RECENZE: Snímek Já, Olga Hepnarová neobhajuje, ale ani příliš nevysvětluje

Osud dcery bankovního úředníka a zubařky byl probrán díky filmu ve stále častější koprodukci Česko/Slovensko/Polské, k níž se tentokrát přidali ještě Francouzi. Zachycuje blíže neurčené období života dívky, která zabila nákladním vozem na zastávce v tehdejší pražské ulici Obránců míru osm lidí a dalších dvanáct zranila. Nekladla odpor při zatýkání, během procesu se ke svému činu iniciativně hlásila a sama žádala nejvyšší trest. Po určitých procedurálních prodlevách byla téměř dva roky po svém činu popravena. Tolik fakta, o kterých jsme i na serveru EuroZprávy.cz podrobně informovali.

(zdroj: Bontonfilm)

Pojmout takový film je záležitost nesmírně obtížná, ostatně žánr snímků "podle skutečné události" má většinou zásadní problém v tom směru, jak se k němu postavit. Většinou není zájem ho zpracovat příliš precizně a věrně kopírovat skutečnou linku, protože se pak nebezpečně blíží hranému dokumentu. Přepisování dějinných událostí zase nese riziko ze strany milovníků faktů, hledajících rozpory a odůvodnění, proč bylo to či ono vynecháno. Autoři pak tyto odklony zdůvodňují větší atraktivitou a na poli názorovém se pak rozhoří intenzivní boj o to, co a proč bylo vynecháno a jak to výsledný rozpor mezi filmem a realitou poznamenalo. 

Olga Hepnarová dle vlastního dopisu "odsoudila lidstvo k trestu smrti přejetím", protože se na ní podepsalo tím nejhorším způsobem. Tak se praví v dokumentu, kterým dvaadvacetiletá žena zdůvodnila svůj čin a který rozeslala do redakcí sdělovacích prostředků. Divák se tak vlastně až po hodině dozví, co vlastně společnost Hepnarové provedla. Do té doby jsme svědky jediné scény, u níž nevíme, zda se odehrává v dětském domově, na internátě či psychiatrickém oddělení. A protože z dochovaných materiálů víme, že Hepnarová strávila deset měsíců ve "cvokárně" v Opařanech (tehdy jí bylo 13 let), chybí nám zdůvodnění proč tam vůbec byla umístěna. Případně proč do jedné z nejhorších, když podle scénáře měl být příčinou neškodný pokus v podobě spolykaných deseti tabletek mepbobamátu. V Opařanech dostane Olga nakládačku, protože se nechce muchlovat se svými spolunocležnicemi v posteli. Mělo by to na ní zanechat značné trauma, výsledek je přesně opačný.

Rozdílné, a tak podobné - matka s dcerou (zdroj: Bontonfilm)

Oč méně se věnují tvůrci běžnému životu Hepnarové, o to více sázejí na lákavě dráždivé lesbické scény. Ačkoliv se všude tvrdí, že bisexualita Olgy neměla na její pozdější čin rozhodující vliv (a pokud se o tom někdo zmíní, většinou od čtenářů slízne jízlivé poznámky v duchu honby za senzací), tak věnovali scénáristé vztahu Hepnarové s kolegyní ze zaměstnání Jitkou podstatnou část dvou třetin filmu. Pak už jí do postele nebo auta posílají náhodné známosti, v závěru se snaží situaci zdramatizovat setkáním a podivným vztahem s Miroslavem Davidem. Jinak vůbec nelze najít stopy po jakémkoli náznaku ubližování, ponižování či dokonce bití, tím méně po veřejném zostouzení a dokonce fyzickém napadení. Možná je pro někoho symbolem šikany scéna, kdy dispečer Pražských komunikací, kde Olga pracuje, říká: "Přišla nám nová auta, protože jsi jedna z našich nejlepších řidiček, tak jedno dostaneš." 

A tak se o pohnutkách Hepnarové dozvídáme vlastně až při čtení dopisu, po němž už následuje vražedná akce. Pro někoho natočená příliš náznakově a bez velkých efektů, takže to vypadá, jako kdyby se vlastně nic tak hrozného nestalo. I tady jsou rozpory se skutečností, stejně jako v soudním líčení a následné snaze matky dosáhnout pro svou dceru milost, tato pasáž ve filmu chybí docela. Té matky, jejíž chování označí Hepnarová za bestiálně kruté, plné násilí a opovrhování, k níž si ale bez problémů a opakovaně chodí pro léky a peníze na stavbu vlastní chaty, případně koupi auta.

