ROZHOVOR | Karel IV. z jiné stránky: Jak probíhala korunovace a co se podávalo v krčmách? Historička prozradila zajímavé detaily

Karel IV. se snažil navázat na přemyslovskou tradici, nicméně dlouho pobýval v cizině. Jaké nové prvky přinesl na svůj dvůr v Praze?

Karel IV. přemyslovské tradice do své vládní koncepce vědomě začlenil a hledání novostí či novinek, které započal jen a pouze on, by mohlo být zavádějící. Každý nově nastupující vládce totiž přicházel s novým politickým kurzem, měl jiné ambice a jiná přání než předchůdci.

Sám Karel od sedmi let pobýval na francouzském královském dvoře, kde byl vychováván. Získal na svou dobu značné vzdělání, uměl číst i psát. Ovládal několik jazyků. Do Čech se vrátil až roku 1333, tedy deset let poté. Mezitím však navštívil rovněž zemi svého otce – Lucembursko a vojenské zkušenosti získával v Itálii. Tato průprava ho nepochybně ovlivnila v příštích letech. Vždyť byl svědkem dění na kulturně bohatém francouzském dvoře, v neklidné Itálii prožil např. svoji první vítěznou bitvu (San Felice 1332) a vyhnul se zde dokonce otrávení, jež postihlo některé členy družiny.

Jako dědic českých zemí pokračoval v duchu evropsky pojaté politiky otce Jana Lucemburského a přemyslovského děda Václava II. Ostatně k prvnímu úspěchu, zvolení králem Svaté říše římské, mu vydatně dopomohl již otec Jan. Karel sám pak tento potenciál nanejvýš rozmnožil, když dosáhl korunování římským císařem. K dalším velkolepým činům patří ustavení Koruny království českého (1348), které zahrnulo konfirmace (potvrzení) a doplnění starších ustanovení o podobě Českého království. Neméně významné bylo založení univerzity, o které uvažoval podle Zbraslavské kroniky již Václav II.

Ve smyslu zapojení přemyslovských tradic vzpomeňme rovněž korunovační klenot, který Karel nechal zhotovit a tzv. daroval sv. Václavovi. Koruna měla být napříště ke korunovacím pouze propůjčována. Stejnému světci, patronovi země a „věčnému knížeti" věnoval také legendu, kde Václava vylíčil coby ideálního rytířského vláce.

Jaké novoty z ciziny přijala česká šlechta?

Domácí šlechta představovala sebevědomou skupinu, která střežila svůj vliv, zvyky i tradice. Vždyť právě u ní Karel IV. narazil se zemským zákoníkem (Maiestas Carolina). Po nesouhlasu s jeho schválením, na který u šlechty narazil, raději prohlásil, že text shořel.

Pokud máme hovořit o novotách, tak šlo spíše o okruh šlechty, která se zde usazovala jako „nová", a byla ve službách panovníka, jenž si tyto jednotlivce zavazoval lenním vztahem. Z ciziny přicházely spíše impulzy nové módy, o kterých se zmiňují Kroniky doby Karlovy. Jednalo se předně o vlivy francouzského dvora, a to zvláště za života první Karlovy manželky Blanky z Valois (+1348).

Kolik lidí přibližně čítal dvůr Karla IV. v Praze a kdo všechno k němu patřil?

Přesný počet lidí na Karlově dvoře nelze určit, a to je v zásadě případ každého dvora, který bychom chtěli sledovat ve středověku. Dočteme-li se někde v literatuře o vyjádření v číslech, jedná se o odhady spíše orientační. Určitou představu mohou poskytovat ale dvorské řády, které např. známe z francouzského královského dvora již ve druhé polovině 13. století. Byly však vyhotovovány na daný rok a obsahovaly výčet povinností jednotlivých osob, především služebnictva. Ani ony tedy nedávají přesnou odpověď. V Čechách takový pramen postrádáme.

Karlův dvůr tvořila královská rodina, jíž obklopovali služebníci, kteří zajišťovali materiální potřeby. Mezi ně se řadili chůvy, vychovatelé, komorníci-sluhové apod. Početnou skupinu jistě tvořili i lidé, kteří zajišťovali topivo, donášeli vodu, svíce, pracovali v kuchyni, stájích, drželi stráž atd. O těch máme ale vždy nejméně zpráv. Početněji jsme informováni o kaplanech z řad duchovenstva. Známe také četné rádce a někdy též lékaře.

