Cílená likvidace Čechů? Jak stát určuje výživné a proč každý platí jinak?

Podle doktora Kotradyho nelze na výživné pohlížet jako na něco, co lze řešit univerzálně, na základě nějakého obecně přijatelného algoritmu. Vše je třeba řešit případ od případu. Přestože Ministerstvo spravedlnosti ČR zpracovalo doporučující tabulky vycházející z německé a rakouské praxe, kde mají dlouholetou tradici, jedná se skutečně jenom o nezávazné inspirativní údaje, jež nemohou být pro rodiče čekající na výměru výživného rozhodující. O způsobech výpočtu výživného informoval na webových stránkách Bulletin-advokacie.cz právník JUDr. Pavel Kotrady.

Resort spravedlnosti se sice v roce 2009 snažil přimět Nejvyšší soud ČR, aby zpracoval obecné sjednocující stanovisko, které by soudcům zjednodušilo práci při určování výživného, ale ten jeho žádost smetl ze stolu s tím, že je, jak už bylo uvedeno, řešit konkrétní příklad, nikoli pouze právní kontext.

Když se ale vrátíme k doporučujícím tabulkám, tak ty vycházejí z věkového rozmezí vyživovaného dítěte, v nichž dochází k nějakým podstatným změnám, které znamenají větší výdaje. Typickým příkladem je studium vysoké školy, kdy dítěti přibudou náklady na dopravu, ubytování, na studijní materiály atd. Od konkrétní věkové kategorie se pak odvíjí také stanovené % příjmů povinného rodiče.

Co se týče případů, na které nelze doporučující tabulky použít, tak mezi ně patří rodiče plnící více, než tři vyživovací povinnosti, případně mající nadstandardně vysoké příjmy. Obecně se má vzato, že roční náklady na dítě do 5 let činí 28 tisíc Kč a na dítě od 15-17 let 50 tisíc Kč. Myslí se tím, ale pouze výdaje na uspokojení individuálních potřeb daného dítěte, nikoli na chod domácnosti, na níž se podílejí všichni členové rodiny. Pokud jde o % výměru, tak maximum v doporučujících tabulkách je 25 %, a to u dětí ve věkovém rozmezí 18 a více let.

Jak už ale bylo uvedeno. Faktická výše výživného, neboli také lidově řečeno alimentů, závisí na individuálním posouzení případu ze strany daného opatrovnického soudu, a nelze jednoznačně říct, zda bude tak, či onak.

Výživné vůči nezletilým dětem se považuje téměř za samozřejmost, ale jak je tomu v případě dospělých? Ze zákona mají děti a rodiče vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost, která spočívá v právu vyživovaného podílet se na životní úrovni povinného. U dospělých dětí to trvá do doby, než jsou schopné se samy živit. Mnoho lidí se mylně domnívá, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá do 26 let, kdy mohou využívat studentských benefitů v dopravě, ve zdanění atd. V tomto případě tomu ale tak není.

Z tohoto důvodu vyvstává také otázka tzv. věčných studentů, kteří pravidelně střídají střední, případně vysoké školy, a v podstatě parazitují na svých rodičích. Z tohoto důvodu je třeba zmínit nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2121/14, podle něhož je výživné u nezletilých dětí dětí vykonávajících povinnou školní docházku, případně připravujících se na další povolání ve střední škole, samozřejmostí, kdežto v případě zletilých dětí je třeba řešit případ od případu.

Dalším klíčovým nálezem Ústavního soudu ČR je sp. zn. I. ÚS 2306/12, podle něhož nelze výživné namáhat v případě, kdy vyživovanému pominuly okolnosti vylučující jeho schopnost se sám zaopatřit. Myslí se zejména případy, kdy zletilé dítě dokončí vysokou školu, ale neprojevilo schopnost si najít trvalý zdroj příjmu, ačkoliv mu v tom nebrání žádné kvalifikační překážky.