ROZHOVOR | Existuje dokonalá vražda? Tento případ nám zamotal hlavu, říká soudní lékař

Podle čeho a s jakou přesností lze stanovit dobu úmrtí? Co stanovení doby úmrtí komplikuje?

Stanovení, nebo přesněji řečeno odhad doby smrti, se provádí na základě stupně vytvoření posmrtných změn těla zemřelé osoby – jedná se zejména o posmrtnou ztuhlost, posmrtné skvrny a chladnutí těla. Všechny tyto změny se vyvíjejí v jistých definovaných, praxí a výzkumem podložených a prověřených časových intervalech, a všechny jsou ve velké většině případů dostupné vyšetření lékařem, který mrtvé tělo na místě nálezu prohlíží. Jednotlivé změny se vyvíjejí s ohledem na prostředí, ve kterém se mrtvé tělo nachází – svou roli hraje místo nálezu, teplota okolí, charakter prostředí, které tělo obklopuje atd.

Rozhodné jsou i další faktory, mezi které patří např. tělesná konstituce zemřelého, počet a charakter oděvních vrstev, přítomná onemocnění nebo charakter úrazových změn, mechanismus úrazu či nástupu smrti, nalétávání hmyzu na mrtvé tělo, činnost zvířat nebo zvěře a řada dalších. Posmrtné změny charakteru pokročilé hniloby, mumifikace nebo skeletizace, ale například i zuhelnatění či rozkouskování těla pak již umožňují pouze velmi hrubé závěry.

Odhad doby smrti je zásadní disciplínou soudního lékařství, pramenící z celé řady proměnných. Vždy se však jedná o odhad, který je někdy více a někdy méně přesný. Pokud se prohlížející lékař dostane k mrtvému tělu v řádu hodin po smrti, odhaduje dobu smrti na hodiny. Pokud je to v řádu dnů, pak dobu smrti odhaduje na dny. A tak dále... Stanovení doby smrti na minuty, jak nám to prezentují někteří seriáloví hrdinové, je zcela nereálné.

Jak se pozná, že vrah s tělem po smrti manipuloval?

Ze soudnělékařského hlediska manipulaci s tělem zemřelého může nasvědčovat uložení a stupeň vytvoření posmrtných změn, které neodpovídají pozici nebo prostředí, ve kterých bylo tělo nalezeno. Na manipulaci lze usuzovat i na podkladě okolností zjevně patrných na místě činu – například dostupné úrazové mechanismy, které však následně nemají odpovídající korelát v očekávaných úrazových změnách nebo jejich vitalitě.

Existuje celá řada dalších faktorů a nálezů, které mohou vzbudit podezření na manipulaci s tělem zemřelého, jejichž posouzení je však již v kompetenci specialistů z jiných odborností.

Co všechno lze po pitvě o osobě vraha říct?

Na osobu vraha z pohledu fyzického lze v některých případech soudit podle charakteru poranění, která tento člověk způsobil své oběti – například hloubky bodných nebo řezných ran, rozsahu zlomenin lebky, hrudníku nebo kostí končetin, rozsahu a závažnosti poranění hrtanu při rdoušení nebo stupně vytvoření škrtidlové rýhy při škrcení, výškové lokalisace některých poranění a podobně.

Na osobnost, tedy psychické, mentální a volní vlastnosti agresora lze ze soudnělékařského hlediska usuzovat nejen podle charakteru poranění (bizarní nebo devastující úrazové změny), ale také četnosti a lokalisace poranění (obličej, zadní partie těla, oblast zevního genitálu), věku nebo pohlaví oběti apod. Posouzení osobnosti pachatele ale již není v kompetenci soudního lékaře, nýbrž psychologů a psychiatrů.

Osoba a osobnost pachatele v některých případech neodpovídají očekávané představě. Zatímco podle charakteru a množství poranění by v konkrétním případě bylo možno soudit na robustního, konfliktního a těžkou fyzickou prací a nekvalitním rodinným zázemím poznamenaného muže, agresorem je překvapivě drobná, v zaměstnání a mezi lidmi oblíbená, introvertní žena.

Vy jste také odborník se specializací na střelná zranění. Co z nich lze vyčíst?

Střelná poranění jsou naprosto specifickou, velmi zajímavou a oproti například tupým poraněním ostře vyhraněnou skupinou úrazových změn, způsobenou střelnými zbraněmi, tedy mechanismy primárně konstruovanými za účelem vzniku život ohrožujících nebo přímo smrtelných poranění. Schopnost správně posoudit střelné poranění vyžaduje znalosti o konstrukčních a funkčních principech nejčastěji používaných střelných zbraní, povědomí o způsobu chování různých typů střel a dalších okolnostech výstřelu, které společně přispívají k utváření a modifikaci vzhledu střelného poranění, a samozřejmě znalosti o vlastnostech lidských tkání a orgánů.

