Před jedenačtyřiceti lety byla popravena Olga Hepnarová, největší československá vražedkyně

Co bylo příčinou? Selhání řidiče? Špatný technický stav vozu? Provokace? Jen málokdo si tehdy chtěl připustit, že šlo o vědomý čin. Až pozdější rozplétání případu tehdy dvaadvacetileté Olgy Hepnarové potvrdilo, i když poněkud jinak, než se někteří lidé podle „zaručených" zpráv domnívali, neuvěřitelnou a krutou pravdu. Dívka prostě „popravila" část lidské populace, která dle jejího názoru nesla podíl na jejím smutném životním osudu.

Co víme o Olze Hepnarové?Narodila se 30. června 1951 v rodině bankovního úředníka a zubní laborantky. Prospěch ve škole měla velice dobrý, ale vztahy s ostatními žáky byly natolik problematické, že musela být přeřazena do jiné třídy. Jak vzpomínala její třídní učitelka Dagmar Procházková, pokud s ní člověk komunikoval, mohl u ní získat určitou důvěru. Od sedmé třídy se její prospěch zhoršil, což mohl být důsledek toho, že prakticky nežila s rodiči, vychovával jí dědečka. Leccos o vztazích k rodičům naznačuje i skutečnost, že dospívající Olga 7. srpna 1970 podpálila v rodinné usedlosti v Zábrodí pomocí lahve benzínu dveře do místnosti, ve které spala její sestra. Měl to být akt pomsty, protože podle jejího vysvětlení měli rodiče sestra raději. Tyto první projevy nenávisti a agresivity, které se u Hepnarové začaly projevovat, jak ona sama uvedla ve svém dopise, byly důsledkem osamělosti a většinou neoprávněného pocitu křivd na ni spáchaných.

Ve třinácti letech ji matka na rok umisťuje do psychiatrické léčebny v Opařanech u Tábora, jedné z nejtěžších v tehdejším ČSSR. Tady strávila deset měsíců, podle jejího pozdějšího svědectví tu byla ostatními chovankyněmi bita do krve a jinak týrána. Vytvořila si tak iluzi, že žije ve světě, kde ji každý nenávidí. I proto se upínala k samotě ve slapské osadě Oleško si koupila pozemek začala sama stavět chatu.

Samotářka, Priebelknabe, dívka, která nenáviděla lidi (snímek z filmu Já, Olga Hepnarová, zdroj Bontonfilm)

Přípravy na hrůzný činParanoia se stupňovala i po nástupu do učení. Hepnarová tvrdila, že je často na ulici napadána neznámými lidmi, kteří po ní plivou a dokonce ji bezdůvodně bijí. Byla málomluvná, prakticky bez emocí, vlastně jediný emotivní vztah, jak se později zjistilo, měla ke svému autu Trabant, kterým často bezcílně projížděla po silnicích v okolí Slap. Podle spolubydlících četla především filozofické knihy a byla apatická ke svému okolí, velice špatně navazovala jakékoli kontakty.

Hepnarová postupně dospěla k názoru, že se musí lidstvu pomstít, proto vymýšlela způsob, jak zabít co nejvíc lidí. Nejdřív ji napadlo vykolejit rychlík, ale to bylo technicky nad její síly. Jako další eventualitu chtěla zvolit model, který v posledních letech bohužel známe ze světa až příliš dobře – ukrýt se na střeše nějakého domu na Václavském náměstí a postřílet co nejvíc náhodných kolemjdoucích. Tento plán narazil na problém získání potřebné zbraně vybavené nezbytnou optikou. Třetí a rozhodující alternativou bylo najetí těžkým autem do davu. Podřídila tomu i změnu zaměstnání a začala pracovat v podniku Pražské komunikace jako řidička nákladního vozu. Dva dny před svým činem napsala do několika redakcí dopis, ve kterém o svém chystaném činu informovala, 9. července 1973 odjíždí svým trabantem na milované Slapy a tam vůz shazuje ze skalního srázu, jako by chtěla zpřetrhat všechny vazby s minulostí.

10. července 1973 – 13:30V osudný den si vypůjčila nákladní vůz Praga RN. Absolvovala zkušební jízdu, při níž ovládala vůz velmi dobře, prý dokonce lépe než mnozí zkušení řidiči z povolání. Projela Karlín, Holešovice, Dejvice a poté zaparkovala na Petřinách, kde se dokonce na hodinku v kabině vozu prospala. Pak zamířila na Letnou, projela tehdejší třídu Obránců míru (dnes Milady Horákové) a chladnokrevně si obhlédla situaci na zastávce v dolní části ulice. Poté se po nábřeží a přes Letenský tunel vrátila znovu na tuto komunikaci, tentokrát už s jasným cílem zabíjet.

Tragédie z filmařského pohledu (zdroj: Bontonfilm)

Najela na chodník, takže přítomní na stanici neměli žádnou možnost jakkoli utéci. Ve chvíli, kdy se nákladní vůz řítil na nic netušící lidi, bylo jich na zastávce kolem třiceti. Dva muži a jedna žena byli mrtví okamžitě, dalších pět zemřelo na následky zranění v nemocnici. Prakticky všichni přítomní utrpěli zranění různé závažnosti. Na místo činu se začali sbíhat lidé, zpráva o neštěstí se dostala na záchrannou službu k dispečerce Věře Kühnelové, která na místo vyslala sanitní vozy.

