ROZHOVOR | Karel IV. nebyl superhrdinou. České země neměl jako jedinou prioritu, vyvrací historik mýtus

Karel IV. toho za svůj život vykonal mnoho. Kdybyste měl vybrat to nejdůležitější ve vztahu k českým zemím, co by to bylo?

Systematický výkon panovnické vlády se vším, co k němu náleželo. Jakkoli většině lidí při položení této otázky vytanou patrně na mysli zejména příklady Karlovy zakladatelské činnosti Novým Městem pražským, pražským arcibiskupstvím, univerzitou a Karlovým mostem počínaje a rozestavěnou katedrálou sv. Víta či Karlštejnem konče, je třeba tyto dodnes markantní monumenty jeho doby vnímat spíše jako symptomy celkové společenské konstelace, jež v Čechách a na Moravě zavládla za jeho života a vlády. A právě toto celkové klima vykazující rysy konjunktury je dle mého názoru třeba vnímat jako základ pro jakýkoli další rozvoj českých zemí.

V rámci své domácí politiky realizoval Karel již jako spoluvládce po boku svého otce Jana poměrně komplexně promyšlený program vnitřní konsolidace panovnické domény a dlouhodobě též usiloval o nalezení a udržení kompromisu ve vztahu k zemským obcím a to jak k české tak moravské. Jednoduše, velká část jeho vlády probíhala v období relativní společenské stability, což v této sobě silně kontrastuje kupříkladu se západoevropským prostorem zmítaným v této době soukolím krizových jevů.

V tomto kontextu bych však ještě zdůraznil v dnešní době mnohdy opomíjenou skutečnost. Karlovým primárním zájem nebyl až tak zájem českých zemí, ale zájem Lucemburské dynastie. Právě své dynastické politice podřizoval Karel konkrétní politické kroky a činil nejedno z dnešního pohledu problematické rozhodnutí. Posílení pozice českých zemí s tím úzce souviselo, neboť z jeho pohledu byl útvar, jenž vytvořil – tj. země Koruny české – výchozím bodem pro rozvoj silné dynastické politiky.

A z celoevropského hlediska?

Je otázkou, z jaké perspektivy se na tuto věc díváme. Obecně lze jistě říci, že Karel jako římskoněmecký král a posléze císař se střídavými úspěchy vstupoval do tehdy již vleklého konfliktu mezi Anglií a Francií, vytvořil systémový rámec – jakkoli již ve své době kritizovaný – pro fungování Svaté říše římské a dokázal, alespoň částečně obnovit lesk císařské koruny. Domnívám se však, že on sám sledoval ve své evropské politice především zájem o rozkvět lucemburské dynastie – jeho činy lze proto vnímat moderníma očima jako „kroky české politiky", ale jako dynastické aktivity středověkého monarchy.

V tomto ohledu je pak jedním dechem třeba zdůraznit, že Karel vnímal jistě jako jeden ze svých hlavních úspěchů zisk císařské koruny a pojištění jejího potenciálního přenesení na hlavu Václava IV. Současně v tomto ohledu, navazujíce na politiku posledních Přemyslovců, systematicky usiloval o vytvoření politické stability ve středoevropském prostoru zajištěné vládou jednoho panovníka, či alespoň představiteli jednoho rodu. V tomto ohledu vyvíjel řadu aktivit směřujících k potenciálnímu zisku polské koruny, rakouských zemí i koruny uherské, což byl jediný plán, jenž byl korunován úspěchem, když se uherským králem stal jeho syn Zikmund.

O Karlovi IV. se v Česku mluví v superlativech. Co se mu ale nepovedlo? Mělo jeho panování i stinné stránky?

Kdo nic nedělá, nic nepokazí. O Karlových selháních se však ze samotných pramenů jeho doby dozvíme jen málo. Karel v nich vystupuje vždy jako ideální středověký vladař – tj. spravedlivý mírotvorce, štědrý ochránce církve a šiřitel pravé víry, v jehož jednání se odrážely univerzálně uznávané ctnosti. Karel ve svých listinách i moralistních či historiografických dílech stylizoval – nebo byl stylizován – do role císaře, který přivede jemu svěřený lid, tedy nikoli pouze populaci zemí Koruny české, ale veškeré křesťanstvo, jehož byl císařem, ke konci dějin – dni posledního soudu.

