ROZHOVOR | Bída, prostituce, prodej lidských orgánů. Na Balkáně uvízlo z předloňské zimy na 70 tisíc uprchlíků, hrozí jejich radikalizace

Přinášíme rozhovor s Dalimilem Petrilákem, analytikem nevládní organizace Pomáháme lidem na útěku, která dlouhodobě působí jako humanitární organizace v srbských uprchlických táborech.

Co znamenala v praxi na Balkáně dohoda EU s Tureckem a uzavření balkánské trasy?

Základem bylo 8. 3. 2016 uzavření makedonské hranice. Už tehdy se pravděpodobně vědělo o přípravě dohody s Tureckem, která se smluvila (snad ani nepodepsala) 20. 3., sama dohoda je přitom patrně v rozporu s mezinárodním právem. Její obsah spočívá ve větším střežení svého pobřeží ze strany Turecka – dříve turecká policie dlouhodobě s pašeráky prakticky spolupracovala, obohacovala se na jejich práci. Nyní je extrémně obtížně odplout z tureckého pobřeží. Za to Turecko dostalo výměnou několik miliard eur a příslib budoucího bezvízového styku. Stejně tak se dohodlo navracení nových lidí do Turecka, přesto státy EU nechtěly úplně zabránit možnosti uprchlíků zažádat si o azyl v Řecku. Tato možnost tedy zůstává, čímž se omezil systém deportací.

Dnes se mluví o tom, že když skončí dohoda, do zemí EU se znovu povalí miliony lidí. Já s tím ale nesouhlasím, jelikož nikdo přesně neví, kolik syrských uprchlíků z Turecka skutečně chce do EU. Většina z celkových asi tří milionů lidí je na východě Turecka při syrských hranicích. Uprchlíci navíc dnes ví, že proniknout z Řecka dál už zkrátka není fyzicky možné, podobně se ví, že už ani Německo není tolik otevřené další pomoci. Myslím, že do roku 2015 se už nikdy nevrátíme. Na makedonské hranici jsem viděl obrněný transportér, v Maďarsku se používají dlouhé zbraně – situace se zkrátka změnila.

Poslední kapitolou je také již rok uzavřená syrsko-turecká hranice, kde legální přechod dále není možný. Lidé se i zde různě pašují.

Po uzavření tzv. balkánské trasy uvízlo mnoho uprchlíků nejen v Řecku, ale také v jednotlivých tranzitních zemích jako je Makedonie nebo Srbsko. Kolik jich tam dnes je?

Nejvíc lidí zůstalo v Řecku, kde jich dodnes zůstává je asi 60 tisíc. Přesné číslo ale nikdo nezná, jelikož spousta lidí odchází s pašeráky na sever přes Makedonii do Srbska a dál, v tomto případě by mohlo jít až o 16 tisíc lidí. V Řecku na ostrovech je také asi 16 tisíc lidí, 45 tisíc na pevnině. V Makedonii jde pouze o stovky lidí. V Srbsku je asi 8000 lidí. Odhaduje se, že z Bulharska a Makedonie překročí každý den hranici 50 až 100 lidí. Podobný počet může také odcházet dále do Chorvatska a Maďarska, to jsou však nevysledovatelná čísla, jde o černý obchod s lidmi.

V Srbsku je většina lidí v oficiálních táborech (asi 85 %), zbylá část táboří volně u maďarské hranice nebo jsou v Bělehradě kolem nádraží. Většina těchto lidí jsou mladí kluci z Afghánistánu nebo Pakistánu, jelikož Maďaři přijímají na své území ze Srbska denně asi 10 lidí, kde naprostou prioritu mají rodiny s dětmi. Mladí muži dnes prakticky nemají šanci pokračovat v cestě. Čekací doby jsou zde v řádu let. Do Chorvatska dnes cesta neexistuje vůbec, je zde plot s policií.

V Maďarsku je několik tisíc osob, což je dáno tím, že Maďaři velmi drsně střeží své hranice (jsou zde schopni posílat na lidi i psy), i v případě oněch 10 osob denně tyto lidi po registraci ale posílají podle některých svědectví dále do Rakouska. Doplním také Bulharsko, to má ale svoji vlastní domobranu – místní hlídky vesničanů se psy a čtyřkolkami, kteří doslova loví uprchlíky. O tom se psalo hodně. Nalezené uprchlíky buď vrací, nebo je zavírají do místních detencí apod.