Hepnarová se po činu chovala naprosto netečně, nemluvila, vypadalo to, jako kdyby jí vůbec nezáleželo na tom, co provedla. Podle svědků pouze při odvozu příslušníky Veřejné bezpečnosti prohlásila: Nenávidím lidi! Teprve poté začala hovořit, že šlo o úmysl a vyjádřila prý i uspokojení nad tím, kolik lidí se jí podařilo zabít, i když by jich mohlo být víc.

Důvody? Nenávist k lidemCo stálo za tímto strašným rozhodnutím? Pokud si projdeme výpovědi vyšetřovatele JUDr. Václava Froňka a soudního znalce, psychologa MUDr. Pavla Zemka, bylo těch důvodů hned několik. Především pocity osamění, vyčleněnosti z kolektivu, pocit nenávisti ze strany lidí. Hepnarová se dokonce označovala jako Priegelknabe a tento německý výraz i používala. V překladu to znamená obětní beránek, za něhož se považovala a dokonce tvrdila, že samozvaným zástupcem podobně stižených lidí. Vykazovala znaky jedince schizoidního, agresivního a hysterického, ale několik psychologů tvrdilo, že neměla zájem s nimi navázat jakýkoli kontakt. Do jisté míry se na celé věci mohla podílet i její sexuální orientace, protože jak sama uvedla, žena ji dokázala uspokojit ze 70 %, kdežto muž jen stěží ze třiceti.

Nenávidím lidi! (záběr z filmu Já, Olga Hepnarová, zdroj: Bontonfilm)

Podle samotné Hepnarové se svým činem rozhodla oplatit svým nenávistníkům. A hromadnou vraždu zvolila z důvodu zviditelnění, protože kdyby spáchala sebevraždu, bylo by to pro nenáviděné lidstvo příliš laciné.

Proces a exekuceMezi lidmi se šířily nadouvající se zvěsti, dokonce se mluvilo o propojení s politicky motivovaným činem, ať šlo o Vítězný únor či výročí událostí roku 1968. Nic z toho se ale později nepotvrdilo. Šlo o osobní mstu Olgy Hepnarové lidstvu.

Odbornou expertízu vypracoval jako soudní znalec i známý psychiatr MUDr. Miroslav Plzák, CSc. Šlo o to zjistit, zda je vražedkyně duševně nemocná. Sám Plzák tvrdí, že zcela normální nebyla, ale nemohla být považována za nesvéprávnou, což potvrdil i MUDr. Pavel Zemek. Hepnarová při procesu svůj čin obhajovala, dokonce vyjádřila lítost, že nezahynulo víc lidí a mezi nimi její rodiče. „Do třinácti let jsem žila v pařátech takzvané dobré rodiny, bita a týrána," vyjádřila se k její úloze ve svém životě. Odmítala komunikovat s obhájcem, který se pokoušel apelovat na skutečnost, že jeho klientka trpí rozvíjející se schizofrenií. Definitivní rozsudek padl 6. dubna 1974 a zněl – trest smrti. Hepnarová jej přijala, dalo by se říci i s uspokojením, a svému obhájci zakázala podat proti rozsudku odvolání. O milost požádala její matka, ale ta byla 3. března 1975 zamítnuta.

Hepnarové vydržela odvaha až před oprátku (záběr z filmu Já, Olga Hepnarová, zdroj Bontonfilm)

Může to znít absurdně, ale jedním z důvodu otálení provedení rozsudku byl Mezinárodní rok ženy, vyhlášený na letopočet 1975. I proto předseda vlády Lubomír Štrougal dlouho otálel, zda rozsudek schválit. Osm mrtvých však bylo dostatečným argumentem.

Poprava proběhla 12. března 1975 v prostorách pankrácké věznice. Hepnarová se stala poslední ženou v Československu, na níž byl vykonán trest smrti. Podle svědectví se až před oprátkou začala bránit a musela být na místo dovlečena násilím. Další svědectví tvrdí, že její chování natolik znechutilo pankráckého kata, že se své profese vzdal.

Chystá se filmové zpracování – už za necelé dva týdnySnímek Já, Olga Hepnarová, který už prochází úspěšně festivalovými projekcemi, natočil režisér Tomáš Weinreb. Není to poprvé, co se s podobným tématem popasoval, v roce 2009 realizoval studentský film Všechno je sračka. Hlavním hrdinou tohoto krátkometrážního snímku je Miroslav David, který měl s Hepnarovou po určitou dobu vztah. Premiéra filmu, v němž bude hlavní roli ztělesňovat polská herečka Michalina Olszańska, bude v našich kinech uveden 24. března.

(zdroj: Bontonfilm)

Stojí ještě za zmínku připomenout knihu Oprátka za osm mrtvých, pod níž je podepsán vynikající autor literatury faktu Roman Cílek. Formou psychologické sondy se pokouší objasnit její postoje a příčiny, které vedly k jejímu činu.