Češi se zbavovali Němců: "Brněnský pochod smrti" nepřežilo 1700 lidí

Vyhnání brněnských Němců představuje podle historiků stále těžko uchopitelnou událost, a to zejména pro silnou vrstvu nánosů různých verzí historické paměti. Nicméně se shodují na tom, že šlo o tragické selhání tehdejších autorit města. Vysídlení navíc proběhlo tři měsíce předtím, než odsun Němců z Československa potvrdila mezinárodní konference v Postupimi.

Nejvíce spornou otázkou zůstává, zda následky útrap a podmínky pochodu byly jedinou či hlavní příčinou vysokého počtu obětí na životech. Podle českých badatelů při samotném pochodu zahynulo jen málo lidí, stovky jich ale přišly o život v důsledku nemocí a vyčerpání bez dostatečné pomoci. Sudetoněmečtí historikové (kromě vyššího počtu mrtvých) připisují podstatnou část zemřelých též na vrub mučení a vražd páchanému ozbrojeným doprovodem v masové či dokonce organizované míře.

Brno mělo vždy významnou německou menšinu, v roce 1930 žilo ve městě podle sčítání vedle asi 200.000 Čechů přes 52.000 Němců (pětina všech obyvatel). V roce 1944 zde žilo podle odhadů kolem 60.000 Němců, v březnu 1945 již jen na 30.000 Němců, převážně přestárlých mužů, žen a dětí. Ve městě byli také Češi, kteří sem dorazili po mnichovské dohodě ze Sudet, byly zde tisíce německých válečných zajatců, uprchlíků či navrácených osob z pracovního nasazení a koncentračních táborů. A rozhodující mocenskou silou ve městě byla Rudá armáda, která město osvobodila 26. dubna 1945.

Zemský národní výbor rozhodl o odsunu německých obyvatel z Brna 29. května 1945 s tím, že za žádných okolností "nesmí být používáno neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí". Přesto se vysídlení na řadě míst změnilo prakticky v divoký odsun.

Vyhnání samotné, které se týkalo žen, dětí, chlapců mladších 14 let, mužů starších 60 let a práce neschopných osob, proběhlo v průběhu několika hodin. Po soustředění všech osob na určených místech byl pochod organizován z prostor klášterní zahrady na Mendlově náměstí. Čelo pochodu vyšlo 30. května kolem 22:00, poslední kolona opouštěla město v šest hodin ráno následujícího dne.

Vyvedeni byli pod ozbrojeným dohledem revolučních gard a armádních jednotek po Vídeňské silnici směrem na jih. V následujícím průběhu pochodu se naplno projevila nepřipravenost a živelnost celé akce. Pro vyhnance, mezi nimiž většinu představovali senioři a matky s dětmi, nebylo připraveno žádné přístřeší pro odpočinek, nebylo jim dodáváno jídlo či voda ani poskytována lékařská péče.

Po noci, kterou část vyhnanců strávila v Rajhradě, pokračovala 31. května část vyhnanců (asi 10.000 osob) k rakouským hranicím. Menší část vyhnanců dostala povolení k návratu do Brna a několik tisíc osob bylo umístěno v provizorní a naprosto nevyhovující internaci v Pohořelicích.

Podmínky pochodu se projevily na zdravotním stavu vyhnanců ve chvíli, kdy následkem nedostatečných hygienických podmínek vypukla v pohořelickém táboře epidemie úplavice. Další lidé pak umírali v táborech v okolí Mikulova a poté i na rakouské straně hranice. Při celé vysídlovací akci z Brna mělo podle českých badatelů zemřít 1691 lidí.

Někdy vzbuzuje kontroverze pojmenování vysídlení jako "brněnský pochod smrti", protože pravé pochody smrti organizovali nacisté na konci války ve snaze zamaskovat a dokonat genocidu v koncentračních táborech (od poloviny roku 1944 do konce války organizovali pěší či železniční pochody z táborů na západ před postupem východní fronty). Podstata genocidy (cílená fyzická likvidace obyvatelstva) nebyla součástí vyhnání brněnských Němců.

Brněnské zastupitelstvo schválilo letos v květnu Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve kterém Brno lituje odsunu německy mluvícího obyvatelstva po druhé světové válce.

Masová deportace Němců z Československa probíhala v letech 1945 a 1946, podle odhadů byly odsunuty až tři miliony lidí. Z nich dvě třetiny do americké okupační zóny, třetina do sovětské. V takřka vylidněném pohraničí poté zaniklo na 3000 obcí.