Logika, se kterou Maďaři nebo Chorvati dnes ospravedlňují toto doslova hermetické uzavření hranic je: „vracíme lidi do Řecka, protože toto je jeho problém“. Hájí se Dublinským systémem?

Hájí se institutem tzv. třetí bezpečné země, kterou je pro ně právě Srbsko. Uprchlíci podle jejich logiky nemají právo z této země přicházet, protože ona sama je bezpečná. V Srbsku lze požádat o azyl, je to několik desítek osob měsíčně, většinou ale jde o žádosti spíše ze zoufalství, protože Srbsko azyl téměř neuděluje a na jednotlivé pohovory v rámci řízení se zde čeká celé měsíce. Srbsko je zároveň – nezapomeňme – jednou z nejchudších zemí Evropy.

Existuje pro ně ještě cesta zpět do Řecka?

Legálně neexistuje, jelikož právně vzato se většina do Srbska dostala ilegálně, když přišli až po uzavření hranice. Čeho se ale lidé zde v Srbsku bojí, je policie, která občas přijede do táborů a náhodě některé lidi vybere, aby je deportovala do Makedonie. Makedonie je buď nechá opět přejít do Srbska, nebo je vrátí na základě své smlouvy do Řecka. Oficiální cesta neexistuje. Fakticky jsou zde uprchlíci zamčeni. Politická vůle tyto věci měnit není. Je ale pravda, že Srbové se alespoň snaží budovat další kapacity táborů, zejména nyní v zimě, kdy někteří jednotlivci i umřeli.

Jaká je situace a podmínky k životu uprchlíků v těchto zemích? Předpokládám, že peníze jim už dávno došly.

Spousta z nich už peníze nemá, někteří si je nechají poslat ještě z domova (Sýrie či často Afghánistánu), často se ale dnes mluví o prostituci, běžné jsou krádeže a údajně také prodávání vlastních orgánů. Tyto informace máme spíše z doslechu, nemůžeme je průkazně dokumentovat, přesto bych se vůbec nedivil, že k těmto věcem v jejich situaci dochází. V Řecku po registraci mají uprchlíci nárok na malé kapesné, za které si mohou obstarat jídlo, nejedná se ale o podporu na dlouhodobé přežívání. Řecko samo je na tom ekonomicky velmi špatně.

Co se podmínek v samotných táborech týče, přežít zde možné je, někdy je to horší, někdy lepší v závislosti na konkrétním táboře. V Řecku byla tuto zimu ale dramaticky horší situace na ostrovech. Úřady zde předpokládaly, že po dohodě EU-Turecko bude zahájeno rychlé azylové řízení a téměř plynulé deportace zpět do Turecka. K tomu ale nedošlo.

Na pěti řeckých ostrovech jsou hotspoty, kde jsou kapacity pro 8000 lidí, už přes rok v nich ale žije 16 tisíc lidí! Např. Chios byl přetížený čtyřnásobně. Během zimy zde lidé zůstali ve stanech pod sněhem, docházelo i k úmrtím. Dnes už řecká vláda tyto lidi přesunula do nových buněk, nicméně je fakt, že EU poslala do Řecka na péči o uprchlíky 200 milionů eur, ze kterých Řekové prokazatelně na tuto věc použili pouze 15 až 20 %. Kde zůstala většina peněz, nevíme. Na druhou stranu vláda zde nově umožnila malým dětem chodit do základních škol spolu s řeckými školáky, což poměrně vstřícně přijaly i místní řecké komunity.

Dnes už se tedy v táborech neumírá, přesto je život asi takový: půl roku jíte cizrnu, kterou občas proložíte těstovinami, nic jiného ale k jídlu nemáte. V Řecku vzniklo za poslední půlrok několik desítek dobrovolnických organizací o pár desítkách lidí. Tyto organizace budují zázemí, kupují zeleninu nebo se starají o volnočasové aktivity. Kdyby všechny tyto organizace skončily, dosavadní poměry se zde zhroutí. Problémy jsou také s lékařskou pomocí, do nemocnic mohou uprchlíci pouze pro základní péči. U složitějších onemocnění je obtížné najít léky i standardní pomoc.

Do některých táborů dobrovolníci vůbec nemohou, jinde s nimi zase  policie i velmi úzce spolupracuje na projektech jako jsou třeba školky apod. – záleží na vedení.

Jaká je přesně role vaší organizace?

Začali jsme pracovat v září 2015, kdy se situace dramaticky zhoršila v Maďarsku, následně jsme se přesunuli do Srbska, kde jsme šest týdnů vedli hraniční přechod Berkasovo–Bapska s Chorvatskem, kudy tehdy prošlo asi 220 tisíc lidí. Řada dalších dobrovolníků jezdila tehdy také do jižního Srbska nebo Makedonie, kde jsme především předávali kontakty a směřovali pomoc.