Střelné poranění svým vzhledem informuje o charakteru použité střelné zbraně: zda se jednalo o palnou zbraň (pistoli, revolver, brokovou zbraň atp.), vzduchovku, prak, kuši a podobně. U nejčastěji vídaných střelných poranění, způsobených konvenčními palnými zbraněmi, lze ze vzhledu poranění odečíst, z jaké vzdálenosti bylo vystřeleno, pod jakým úhlem, zda došlo k zachycení střely v těle nebo k průstřelu příslušné části těla a podobně. Lze také usuzovat na pozici postřelené osoby v okamžiku zásahu. RTG nebo CT vyšetření provedené před pitvou umožní určit počet střel zachycených v těle, jejich přesnou lokalizaci, charakter (jednotná střela, broky), stupeň jejich deformace a podobně. Cílem pitvy je pak střelu nebo střely z těla vyjmout a zajistit pro potřeby policejního vyšetřování.

Z lokalizace a četnosti střelných poranění lze dále usuzovat, zda se jednalo o střelbu v rámci sebevražedného jednání, nešťastné náhody nebo zda střílela druhá osoba.

Velmi zajímavou problematikou je např. posuzování střelných poranění způsobených podomácku vyrobenými nebo upravenými střelnými zbraněmi nebo střelivem, a to nejčastěji v rámci aktu sebevraždy.

Teď bych nerad, aby to vyznělo jako návod, ale existuje „dokonalá vražda"?

Pravděpodobnost „dokonalé" vraždy stoupá s odbornou či lidskou nekompetentností, morální nezpůsobilostí a neangažovaností, a absencí pečlivosti a trpělivosti osob, které se na vyšetřování takového činu podílejí, a to při provádění prvotních úkonů na místě činu, zajišťování a vyhodnocování stop, provádění operativní práce v terénu, a samozřejmě při provádění prohlídky těla zemřelé osoby na místě nálezu a zevní prohlídky a pitvy na pracovišti soudního lékařství. Hierarchie jednotlivců, kteří každý po své linii přispívají k doplnění mozaiky celého případu, bývá velmi složitá, přičemž jakýkoliv „slabý" článek může vyšetřovací proces zkomplikovat nebo zcela zhatit.

Příčinou neobjasnění rozhodných nálezů může však být objektivní, lidským faktorem těžko ovlivnitelná okolnost, jako např. znehodnocení těla pokročilými hnilobnými procesy (např. charakteru odloučení měkkých tkání a vzniku kosterního nálezu), modifikace nálezu počasím, hmyzem a podobně – v těchto případech je čas tím hlavním nepřítelem. Odhalení původních úrazových změn může také znemožnit jejich překrytí jiným úrazovým, devastujícím mechanismem (např. ve smyslu pohození těla zavražděné osoby pachatelem na železnici).

Svůj význam ve vyšetřování vražd má rovněž dostupnost nejmodernějších vyšetřovacích metod, umožňujících maximálním způsobem vytěžit zajištěné mikrostopy, tělní tekutiny, DNA apod.

Psali jsme: Byla nalezena mrtvola. Jak probíhá pitva a kdo ji provádí? Soudní lékař vyvrací nesmysly v seriálech  

K „dokonalosti" vraždy může přispět i absence těla oběti při ukrytí do improvizovaného „hrobu" nebo defenzivní rozkouskování těla a pohození jednotlivých jeho částí pachatelem.

Konečně – v některých případech nemusí stav těla při prohlídce lékařem na místě evokovat přítomnost smrtelných úrazových změn způsobených druhou osobou, a je pak na tomto lékaři, zda podlehne prvnímu dojmu a pitvu nenařídí, nebo (pro jistotu a s ohledem na možné další okolnosti) zcela správně pitvu indikuje.

Z výše uvedeného vyplývá, že „dokonalá" vražda z objektivního pohledu neexistuje. Existuje však celá řada okolností, které mohou vyšetření vraždy znemožnit.

Vzpomenete si na případ, který Vám skutečně zamotal hlavu?

Pamatuji si na případ, kdy jsme s kolegou prováděli zevní prohlídku a pitvu těla a následně posuzovali případ násilného úmrtí člověka, jehož tělo se nacházelo zčásti ve stavu pokročilých hnilobných změn, zčásti se již jednalo o kosterní nález. Jediné, co se z úrazových změn podařilo zjistit, byl drobný defekt na jednom ze žeber, způsobený velmi pravděpodobně kontaktem s pronikající střelou, a změny na zubní sklovině vzniklé působením neznámé agresivní látky. Kamenem úrazu byl odhad pohlaví této osoby. Zatímco lebka nesla výrazně mužské rysy, pánev jako druhý nejvýznamnější kosterní celek vhodný pro sledování pohlavních znaků vykazovala znaky ženské. Přiklonili jsme se k variantě, že se jednalo o ženu.