Protože se dá předpokládat, že u tohoto typu filmů si lidé některé okolnosti zjistí, je s podivem, že scénáristům a režisérům proklouzly mezi prsty lákavé momenty, ať to je již zmíněný pokus o upálení vlastní sestry, leccos vysvětlující vztahy v osadě Oleško nebo mediálně atraktivní odsouvání rozsudku. Snad byly tyto důležité body v celém příběhu vynechány z důvodu rychlejšího plynutí děje, ale to je v rozporu s koncepcí filmu, který si libuje v dlouhých, většinou statických záběrech. Místo vyvolání pocitu osamělosti a rozkolísané povahy působí spíš zmateně a ukazují hlavní hrdinku jako znuděnou, o nic se nezajímající osobu. Značně je také omezen prostor ze strany psychologů, i jejich úloha je tu spíše seškrtána na okrajový význam, o to větší roli hraje Davidův známý lékař, který se Hepnarové odmítne věnovat z důvodu konce pracovní doby a skutečnosti, že dotyčná nespadá do jeho obvodu. 

Sympatické je ladění snímku do retrostylu, stejně jako například v Truffautově díle Konečně neděle (Vivement Dimanche, 1983) je celý film černobílý a chybí byť jediný hudební tón. Místy ale máme dojem, že se pohybujeme v podivném dekadentním světě, kde nejsou normální lidé - všichni bez výjimky vykazují známky nijakého výrazu, zcela prázdného a bez zájmu. Možná to má navodit celkovou atmosféru doby, ale dovolím si tvrdit, že takhle to opravdu v daném čase nevypadalo. Jinými slovy, v roce 1973 tu nežili samí duševně i fyzicky vyhořelí lidé. Kdyby jim bylo vdechnuto něco života, rozpor  Hepnarové by se ještě zvýšil a získal na atraktivitě. Takhle to vypadá, že kolem vražedkyně je to samý prügelknabe (proč se pořád trvá na výrazu otloukánek, když jde o obětního beránka?), včetně vládních institucí a samotného soudu. Příslušník otevírá dveře vozu a stylem, jakým by se ptal na důvod, proč dotyčná projela křižovatku na červenou, klade s třemi mrtvolami v zádech dotaz: "Co jste to udělala, ženská? To vám selhaly brzdy? Nebo jste usnula za volantem?" a vypadá to, že ji vzápětí pozve k přátelskému pohovoru nad sklenkou čehokoli.

Jsem prügelknabe a zastupuji všechny takové (zdroj: Bontonfilm)

Podobně působí i herecké obsazení, ve kterém to vypadá, že se nesmí hrát jinak než v módu jednoho jediného výrazu obličeje. Stejné, neměnné pohyby, i ten tanec je jaksi strojený, nikdo nikam nespěchá, nikdo se nesměje, všichni hovoří jak na klíček. Přitom z dochovaných svědectví je zřejmé, že Hepnarová nebyla případ zombie, které neprojevuje žádné emoce. Pokud byl záměr štábu vyhnat její maximální introvertnost ad absurdum, pak je to v pořádku, ale už to zase neumožňuje si o Hepnarové udělat reálný obrázek. A opravdu se chceme dívat jen na filmovou licenci? 

Je nepochybné, že film diváky přitáhne a bude veleben, od skutečného činu utekla dost dlouhá doba, aby se dalo leccos přibarvit, upravit a naaranžovat. Hepnarová, která čekajíc na popravu projevila přání, aby se stala dnešní mluvou mediální hvězdou a proto doufala, že se její chladnokrevné a bezcitné vraždy chopí například spisovatel Adolf Branald, může v záhrobí nasadit spokojený úsměv. V zahraničí bude film určitě vítán, abychom se i my zařadili do světa slavných zabijáků. A člověku se maně nabízí otázka, zda je opravdu nutné skládat hold někomu, kdo si de facto vymyslí jistý zvrácený důvod, proč zabíjet a navíc je k tomu puzen jen svými vlastními pohnutkami a představami. Zda by nebylo lepší věnovat prostor, čas a finance někomu, kdo opravdu něco dokázal a ještě rozdával lidem radost. Na druhou stranu máme v tomto směru obrovské a dosud nezmapované pole, ze kterého můžeme vesele těžit. Pravda, na Slovensku nám už vyfoukli další masovou vražedkyni Irenu Čubírkovou, jejíž osud se brzy rovněž objeví na filmovém plátně. I tak nám ale zbývá ještě dostatek "hrdinů", stačí si je připomenout: Jaroslava Fabiánová, Marie Fiktáčková, Ladislav Hojer, Vladimír Lulek, Václav Mrázek, Jaroslav Papež nebo Hubert Pilčík. Zkrátka je z čeho brát.

Celkové hodnocení: 65 %

JÁ, OLGA HEPNAROVÁ

Hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Martin Pechlát, Klára Melíšková, Jan Novotný, Ondřej Malý, Petra Nesvačilová, Juraj Nvota, Habriela Míčová, Ivan Palúch, Lukáš Bech, Martin Finger, Roman Zach, Viktor Vrabec, Pavel Neškudla. 

Scénář a režie: Petr Kazda, Tomáš WeinrebKamera: Adam Sikora

Polsko/ČR/Slovensko/Francie, 2016, 105 min., drama, do 15 let nepřístupnýPremiéra: 24. 3. 2016