Na Lesbosu jsme během zimy podporovali několik dobrovolníků finančně. V zimě toho roku se situace uklidnila, proto jsme zahájili stálou misi v srbském Adaševci, kudy procházely už jen desítky osob denně, ne tisíce. Od března do června jsme měli misi v severořeckém Idomeni, kde po uzavření makedonské hranice zůstalo 20 tisíc lidí. Zde jsme zřizovali sklad nepotravinových zásob. Také jsme pomáhali s distribucí a lékařskou pomocí. Od října loňského roku opět působíme v Srbsku, kde máme dosud velmi dobré vztahy s místní policií, což nám umožňuje působit přímo uvnitř tranzitních center Adaševci a Principovac, kde je nyní dohromady dlouhodobě 1500 lidí. Zde jsou lidé ze Sýrie, Iráku, Afghanistánu, Pakistánu i Palestiny. V táborech pomáháme nakupovat hygienické potřeby, vedeme prádelnu, založili jsme knihovnu, organizujeme volnočasové aktivity pro děti i dospělé jako je vyšívání pro ženy apod. Občas dlouhodobou misi podpoříme také jednorázovou sbírkou, za kterou pro všechny nakoupíme třeba ručníky. Na místě máme dlouhodobě koordinátora, což je naše jediná – elementárně placená – pozice, kolem něj máme neustále asi 10 až 15 dobrovolníků, kteří sem jezdí na týden.

Jaké je v Srbsku naladění veřejnosti k uprchlíkům? Jde o nějaký jednoznačný postoj?

Je to velmi různé. Na rozdíl od spíše jednoznačného Maďarska, kde je postoj dán zejména vládní politikou, nebo Bulharska, kde se mobilizují proti uprchlíkům celé vesnice, v Srbsku je vnímání mnohem smíšenější. Myslím si, že je to dáno zejména tím, že Srbové sami zažili válku, tedy si situaci uprchlíků spíše umí představit. Jsou zde také dobrovolníci a neziskové organizace, se kterými např. společně nakupujeme potřebné zboží u místních prodejců – to je naše zásada.

Jaký je každodenní život uprchlíka v Řecku, Srbsku? Mohou si např. přivydělat legálně?

Legálně si přivydělat ani v jedné zemí nesmí s odkazem na to, že nemají pracovní povolení, že čekají někde v systému. Teoreticky by systém měl fungovat, ale úřady zde žádosti vyřizují velmi pomalu, úředníci jsou přetížení, neumí jazyky apod. EU slíbila, že do Řecka pošle 4000 odborníků, ve skutečnosti jich přijelo 400. V této věci se pozitivně projevila České republika, která na místo postupně vyslala 50 specialistů. Nelegálně si samozřejmě mnoho lidí vydělává na černo, časté jsou práce na stavbách apod.

Naše mise nyní nespočívá v zachraňování životů, lidem zde už nejde o život, elementární základ jako jídlo a přístřeší mají. Víc ale nemají nic. Nemají co dělat, máte omezený prostor, omezený pohyb. Soukromí zde neexistuje, ve velkých stanech bydlí společně i sto lidí. V Řecku mají některé rodiny vlastní buňky, což je lepší. Přesto si představte, že půl roku sedíte na místě bez jakéhokoliv podnětu a zájmu. Vedle toho nikdo neví, jak zde bude dlouho. Už nyní jsou zde uprchlíci měsíce, nikoliv týdny. V Řecku jsou lidé i rok a víc – docela bez jakékoliv perspektivy. Stává se z nich hrubě řečeno „něco, co nakrmím a dám mu místo kde spát – tím ale vše končí“. To je velký problém. Z těchto lidí my sami vytváříme potenciální radikály. Oni na nás nemají dobré vzpomínky, nemají důvod, proč mít rádi Evropu, bělochy či křesťany. Když budou mít možnost pomstít se, přirozeně po tom mohou skočit. Jde-li o otce, který ještě má tři děti, pro které chce zajistit budoucnost, takový motivaci k normálnímu životu má. Co ale ten otec, který své děti již ztratil? Nebo mladý kluk, které žádné děti ještě nemá? Co mu brání, aby se nezačal radikalizovat, aby na něj neměla vliv nějaká skupina?

Rozhovor byl publikován na serveru HlidaciPes.org.