Následné odborné expertízy však konstatovaly převahu mužských pohlavních znaků a analýza DNA zjištěná ze zbytků měkkých tkání následně potvrdila, že se skutečně jednalo o muže. Jistou útěchou pro nás bylo zjištění, že dotyčný měl být baletním mistrem a že na jeho pánvi se tedy mohly vlivem taneční činnosti v průběhu mnoha let modifikovat některé ze znaků ve prospěch ženských markant. Od té doby si na tuto skutečnost vzpomenu vždy, pokud jsme konfrontování s nějakým kosterním nálezem.

Setkal jste se s nějakým velmi neobvyklým způsobem sebevraždy?

Sebevražda je velmi specifický styl lidského chování aplikovaný v reakci na krizovou situaci, často bývá posledním rozhodnutím při bilancování lidského života. Ačkoliv používaných mechanismů sebevraždy v naší zemi není mnoho, každý jeden je v konkrétním případu něčím specifický – druhem použitého škrtidla a místem sebevraždy při oběšení, druhem a množstvím léků použitých k intoxikaci, četností, hloubkou a lokalizací řezných nebo bodných ran a použitým nástrojem, a podobně. A pochopitelně okolnostmi, které sebevraždě předcházely. Je velmi zvláštní uvědomovat si tuto lidskou schopnost ukončit svůj život vlastním rozhodnutím a rukou, a uvažovat o pocitech a emocích, kterými dotyčný disponoval v okamžiku, kdy se rozhodl svůj čin realizovat.

Některé sebevraždy se poněkud vymykají z těch tzv. „běžných". Bývají to často případy, kdy zvolený sebevražedný mechanismus není úspěšný a sebevrah, rozhodnutý ukončit život, je nucený zvolit jiný mechanismus. Bizarnost podobných situace a pocit rozčarování takového člověka jsou nepředstavitelné.

V paměti mám případ mladé, silně věřící ženy, která se rozhodla spáchat sebevraždu, během níž se podle všech indicií snažila situovat do pozice Ježíše Krista – způsobila si řezná poranění předloktí, bodné poranění hrudníku, zabodla do svého těla několik jehel a následně se oběsila na velmi složitě uvázaném škrtidle. Velké množství barevně zvýrazněných poznámek v Bibli a výkladových knihách pak nastínilo důvod jejího jednání.

Vaše povolání je velmi psychicky náročné. Stane se člověk s léty praxe „otrlým" nebo se stále najdou případy, které vás „dostanou"?

Soudní lékař se stane při své práci otrlým, stejně jako se stane otrlým chirurg, kterému na operačním stole čas od času umírá pacient s těžkými poraněními po dopravní nehodě, jako lékař nebo zdravotní sestra, kteří v hospicu ošetřují nevyléčitelně nemocné a umírající, koneckonců ale například i jako horník, který si zvykne na práci několik stovek metrů pod zemí a další.

Spektrum případů, se kterými se jako soudní lékaři setkáváme, je neskutečně rozličné. A jsou mezi nimi samozřejmě mladí lidé, malé děti, oběti dopravních nehod umírající ne svojí vinou, lidé v našem věku, ve věku našich dětí nebo rodičů. Pokud bychom chtěli o každém zemřelém přemýšlet do nejmenších detailů, nemohli bychom tuto práci vykonávat. Je jisté, že zbytečná, hloupostí zaviněná smrt mladého člověka donutí pitvajícího lékaře k zamyšlení a třeba i nastartuje emoce.

Pokud lze hovořit o „otrlosti", je to otrlost profesionální, odborná, možná poněkud odlidštěná cílem zjistit to, co je potřeba zjistit, otrlost výzkumníka nebo vědce, který na nejhlubším místě v oceánu pod nepředstavitelným tlakem vody objevuje nové živočichy a rostliny. Naše otrlost má však vždy lidský přesah, který se ozve v okamžiku, kdy to člověk nejméně čeká – ve dnech volna, před spánkem... S pocitem sounáležitosti se zemřelými a jejich rodinami bojujeme – každý svým způsobem, nikoliv však za každou cenu.

Do kontaktu se smrtí přicházíte takřka denně. Jaký je Váš názor na eutanazii?

Skutečnost, že se prakticky každým dnem setkávám v rámci své profese se smrtí, nesouvisí nijak s mým názorem na eutanázii. Je to spíše otázka náhledu na podstatu lidského člověka, na jeho úkol a úděl na tomto světě ve „vyhrazeném" čase.

Domnívám se, že každý člověk by v případě těch nejtěžších onemocnění a poúrazových stavů, bez naděje na účinnou léčbu a perspektivní vývoj nebo zásadní zvrat v této situaci, po zvážení všech možností, po rozmluvě s odborníky a rozhovoru s rodinou nebo blízkými měl mít právo rozhodnout o svém životě, nebo by tímto právem v odůvodněných případech měli disponovat osoby jemu nejbližší.

Děkujeme za rozhovor.