrov. A to vše se nachází ve Leninské čtvrti. Existuje také mnoho vesnic, městeček či čtvrtí, které mají v názvu komunistické symboly - rudou barvu, hvězdy, vlajky, sovětské. Tyto názvy se opakují v každém regionu.

Naproti tomu třeba v Tarnopolu (Ternopil) v západní Ukrajině, když tam komise hledala nějaký objekt či název, který by se měl podle tohoto zákona změnit, nenašla ani jediný případ, kdy by to bylo nutné. Lidé to tam provedli bez zákona už o několik let dříve.

Jaká byla spolupráce s ruskými archívy, byly tam nějaké problémy?

Oficiálně byla spolupráce s ruskými archivy byla na úrovni státu a odpovídajících složek přerušena loni po invazi Ruska do Ukrajiny. Předtím jsme opakovaně žádali o vydání nebo zapůjčení součástí archivu FSB s odkazy na Ukrajinu, šlo nám o zapůjčení relevantních dokumentů ohledně našich odbojářů Romana Šuchevyče či Stěpana Bandery. Odpovědí byla většinou kratičká zpráva o rozsahu jednoho odstavce, že danou informací nedisponují, čemuž lze jen těžko věřit. 

Že bychom spolupracovali na nějakých vydavatelských projektech nebo jiných společných akcích, to vůbec nepřipadá v úvahu. My jsme nikdy nebyli u nich, pracovníci jejich archivu nenavštívili nás.

Dovolím si uvést jednu příhodu - ruský badatel Sergej Rudovskij se obrátil na FSB s žádostí o nahlédnutí do archiválií z roku 1937, tedy období, nazvaného Velký teror. Dokument podléhal utajení a pojednával o nějakém městě na hranicích s Čínou. Bylo tedy zažádáno o jeho odtajnění, FSB žádost zamítlo. Rudovskij se tedy obrátil na soud s cílem dosáhnout svého cíle. Případ jsem sledoval a onen dokument, ačkoliv nemá s Ukrajinou nic společného, jsem zkusil najít v našem archivu. Podařilo se mi to, vystavili jsme ho na našich webových stránkách. Rudovskij pak absolvoval druhé, třetí stání a přinesl si tam vytištěný materiál z našich stránek, přesto soudy nadále trvaly na zákazu odtajnění.

Jsou v ukrajinských archivech i materiály týkající se tehdejší ČSSR?

Ano, jsou. Jde například o záležitosti týkající se Pražského jara 1968. Máme tu zejména dopisy, které psali tehdejší sovětští vojáci domů a byly jim při cenzurním řízení zabaveny. S ohledem na společné aktivity s ÚSTR máme také záznamy o represích československých občanů žijících na Ukrajině ze strany sovětských orgánů.

K dispozici jsou také spisy, naplánované v Moskvě, ale realizované na Ukrajině. Mám na mysli sovětské diverzní skupiny, které v přestojení za příslušníky takzvaných Banderových oddílů nebo Ruské osvobozenecké armády (Vlasovci) působily na polském či československém území, kde prováděly teroristické akce s cílem diskreditovat obě zmíněné jednotky. Takových operačních spisů je více než deset a každý má dvacet složek s konkrétními jmény, městy, místy a údaji.

Padl tu termín Pražské Jaro 1968. Máte ve vašem archivu i nějaké dokumenty, které by poodhalily přípravy invaze spojeneckých armád?

Práce v archivu pořád trvají a někdy je velice těžké vůbec zjistit, co se v něm nachází. Ostatně pokud máte katalogizační záznam o zprávě nesoucí jméno Korokodýl, Pochodeň nebo Hroch, ale nepíše se, co je jejím obsahem, musíte nejdřív všechno zmapovat. 

Náš archiv se ale týká především Ukrajiny a Ukrajinců. Pokud jde o akce plánované v Moskvě nebo co vycházelo z podnětu Moskvy, to zůstalo také tam. Nejspíš nalezneme nějaké fragmenty zpráv týkajících se ukrajinské KGB, pokud ji do akce zapojila Moskva, ale z nich asi těžko složíme nějaký komplexní obraz.

Proč Ukrajincům trvalo tak dlouho, než byly ony čtyři zákony přijaty?

Ačkoliv byla na začátku 90. let Komunistická strana Ukrajiny zakázaná, soud později rozhodl, že má právo na svou existenci. A poté měli komunisté každý rok své zástupce v zákonodárných orgánech. Pak tu byly strany jako dnešní Opoziční blok, které měly velmi silnou pozici, zvláště ve východní části Ukrajiny, nebyla politická vůle na přijetí podobných zákonů.

Většinou jsou schváleny během prudkých změn politického klimatu. To byl případ kyjevské Studentské revoluce na žule (1990), kdy ale mnoho komunistů jenom změnila příslušnost k politickým stranám a vlastně zůstala u moci. Pomerančová revoluce (2004), kdy se k moci dostal prezident Viktor Juščenko, měla za účel se zalíbit všem a dospět k nějakému kompromisu, takže ani tehdy podobné zákony neprošly. Byly to pouze polovičaté kroky, vznikl třeba Institut národní paměti (obdoba ÚSTR), ale třeba nebyly všechny materiály bezpečnostních složek se nedostala pod kontrolu tohoto ústavu. Takže třetí revoluce - Euro Majdan nebo Revoluce důstojnosti - byla střetem dvou názorů, kdy na jedné straně stojí jakýsi Homo-sovieticus, který volá po návratu SSSR, a proti němu současný Ukrajinec.

Hned v prvních dnech na Náměstí nezávislosti došlo ke zničení poslední sochy Lenina v Kyjevě. Už byla dost poškozená, takže teď její existence, trvající od 60. let, skončila. Byly živelně likvidovány i další menší sochy Lenina či dalších artefaktů připomínajících sovětský režïm.

Pracovník ÚSTR Štěpán Černoušek poté ještě Kulykova slova doplnil, že snaha dostat jakoukoli informaci z archivu FSB je prakticky nemožná. Požádat o ni může vlastně jen přímého potomka. Oproti činnosti SBU, kde máte možnost se seznámit s jakýmikoliv materiály ohledně obětí nebo vyšetřovatelů, je diametrálně odlišná. Je také nutné podotknout, že některá místa nestačili pracovníci včas navštívit a materiály padly do rukou FSB.

Represe sovětských orgánů vůči Čechům, Čechoslovákům či Slovákům se týkaly odhadem 25 000 občanů. Bylo to etničtí Češi, kteří žili na Ukrajině už od 19. století. Většina z těchto obětí represí měla nějaký vztah k Ukrajině. ÚSTR chystá v blízké době vydat společně s SBU tři společné publikace.