U Jílkové: Hrůza, české "blázince" jsou jako před 100 lety!

Ve studiu diskutovali: bývalý ministr zdravotnictví a psychiatr Ivan David, psychiatrička Marta Holanová, čestný prezident Soudcovské unie Lubor Vávra a členka Rady odboru obecné kriminality Policie ČR. Za veřejnost byla ve studiu pacientka, která se dvacet let léčí se schizofrenií, Markéta Matušková a otec dospělého syna, který trpí zmíněnou chorobou, Josef Svoboda. 

Vážným problémem u lidí trpících schizofrenií je situace, kdy odmítají brát léky. Matušková uvedla, že je nutné, aby lékaři seznámili své pacienty s důsledky vysazení léčiv. Jí samotné vše bylo důsledně vysvětleno, jaké pochody by se v mozku spustily bez léků. Pokud pacienti neví, jak léky fungují a nemají tak pocit, že jim v něčem pomáhají. 

Existují dva případy, kdy pacienti přestávají brát léky podle Svobody. První je ten, kdy se léčí a náhle už se cítí zcela zdraví a léky vysadí. V druhém případě v situaci, kdy se léčba zdá pacientovi zdlouhavá a bez nějakého pozitivního efektu. 

Nelze však kategoricky ty, kteří odmítnou léky nahnat do léčebny podle Davida. Pacienti jsou z ústavu propuštěni v dobrém stavu, ale u některých je jasné, že se tam zase vrátí, protože přestanou léky brát a stanou se zase agresivními. Není totiž možné, aby byla schizofrenikům předepsána nucená hospitalizace. Není předpis, který by toto umožňoval, na rozdíl od USA. Tam zákon, který zavře nebezpečné pacienty do ústavu, vydali před několika lety, kdy jeden schizofrenik spáchal vraždu. Nevýhoda tohoto předpisu je v tom, že řeší situaci až ve chvíli, kdy se něco stane.

Vyhledávání nebezpečných schizofreniků a jinak duševně chorých je však velmi obtížné, protože nelze z ničeho poznat, že zrovna ten a ten člověk má sklon například k vraždě. 

Pacient se dostane pod stálou kontrolu až v situaci, kdy se stane něco vážného, i v této situaci však nejsou kontroly dodržovány.  Holanová uvedla, že soud kolikrát rozhodl o svéprávnosti pacienta, když je schopný dojít si pro rohlíky, avšak nepozoroval fakt, že není schopný zařídit si důchod a další věci. A když soud řeší případ některého pacienta, trvá vše dlouho a než se stane něco závažného. 

Problémem v České republice je také to, že zde není následná léčba pro pacienty, kteří odejdou z ústavu. David ale připouští, že ti, kteří odmítají brát léky, by stejně pomoc nevyhledávali. Většina z nich je vyloučena ze společnosti, takže nemohou se opřít o rodinu. Podle Davida je mnoho duševně nemocných mezi lidmi bez domova. 

Podle Davida je pacient schizofrenik vždy obětí, i když spáchá trestný čin. Je obětí své nemoci, která ho k tomu dohnala, a obětí společnost, která mu nemůže pomoci. Množství nemocných schizofrenií neustále roste a David z toho viní neoliberalismus kvůli tvrzení, že stát nemá zasahovat do života lidí, a ochránce lidských práv, kteří tvrdí, že člověk má právo být nemocný. 

Role policie je velmi omezená pro případy týkající se schizofreniků, neboť je represivním orgánem a řeší až závažnou situaci. Když se někdo začne chovat agresivně, přijede na místo zasáhnout, když dostane hlášení, ale nastává problém v tom, že nemá přesné znalosti o člověku, který napadá své okolí. 

Ústavní léčba v České republice má mnoho nedostatků, které plynou z podfinancování této části zdravotnictví. David dokonce uvedl, že léčebny se zde neliší od stavu, kdy byly zakládány před sto lety. Máme také čtyřikrát méně personálu než je v Norsku, kde léčba jednoho pacienta je placená desetinásobně oproti situaci v ČR. Matušková sdělila, že už by dobrovolně do žádné z léčeben nešla. Nedostalo se jí totiž žádné pomoci, když o ni v léčebně žádala, a na oddělení byla jedna jediná psychiatrička, takže s ní mluvila minimálně.