Nakažení lidé v Česku umírali sami. Některé nemocnice k nim příbuzné pouští tajně

Celoplošný zákaz návštěv v nemocnicích v době karanténního opatření se týkal všech nemocnic napříč Českou republikou. Mluvčí ministerstva zdravotnictví Renata Povolná však uvedla, že pokud pacient umírá na nevyléčitelnou nemoc je možné, aby odešel v poklidu, a to v okruhu svých blízkých. „Výjimka se nevztahovala pouze na hospice, ale na všechny pacienty v terminálním stavu bez ohledu na místo poskytování zdravotní péče,“.

Přesto některé nemocnice nedovolily rodinným příslušníkům, aby se naposledy rozloučili. IRozhlas uvedl příběh Adrieny Pultarové z Prahy, která nemohla dát osobně poslední rozloučení otci, který byl 15. března převezen do nemocnice na pražských Vinohradech po prudkém zhoršení rakoviny žlučovodu. „Vydaly jsme se tam se sestrou, že to nějak půjde, ale ono to nešlo. Tak jsme stály před těmi pokoji, ale prý bohužel, že to prostě nejde. Že ho nemůžeme vidět,“ uvedla Pultarová pro Radiožurnál, který se pokusil kontaktovat vinohradskou nemocnici, proč nebyla návštěva umožněna, ale zatím bez odpovědi.

Podle slov Slámy je právě přítomnost blízkých u lůžka umírajícího důležitá, protože odloučení a samota je jedno z nejděsivějších věcí celého procesu a dodává, že i pro pozůstalé to může být traumatizující zkušenost. „U části z nich si umím představit, že to může vyústit v dlouhodobější úzkostné nebo depresivní poruchy,“ nastínil Sláma. Příběh paní Pultarové není podle Slámy ojedinělým, ale případů, kdy blízcí nemohli do nemocnic je tisíce, protože v dlouhodobém průměru umírá až pět tisíc pacientů s nevyléčitelnými onemocněními měsíčně.

Umírající, kteří v osamělosti upadají do depresí a díky pandemii takto skočila spousta životů se některé nemocnice pokoušely pouštět rodinné příslušníky tajně. Lékařka onkologie ze severočeské nemocnice uvedla, že pacienti mají právo vidět své rodinné příslušníky, ale maximálně jednoho nebo dva a „aby nepřecházeli přes standardní oddělení.“ Lékařka, která si nepřála, aby bylo její jméno zveřejněno dodala, že to bylo hlavně kvůli ostatním pacientům, aby nebyli frustrovaní, že nemohou mít žádné návštěvy. „Ti lidé k nám chodí a často pláčou, a jsou zoufalí, že toho svého umírajícího neviděli třeba měsíc nebo šest týdnů. Že s ním nemohli být v kontaktu a že třeba nemohli být svědky toho, jak se ten stav jejich blízkých zhoršuji. Byli vděční za to, že u něj mohli být a držet ho za ruku,“ komentovala situaci lékařka.

Ačkoliv ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka uvádí, že rozhodnutí bylo na konkrétních nemocnicích, převážně zůstali uzavřené kvůli obavám možné nákazy covid-19. Přesto Loučka vidí i pozitivní stránku věci, a to snahu zdravotnického personálu využít moderní technologie, aby zprostředkovali nemocným alespoň nějakou formou tolik potřebného kontaktu. „Jsem nadšený, že jsme viděli intenzivní snahu personálu umožnit náhradní formy kontaktu, ať už jsou to dopisy, telefony a tablety. To má smysl,“ řekl Loučka pro Radiožurnál.