Jednoduše, Karel dokázal budovat velice zdařile svůj mediální obraz a již za své doby a téměř okamžitě po jeho smrti, byl tento český panovník nekriticky přijímán jako vládce, za jehož panování nastal zlatý věk v českých zemích.

Je samozřejmě otázkou, jaká měřítka určit při posuzování činů středověkého člověka, jehož mentalita se přeci jen od té naší v ledasčem lišila. Pokud bychom se na celou věc podívali s trochou nadhledu a v širším časovém horizontu, bylo by adekvátní položit si otázku, zda a jak Karlova vláda evokovala následný vývoj směřující k husitství a značnému rozvrácení společenského řádu.

Jakkoliv je zjevné, že vývoj po roce 1378 ovlivnily i jisté sociální, ekonomické i myšlenkové proudy globální povahy, události vlády Václava IV. a následný revoluční výbuch nechávají tušit, nakolik křehká byla ona výše uvedená Karlem vytvořená společenská stabilita. V této souvislosti jistě nepřekvapí zejména skutečnost, že hlavními obětmi varu počátku 15. století se staly dva fenomény, o něž Karel opíral svoji vládu: idea silné monarchistické vlády a katolická církev jako instituce.

Psali jsme: Karel IV. z jiné stránky: Jak probíhala korunovace a co se podávalo v krčmách? Historička prozradila zajímavé detaily  

Zachovali nám kronikáři o Karlovi IV. i nějaké řekněme „drby"? Prý byl v mládí pěkný sukničkář a později až přespříliš rozmazloval svého syna, budoucího císaře a krále Václava IV.

Odpověď na tuto otázku souvisí s výše řečeným – obraz Karla IV., zejména v českých pramenech, byl silně zkreslen již za jeho panování. Paradoxně nejvíce tak toho na sebe císař prozradil sám ve svém životopise. Právě zde nalezneme přímé odkazy na jeho hříšné počínání a slabost pro ženy. Na stranu druhou, i to je součástí plánu, ve kterém je již starší, zmoudřelý, Karel staví do kontrapozice vůči člověku, jímž byl v době rozpuku mládí. Jsou však vášně, kterých se člověk v průběhu života zbavuje jen velice těžce, jak napovídá případ jednoho Karlova známého levobočka. Karel však chtěl, aby na něj bylo pamatováno jako na člověka kajícího se a mravně bezvadného, proto je tato informace ojedinělou.

Současně platí, že jeho obraz v německých či italských pramenech nebyl zdaleka tak pozitivní. V jejich výpovědích bychom na místo charakteristiky Karla jako zdatného diplomata nalezli jeho popis jako zchytralého zrádce, namísto štědrého císaře pak panovníka, který v rámci své korunovační cesty napříč Itálií zatížil svojí marnivou přítomností rozpočty italských měst, namísto rozhodného krále pak krále opírajícího se o pokoutné praktiky spojené s podporou duchovních. I tyto informace jsou však produkty propagandy, avšak propagandy zaměřené naopak proti Karlovi a jeho vládě. Pravda se zde ukrývá za ideologií a politickými hrami.

Přesto je jasné, že Karel nebyl pouze úspěšným superhrdinou. Konkrétní příklad, který mě v tomto ohledu napadá, byla jeho marná snaha nivelizovat zemské právo a soudnictví ve prospěch královské moci na úkor šlechty. Ta souvisela s jeho celkovou snahou oslabit pozice šlechty jako takové. Jak však víme, namísto toho, aby přijal porážku, prohlásil, že jeho dokument, který se chystal předložit českým pánům k přijetí – tzv. Karlův majestát – byl zničen ohněm. S Václavem IV. bylo patrně složitější, nicméně ano, i v jeho případě máme co do činění s fenoménem protěžovaného dítěte, kterého se Karel snažil uchránit před svojí vlastní zkušeností z dětství.

Jak Karla IV. hodnotí současná německá historiografie? Rozchází se nějak zásadně od postojů českých historiků?

Skutečně moderní německá historiografie se snaží zaujmout ke Karlovi spíše vyvážený postoj a její hodnocení Karlova panování v Říši v zásadě odpovídá tomu, co víme z pramenů. To, co v německé historiografii přirozeně chybí, je nacionalistický patos, jehož prizmatem je osoba Karla mnohdy vnímaná v historiografii české. Pro lidské poznání platí, že vše co má být pochopeno, musí být nejdříve vybásněno, tedy přetaveno v příběh, v němž se člověk orientuje a jehož prostřednictvím poznává svět.

