Kajínek rozděluje společnost. Pro jedny může být hrdinou, pro jiné zůstane zločincem

O Kajínkově životě a případu, který vedl k jeho uvěznění, existuje nejen několik dokumentů, ale i celovečerní film Petra Jákla ml., podle scénáře, který sepsal on sám a Marek Dobeš. Už v době jeho uvedení se hovořilo o zajímavém námětu, za kterým samo zpracování značně kulhalo. Světlo světa spatřila i publikace Pravda o Kajínkovi (ve stejném roce jako film, tedy 2010), v níž dvojice zkušených autorů Josef Klíma a Janek Kroupa znovu celý případ probrali.

Jiří Kajínek proslul především útěkem z věznice Mírov a od té doby se zájem o jeho případ postupně zvedal. Stále častěji se hovořilo o tom, že musel "padnout" kvůli vyšším zájmům, zrovna tak se tvrdilo, že jeho kauza prorůstala do hodně vysokých kruhů a Kajínek se stal pouze obětním beránkem. Bohužel neprávem se z něj postupně stával "lupič gentleman", ačkoliv se o něm v žádném případě takovým tónem mluvit nedá. Kajínek svou kriminální minulost má, jenom by bylo nespravedlivé, aby pykal za něco, co doopravdy nespáchal.

Podobně to vnímá i veřejnost - není divu, že lidé pohybující se na hranici zákona a často i za ní mohou sdílet pochybný obdiv. Ostatně velice dobře do ve svém filmu Takoví normální zabijáci (Natural Born Killers, 1994) vystihl Oliver Stone. Není to ale pouze o držení palců nespravedlivě odsouzenému, roli tu hraje podvědomý odpor k autoritám a mnohdy i nesouhlas s vládní politikou, který pro takové lidi muži mimo zákon mohou představovat. 

Pokud bychom si shrnuli některé názory, které jsme za posledních pět dní posbírali, vzorek určité části veřejnosti udělení milosti a propuštění Kajínka vnímá jako věc správnou, protože v samotném případě dvojnásobné vraždy panuje velké množství nejasností. Jenže zároveň se tito lidé obávají, že propuštěním mediálně známého vězně případ tiše a nenápadně vyšumí do ztracena, nebude zájem se o něj dále zajímat.

Další část pak vnímá Kajínka jako chronického zločince, který nejspíš nevraždil. Připouštějí, že v tomto případě měla dávno proběhnout revize procesu, ale stejně jako první skupina se domnívají, že jsou ve hře vyšší cíle a šetření by mohlo skončit nepříjemným odhalením. Na rozdíl od předchozí názorové skupiny se ale domnívají, že si odsouzený a každou chvíli omilostněný muž nezaslouží takovou publicitu a vnímají ji jako důkaz úpadku společnosti. 

Poslední názorová oblast vnímá Kajínka jako nebezpečného pachatele, který - ať už vraždil nebo ne - může znamenat nové a poměrně dost vážné potíže. Nejde jenom o možnost, že by se mstil, což by měla zmírnit sedmiletá "ochranná" podmínka (jako by něco takového skutečného kriminálníka mohlo zastavit). Jsou tu ale ještě jiné varianty - pokud Kajínek skutečně doplatil něčí zradu, může dojít k situaci vice versa: v ohrožení se může ocitnout on, protože jeho propuštění může vést k dalšímu prověřování případu, v němž by Kajínek hrál roli korunního svědka. Jsou i tací, kteří Kajínka berou jako obratného a trpělivého manipulátora, který postupně a po malých krůčcích směřuje za svým cílem. 

Kdo může s čistým svědomím říci, jaká je pravda? Lze zcela vyloučit, jednu, druhou, třetí či čtvrtou variantu? Ostatně ze světa a historie známe případy, kdy se mnozí vysoce postavení politici bili v prsa a dávali v sázku svou čest, aby se pak dozvěděli, že byli hanebně oklamáni. Případ Johna Fitzgeralda Kennedyho a profesora Borghoorna můžeme vybrat jako jeden z mnoha, kdy byla situace zpočátku zcela jasná a posléze se diametrálně změnila...