Nejvíce zpráv pak nacházíme o držitelích dvorských či zemských hodností (např. hofmistr, maršálek, komorník, stolník, číšník) a vzdělaných duchovních z kanceláře. Nesmíme zapomenout, že družina včetně služebnictva náležela také Karlovým manželkám a vlastní suitu mívaly i královské děti. Konečně četnost osob na dvoře se zvyšovala s každou větší či slavnostnější událostí. Jinou podobu ve smyslu složení doprovodu dostával pak nepochybně dvůr na cestách. Zde hrálo roli především to, zda se jednalo o slavnostní cestu krále a císaře, či soukromě pojaté cesty do ústraní nebo na utajená jednání.

Jak vypadal běžný „pracovní den" Karla IV.?

Panovník neměl pracovní den v našem slova smyslu. Nemohl si vzít dovolenou. Vladařem byl stále. Nepochybně však měl dny, kdy jeho povinnosti narůstaly a dny, kdy hledal samotu, odpočinek, či duchovní rozjímání a snad strávil čas i s některým ze svých dětí či se věnoval rodině. Přes nános staletí a kusé informace z pramenů jsou však všední dny vládců tím nejhůře sledovatelným jevem. Kronikáře totiž vždy zajímaly spíše slavnosti, nebo události na bitevním poli a předně chrabré činy panovníků. Dokonce i Karel IV. ve svém životopise líčí prožité mládí jako rychlý sled událostí a dobrodružství, které ovšem mělo poučit příští nástupce.

A co přes den dělala královna? Mluvila také do politiky?

Úlohou ženy v manželství bylo ve středověku doslova stát se dobrou manželkou. Znamenalo to naplnit požadované vlastnosti dobrých, ctných žen, což značilo starat se rodinu, domácnost, porodit dědice a manžela podporovat. V případě královny to platilo dvojnásobně. Ležel na ní úkol zajistit mužského potomka, a čím více dětí králi dala, tím svítala větší naděje, že některé z nich se dožije dospělého věku, a dynastie bude skutečně zajištěna.

Vedle toho dohlížela na družinu svých urozených panen a paní, sledovala práci chův a kojných a dvůr celkově reprezentovala. Královny rovněž své muže provázely na cestách a nezřídka se tak dělo ve vysokém stupni těhotenství. Díky kronikářským záznamům víme, že družiny královen se věnovaly ručním pracím, což je jedna z mála informací všedního dne, která se nám zachovala.

A zda mluvily do politiky? Bylo to spíše tak, že politika byla svázána s životem královské rodiny, kde rozhodující slovo patřilo manželovi.

Psali jsme: Straší na Karlštejně? Kastelán poodhalil tajemství proslulého hradu  

Karel IV. mimo jiné zreformoval korunovační řád. Jak akt korunovace probíhal?

Karel IV. nechal sepsat korunovační řád a přepokládáme, že zahrnul některé starší přemyslovské zvyklosti. Zda existoval nějaký z přemyslovského období, nevíme. Korunovace započala podle onoho řádu v předvečer na Vyšehradě vlastní události, kde se uchovávaly lýčené střevíce a mošna Přemysla Oráče. Odtud se panovník vydal v průvodu na Pražský hrad. Zde se zúčastnil nešpor a poté odcházel do ložnice, aby ulehl ke spánku. Ráno druhého dne přišel za panovníkem pražský arcibiskup v doprovodu ostatních duchovních. Arcibiskup přinášel plenář, meč sv. Václava, kadidelnici, svěcenou vodu a kříž. Králi s oblékáním pomáhal, jak je v řádu uvedeno, nejvyšší komorník království českého. Poté arcibiskup panovníka pokropil svěcenou vodou a Karel odcházel s průvodem do chrámu. Před oltářem se položil tváří k zemi. Když vyslechl litanii ke Všem svatým, naslouchal čtení z listu sv. Petra.

Vlastní korunovační akt se pak naplnil v průběhu mše, kdy byl panovník za čtení z evangelia pomazán na hlavě, prsou, ramenech a pažích posvátným olejem. Toto pomazání mělo zároveň váhu nižšího kněžského svěcení. Následně mu byly předány královské insignie. Vrcholný okamžik představovalo vložení koruny na hlavu krále, čemuž arcibiskup třikrát požehnal. Odvedl ho k trůnu a dal mu polibek míru. Znělo Te Deum laudamus a po tomto hymnu následovalo od laiků Hospodine pomiluj ny, jež zakončovalo zvolání Krleš.

Pak přišlo na řadu posvěcení a korunování královny, které bylo kratší. Panovnice měla rozpuštěné vlasy a na úvod rovněž ležela před oltářem. Po modlitbách byla pomazána a korunována. K trůnu ji doprovodila abatyše od kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Korunovace byla zajisté svátkem i pro „prostý lid". Jak se slavilo v podhradí?