Karel se stal součástí příběhu dějin českého národa. Jakkoli se tak stalo zejména v 19. a na počátku 20. století, v jeho případě je třeba jít hlouběji, de facto již v husitských Čechách byl vnímán velkou částí společnosti jako panovník zlatého věku a totéž můžeme vidět kupříkladu v české barokní historiografii. Do značné míry byla tato skutečnost dána tím, o čem jsme již hovořili, tedy Karlovým vlastním zájmem o vytváření pozitivního obrazu o své vládě pro současníky i následující generace.

Měl Karel IV. otevřené nepřátele?

Jistě, nepřeberné množství protivníků jej provázelo již od mládí. Tak kupříkladu čelil koalicím lombardských měst na počátku 30. let 14. století, dalším rivalem pro něj a jeho bratra byli v této době Habsburkové, s nimiž se mladí Lucemburci, kteří přitom ztratili podporu svého otce Jana, střetli v souboji o vliv na strategickou alpskou oblast Korutan. Karel bojoval na bojištích stoleté války, byl vzdorocísařem Ludvíka Bavorského, značnou část své politické kariéry věnoval střetům s polským králem Kazimírem III. a ještě ve 40. letech byl v tenzi vůči Habsburkům. O napjatém stavu mezi ním a českou šlechtou již byla řeč.

V řadě případů za něj spory řešila náhoda, jindy jeho politická obratnost. Téměř vždy však dokázal případnou eskalaci sporu situovat mimo české země, což úzce souvisí s jejich stabilitou a ve výsledku též s formováním pozitivního obrazu Karla jako otce vlasti.

Psali jsme: Straší na Karlštejně? Kastelán poodhalil tajemství proslulého hradu  

Karl IV. byl čtyřikrát ženatý. Šlo o sňatky z lásky, či z rozumu?

Obojí. V prvním případě Blanky z Valois to však nebyl jeho rozum, ale rozum jeho otce, v českých dějinách mnohdy podceňovaného Jana Lucemburského, jakkoli právě on do značné míry udělal z Karla to, čím byl ve své dospělosti. Karel sám následně provozoval velice úspěšnou sňatkovou politiku za účelem posílení dynastie. Do ní pak spadaly jeho vlastní sňatky. Na stranu druhou, zdá se, že jeho přístup k manželkám byl více než korektní. Ostatně láska může mít mnoho podob.

O Karlovi IV. se říká, že měl pro české království slabost. Lišilo se nějak pojetí vlastenectví a národa ve středověku od toho současného a jaký vztah k cizincům měli Češi ve středověku?

Koncept moderního národa se konstituoval postupně, rozhodující vliv na jeho vytvoření však mělo myšlení 19. století, které provázalo kategorii národa s kategorií jazyka, geografického prostoru, sdílené minulosti a politické jednoty. De facto tak, v úzké provázanosti s rozvojem konceptu občanské společnosti rozrušujícím (alespoň de iure) stavovskou (kastovní) hierarchii, vznikl základ pro moderní národní stát, jehož idea hraje dodnes roli důležitého komponentu kolektivní identity. Tak se zrodil i Karel IV. jako největší Čech.

On sám však patrně sám o sobě v naznačeném myšlenkovém schématu vůbec nepřemýšlel. Předně, byl císařem veškerého křesťanstva a tento universalistický pohled v jeho politické filozofii v průběhu jeho vlády sílil. Vedle toho, o obyvatelstvu českých zemí v době jeho vlády nelze hovořit jako o Češích v dnešním smyslu slova. České země byly v této době domovem několika etnických skupin obyvatelstva, které odlišoval především jazyk. Přirozeně se zjednodušeně hovoří především o Češích a Němcích. Jenže ani tito Němci netvořili kompaktní, ale jazykově (dialektekticky) různorodou skupinu.

A vrátíme-li se zpět ke Karlovi a jeho významu pro rozvoj českých zemí, je třeba zdůraznit, že jakkoli se již ve středověkých pramenech setkáme s jistou xenofobií rozdělující svět na „naše" a „cizí", ona již zmíněná konjunktura Karlovy doby byla do značné míry výsledkem úsilí generací cizinců, kteří se již od 12. století usazovali v rámci kolonizačního procesu v dosud neobydlených částech země, kde následně nevytvářeli pouze hospodářské zisky, ale i celkovou tvář krajiny a kultury, kterou dnes vnímáme jako historicky ryze českou.

Děkujeme za rozhovor.