Češi si připomenou výročí uplynutí 390 let od popravy 27 českých pánů

Exekuce byla jakýmsi symbolickým zakončením dění, které odstartovala druhá pražská defenestrace v květnu roku 1618 a které skončilo o více než dva roky později - na podzim roku 1620 - porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře. Habsburkové jí sledovali jasný cíl - poprava vůdců povstání měla představovat jakési poselství pro všechny jejich případné následovníky, že se nenechají zastrašit a že žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich autoritu.

Před popravou tak strůjce povstání nezachránila ani prosba o odpuštění, kterou zástupci českých stavů pátý den po prohrané bělohorské bitvě adresovali císaři Ferdinandu II, jehož vládu byli nuceni konečně uznat. Kapitulovali přitom i příslušníci moravských stavů.

V reakci na výhru nad povstalci nechal císař zrušit Rudolfův majestát, který zaručoval svobodu vyznání, současně pak ustanovil královského místodržícího, kterým se stal Karel I. z Lichtenštejna. Dne 17. února pak Ferdinand II. vydal patent, kterým vyzval politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Ti výzvu ve valné většině případů uposlechli, přesto se mezi nimi našla trojice těch, kteří se rozhodli vzdorovat a pokusili se před soudním přelíčením utéci. Zadrženo a uvězněno nakonec bylo 61 lidí.

Soud odstartoval už 20. února a trval až do 29. března. V čele tribunálu přitom stanul královský místodržící, úlohy jeho zástupce se zhostil strýc generála Albrechta z Valdštejna Adam. Zbytek soudu tvořili úředníci.

Čeští pánové byli nuceni čelit hned několika obviněním. Podle královského prokurátora se dopustili vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a v neposlední řadě i zločinu urážky královského majestátu.

Všichni očekávali, že po výsleších, při nichž byli obžalovaní zasypáni více než dvěma stovkami otázek, bude následovat postoj obhajoby, ta se ale ve skutečnosti vůbec nedostala ke slovu. Senát tak vyslyšel přání císařského dvora, který rozhodl, že se proces bude řídit nikoliv platným zemským právem, nýbrž jeho směrnicemi, které zveřejnění postoje obhajoby zapovídají. K důkazu viny tak stačil pouhý výrok soudu, že vina je všem "obecně známa".

Odsouzeno nakonec bylo 30 mužů, většině z nich přitom tribunál uložil trest smrti. Pouze na tři obžalované se absolutní trest nevztahoval, pro ty soud skončil rozsudkem, podle kterého měli být vyhnáni z města.

Císařovým rádcům se tresty zdály příliš tvrdé, proto Ferdinandovi radili, aby rozsudek zmírnil a z každého stavu nechal popravit pouze devět jeho zástupců s tím, že ostatní by putovali na galéry do Toskánska a Neapole. Ustoupilo se nakonec od čtvrcení zaživa, k tomu došlo teprve posmrtně. Rozsudek byl přečten 19. června.

Samotná poprava vypukla 21. června na Staroměstském náměstí v Praze v pět hodin ráno, kdy se uzavřely brány města a císařské vojsko pod vedením generála Albrechta z Valdštejna obsadilo náměstí. Na rynku za tím účelem vyrostlo lešení, potažené černým suknem. Role popravčího připadla katovi Janu Mydlářovi.

Jako první přišli na řadu direktoři ze stavu panského - Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského - Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín z Chudenic, Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic - a jako poslední si vzal kat na paškál zemské direktory z městského stavu.

Bezhlavá těla si převzali rodinní příslušníci popravených, kteří ostatky svých příbuzných pohřbili. Dvanáct hlav pak kat uložil do železných košů a bidly je připevnil na Staroměstskou mosteckou věž. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho manželky, hraběnky Šlikové, mohla být sňata již v roce 1622 na příkaz Karla z Lichtenštejna a byla pochována k jeho tělu. Zbylých jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saské armády v listopadu 1631, kdy byly sejmuté a se všemi poctami uložené v Týnském chrámu. Příliš dlouho se tam však neohřály - po odjezdu saských vojáků v květnu roku 1632, kdy se moci chopili císařští úředníci, totiž vyšlo najevo, že lebky zmizely.

Mimořádný tribunál se odehrál i na Moravě, z dvacítky vynesených ortelů smrti se však nakonec nekonal ani jediný. Čelní představitelé slezských a lužických stavů podobnému soudu nebyli ani podrobeni.