Korunovace Karla IV. na českého krále proběhla 2. září 1347. Spolu s ním byla korunována i jeho první manželka Blanka z Valois. O tom jak se korunovační slavnost projevila i v ulicích píší kronikáři František Pražský a Beneš Krabice z Weitmile. Druhý jmenovaný kupříkladu vypráví, že na tržišti sv. Havla byl postaven honosně vyzdobený dům, kde byl každý u stolu hojně obsloužen a paní čeští podle svých hodností/úřadů obsluhovali nového krále (patrně měl na mysli funkce komorník, číšník, stolník, maršálek). Ulicemi zněly trubky a jiné hudební nástroje a vše provázelo všeobecné veselí a zábava.

Obdobné zprávy o slavnosti v ulicích máme však již ze starší doby. Také Karlův děd Václav II., když byl korunován na českého krále roku 1297, uspořádal slavnost v ulicích. Stalo se tak rovněž na Havelském tržišti, kam bylo jakýmsi potrubím přiváděno dokonce víno a některé ulice tehdy osvětlovaly louče.

Praha se za Karla IV. stala metropolí Svaté říše. Co se tím změnilo pro její obyvatele?

Metropole Svaté říše římské není přesný výraz, jednalo se o jednu z metropolí, když už použijeme tento pojem. Ostatně císař Karel IV. měl a budoval několik rezidenčních sídel, mezi nimiž se stále pohyboval. Praha naopak v době Karlově zaznamenala rozkvět po stavební stránce (založení Nového Města pražského) a díky tomu sem jistě přišlo více lidí za obživou i obchodem.

Je nepochybné, že pokud Karel zrovna pobýval na Pražském hradě, přijížděla za ním poselstva, prosebníci, vyslanci či umělci, a to vše zvyšovalo poptávku a spotřebu různého zboží ve městech pražských, kde tito lidé nacházeli ubytování. Díky založení vysokého učení (studium generale 1348) se Praha stávala také vyhledávaným městem pro řadu učenců. Větší náklady však vždy hrozily spíše těm lidem, kteří pobývali v blízkosti dvora a s panovníkem cestovali. Právě ti museli vynakládat značné prostředky např. na oděv, koně, dary, cesty apod.

Karel IV. byl ve styku s italskými humanisty. Čím to, že ve 14. století do Čech nepronikla ve velkém renesance?

Renesance se šířila z Itálie postupně a ve 14. století nebyla „ve velkém" reflektována ani ve francouzském království. První kontakty českého prostředí představují právě styky s italskými humanisty, ale jedná se o raný humanismus. V Čechách nadto oslovoval vzdělanou skupinu jednotlivců pouze na dvoře. Jmenovitě např. Karlova kancléře Jana ze Středy. Sám Karel IV. naslouchal Francescu Petrarkovi a Colovi di Rienzo. S humanisty si však dopisoval i Karlův synovec Jošt Moravský.

Svoji roli v pozvolnější recepci sehrálo pak nepochybně bouřlivé husitské dění v první polovině 15. věku. Nicméně již za vlády Jagellonců nacházíme třeba první stavební prvky renesance v oknech Vladislavského sálu na Pražském hradě. Ve stejné době se u nás počala rozvíjet i humanisticky pojatá literární díla. Mezi jejich autory patřili např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Řehoř Hrubí z Jelení nebo Viktorin Kornel ze Všehrd, Hynek z Poděbrad a další.

Kdybych se ocitl v některé z pražských krčem v době Karla IV., co bych dostal k jídlu a pití?

Nepochybně by Vám nabídli maso, nejpravděpodobněji drůbež či vepřové, a k tomu chleby (pekly se různé druhy) či placky. Ochutnat byste mohl i sýr či tvaroh a zapít to vše nejčastěji pivem (vařilo se hlavně z pšenice – světlé a z ječmene - tmavé) či medovinou. Doplňme, že v případě piva, bylo-li husté, mohlo jít až o jídlo. V raném novověku máme běžné zprávy o pivní polévce. Nutno dodat, že oblíbené byly také různé kaše, ať už slané či sladké, které se ochucovaly medem nebo ovocem.

V kuchařských receptech 14. století (nikoliv však z Čech, zde máme nejstarší kuchařskou knihu až z přelomu 15. a 16. století) najdeme z konkrétních jídel i slepičí vývar se šalvějí, čímž se blížíme tomu, co známe i v dnešní době. Rozdíl je pouze v tom, že většinou přidáváme petrželku. Zmínit můžeme také, že ve 14. století se v Praze pekly calty – placky, které připravovali caletníci. Odtud pak vznikl název dnešní Celetné ulice na Starém Městě pražském.

Děkujeme za rozhovor.