Komentář lékaře: Proč vlastně někteří zastánci psychosomatiky útočí na medicínu?

Bohužel se to netýká jen opravářů aut, zedníků nebo instalatérů, (a zažil jsem to i s uklízečkou: „Proboha, kdo vám tady uklízel?!“), ale i nás lékařů. Většinu lidí před takovým znejišťujícím výrokem lékaře naštěstí chrání jistá stálost a věrnost jednomu lékaři ve zdravotnickém systému, ale čím je lékařů více, a čím záhadnějším problémem člověk trpí, tím více riskuje, že se dozví něco jako: „Proboha, kdo vám tohle operoval!?“ Jistě, v zemi, kde se lékaři neučí ani základům komunikace, nebude o takové situace nouze.

Ale naprostou záhadou mi je, proč se sžíravé kritiky medicíny v médiích často dopouští lidé, kteří se ohánějí svým zájmem o psychosomatickou medicínu. Hnízdil, Vojáček, Klímová. To jsou dnes mediální hlasy, přes které společnost vnímá psychosomatickou medicínu. Ne že by byli jejími oficiálními představiteli. Jen jsou hodně slyšet a hodně se jí ohánějí, formálním vzděláním v psychosomatice často ani neprošli. Hnízdil jistě pomohl téma zviditelnit, ale dnes si už dělá jen reklamu na úkor psychosomatiky, a té dělá spíš medvědí službu.

Když pak prosazujeme vzdělávání lékařů v psychosomatice na oficiálních místech, narážíme na velký odpor především kvůli jeho výrokům. „Aha, psychosomatika?! To je ten Hnízdil?!“ zvedají obočí všichni, se kterými na úřadech jednáme. Skandál kolem Jarmily Klímové ani nemusím připomínat! Kromě toho, že říkají lidem, aby žili zdravěji, a všímali si třeba svých vztahů více než bolestí, útočí na celou medicínu. Stejně, jako ti zmínění řemeslníci: „Paninko, kdo vám proboha tohle poradil?!“

Ne že by na naší medicíně nebylo co kritizovat. Ale to je snad možné i z pozice běžného odborníka, nebo ne? Dokonce by nejspíš bylo věrohodnější a účinnější, kdybychom měli odvahu psát a mluvit o tom, co klasické medicíně schází, jak často vázne komunikace s pacienty a že na ni nemáme dostatek potřebného času, nebo jaké léčebné postupy bychom rádi změnili a z různých důvodů to nejde. Kritika ale nebývá v naší branži moc populární téma, přestože diskuse na konferencích bývají často bouřlivé.

Typický začátek takového „diskusního“ příspěvku začíná: „Nejhorší na tom, co jste říkal, pane kolego, je…“ a následuje cokoli, co udělá z přednášejícího naprostého pitomce. To nebývá ovšem pokus o zlepšení oboru, ale obvykle jen zápas o pozici v hierarchii mezi odborníky.

Když přijde kritika zvenčí, třeba od Ivana Illicha (Ivan Illich: Limity medicíny, 2012), Stanislava Komárka (Stanislav Komárek: Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Ml. Fronta, 2005) nebo nejnověji od Timothy Snydera (Timothy Snyder: Nemocná Amerika, 2020), lékařská komunita se jen stáhne do obrany, jako by se nás to netýkalo. Výsledkem takové kritiky pak je jen vzestup nedůvěry lidí k medicíně a možná i k vědě obecně. To by nemuselo tolik vadit, je dobré, když jsou lidé opatrní a spoléhají se více sami na sebe než na „všemocného“ pana doktora.

Ale pokud rostoucí nedůvěra zhorší šanci medicíny uspět v rozsáhlé pandemii, začíná to být velký problém. Zažíváme to, nikoli jen u nás, s očkováním. Co je nám platné, že umíme v neuvěřitelně krátkém čase vyrobit očkovací látku, která by mohla zastavit pandemii nového coronaviru, když nedůvěra lidí znemožní aplikovat ji v takovém rozsahu, v jakém by to bylo třeba? Nejspíš si za to můžeme sami.

Typickou ukázkou strachu celé populace, se kterým by bylo třeba pracovat a neděje se to, je neustálé omílání významu a důležitosti očkování. Zde se míjí příčina a důsledek. Pediatři ve svých ambulancích marně vysvětlují potřebnost očkování a jejich profity pro děti. Možná by bylo lepší pracovat s úzkostí a strachem matek, vnímat jejich volání po autonomii a porozumět tomu, že chtějí o svých dětech „samy rozhodovat“. Že se chtějí na diskuzi spolupodílet. Z psychologie víme, že dítě prožívá matčiny silné emoce skrze ni a spolu s ní. Pro lékaře orientovaného v psychosomatice, není nepochopitelné, že emoční stav dítěte ovlivňuje reakci jeho organizmu na očkování. Kdybychom více pracovali s úzkostí a strachem matek, nežádoucích účinků by bylo méně. A kdybychom ho brali vážně i při výzkumu, dávno bychom rozuměli tomu, proč je v populaci takový odpor k očkování, tomu nejlepšímu, co medicína vynalezla.

Bio-psycho-sociální přístup, který zní v definici zdraví a nemoci dle WHO, v běžné lékařské praxi u nás chybí a zůstává většinou jen na papíře. Ano, to je ta psychosomatika. Psychosomatika, která zlepšuje naši medicínu zvyšováním schopností lékařů domlouvat se se svými pacienty, schopností porozumět nejen biologickým, ale také psychosociálním aspektům stonání. Ta medicína, která učí lékaře být svým pacientům dobrým průvodcem v jejich stonání, ať je sebetěžší.

Ale plivnout na práci kolegů jen proto, že jsem zahlédl, že nemoci nedělají jen viry a bakterie, ale také naše vztahy, ve kterých žijeme, vede jen k diskreditaci psychosomatického myšlení a hází přes palubu práci mnoha obětavých lékařů v tomhle státě. Jako předseda Společnosti psychosomatické medicíny chci vyzvat tyto samozvané psychosomatiky, aby přestali útočit na ostatní lékaře a dělali si reklamu výhradně dobrou léčbou nejtěžších, totiž psychosomatických pacientů.

Autorem komentáře je MUDr. Vladislav Chvála, vedoucí Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci. Rodinný terapeut a expert na psychosomatickou medicínu.