Vojska Varšavské smlouvy přijela do Československa "zabránit kontrarevoluci"

Už v březnu 1968 se v Drážďanech sešli straničtí a vládní představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR aby projednali situaci v tehdejší ČSSR, která se podle nich vyvíjela nebezpečně a ohrožovala podle jejich mínění celý socialistický tábor.

Pozvolné uvolňování poměrů totiž nabralo tempo v lednu 1968, kdy se do čela komunistické strany dostal Alexandr Dubček, pod jehož vedením přijali českoslovenští komunisté akční program. Jeho hlavní myšlenka zněla: lidem nikoli vládnout, ale sloužit. Své výsadní postavení si má strana zajistit nikoli mocenskými, ale demokratickými prostředky, uváděl dokument. Právě on mobilizoval československou společnost.

V novinách se stále častěji začala objevovat kritika předchozího vývoje v padesátých a šedesátých let. Definitivním krokem pak bylo v létě toho roku zrušení cenzury. Lidé mohli poprvé navštívit své příbuzné v do té doby těžko dostupné západní Evropě. Po zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem se neoficiálním heslem té doby stalo "Se Svobodou za svobodu".

Vývoj v Československu ovšem začaly pečlivě sledovat stranické špičky ve východním bloku, především v Sovětském svazu. Člen sovětského politbyra a předseda rady ministrů SSSR Alexej Kosygin přijel v květnu 1968 do Československa. Pod záminkou léčebného pobytu zjišťoval rozložení sil v KSČ a do Moskvy hlásil, že v republice podle něj neexistuje zdravé jádro, o něž by se sovětští či pravověrní domácí komunisté mohli opřít.

V podobném duchu informoval i tehdejší velvyslanec SSSR v Praze Stěpan Červoněnko. Tvrdil, že pokud půjde "příprava daným směrem, budou na blížícím se sjezdu poraženy zdravé síly, dojde k rozvratu strany".

K tvrdým kritikům poměrů v ČSSR patřili také první tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wladyslav Gomulka a šéf Jednotné socialistické strany Německa Walter Ulbricht.

Počátkem srpna 1968 se konala v Čierné nad Tisou klíčová schůzka československých představitelů se sovětským vedením. Na schůzce byla československá delegace upozorněná na to, že má odpovědnost za socialismus v zemi, byly ji doporučeny některé změny ve vedoucích funkcích a byla varovaná před dalším uvolňováním poměrů v zemi.

18. srpna 1968 jednali představitelé států východního bloku v Moskvě, kde padlo definitivní rozhodnutí. Situace v ČSSR se musí řešit vojensky. Za dva dny, přesně 20. srpna 1968 ve 23.00 hodin, překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice země.

Do odpoledne 21. srpna pak obsadila všechna důležitá místa v zemi včetně budov rozhlasu, Československé televize a celostátních deníků. Česká tisková kancelář byla obsazená až ve 23.40 hodin 21. srpna. Ministr obrany Martin Dzúr vydal rozkaz, aby nikdo nekladl odpor, tedy československá armáda, milice ani veřejná bezpečnost.

Vrcholní představitelé vlády a komunistické strany ČSSR podepsali 27. srpna 1968 v Moskvě takzvaný Moskevský protokol. Schvaloval invazi sovětských, maďarských, polských, východoněmeckých, bulharských a polských vojsk 21. srpna téhož roku jako "bratrskou pomoc", která měla zabránit kontrarevoluci v ČSSR. Skutečným důvodem sovětské invaze však byla obava moskevského vedení z vývoje v Československu.

Na definitivní konec Pražského jara se názory různí. Někteří za konec považují srpen 1969, kdy se na rozehnání vzpomínkových protestních akcí použily již pouze československé bezpečnostní složky. Jiný názor se přiklání k dubnu 1969, kdy byl odvolán Alexander Dubček a na jeho místo nastoupil Gustav Husák. Avšak nejčastěji se za definitivní konec Pražského jara považuje prosinec 1970, kdy ÚV KSČ přijalo dokument s názvem Poučení z krizového vývoje, který zahájil čistky a takzvanou normalizaci společnosti.