Poslední přání Čáslavské? Řeší se pohřeb slavné gymnastky, Čechům adresovala výzvu

Legendární gymnastka Věra Čáslavská by si podle kamarádky, která na ni včera zavzpomínala, státní pohřeb nepřála. Podle ní by Česká republika měla splnit také jedno z posledních přání slavné sportovkyně - uspořádat v Česku po roce 2020 mistrovství světa v gymnastice. V minulosti se o státním pohřbu uvažovalo například po úmrtí dalšího legendárního sportovce Emila Zátopka. Jeho rodina to ale tehdy odmítla.

Rodina rozhodla, že poslední rozloučení s legendární gymnastkou bude mít na starosti olympijský výbor. Očekává se obrovská účast veřejnosti, takže pro místo rozloučení bylo zvoleno Národní divadlo. Předběžně se počítá s pondělkem 12. září.

Věra Čáslavská sklízela úctu veřejnosti nejen pro své sportovní výkony, ale i osobní statečnost a pevný charakter. Proslula například předvolební kritikou Miloše Zemana, kterému vyčítala spolupráci s komunisty, později proruské směřování, mezinárodní izolaci země nebo budování příkopů ve společnosti.

Před rokem se Věra Čáslavská vyjádřila i k aktuálním otázkám a k aktuálnímu stavu společnosti veřejným dopisem. Obrací se v něm na své "spoluobčany" a apeluje na morální hodnoty českého národa i humanismu ve vztahu k válečným uprchlíkům a lidem v nouzi. Po smrti Věry Čáslavské se začal její dopis opět široce sdílet na sociálních sítích.

Přinášíme vám ho v plném znění:

Vážení spoluobčané,

obracím se na vás, abychom společně prolomili strach, lhostejnost a neúctu k životům těch, kteří jsou nyní v nouzi.

Naši vzdálení i blízcí předkové tuto zemi budovali tak, abychom my mohli žít v demokracii a právním státě, který nám zaručuje základní lidská a občanská práva, abychom se těšili plné občanské i lidské důstojnosti. Stálo to nezměrné úsilí, překonávání strachu, pot a krev. My to štěstí dnes máme, zatímco se jiní o to dosud marně snaží a není jejich vina, že se narodili v zemi, kde zuří konflikty, bída a hlad. Jako Evropané, kteří jsme ve 20. století vypustili do světa dvě zničující války, bychom měli dobře vědět, oč jde. Tím spíše, že to byly války a hlad, které v minulosti vyhnaly do světa milióny Evropanů.

Jen solidarita a spolupráce dokáže udělat náš svět snesitelnějším. O lidskou důstojnost nepřichází lidé na útěku, ale připravujeme se o ni my sami tím, že jim odmítáme pomoc, tím že necháváme vyčerpané uprchlíky před zavřenými dveřmi. Pomoc jim znamená i pomoci sobě, své občanské a lidské hrdosti před Evropou, před světem, ale především před sebou samými. A mějme na paměti, jak se dnes chováme my k nim, mohou se příště chovat oni k nám, ocitneme-li se v nouzi. A kdo o životě něco ví, ví také, jak snadno a rychle se lze do nouze a zoufalství propadnout.

Na svůj národ jsem byla celý život hrdá. Prožívala jsem neopakovatelné okamžiky mezinárodní solidarity v roce 1968, prožívala jsem ojedinělé chvíle nenásilné revoluce 1989, která této zemi přinesla sebevědomí a celosvětový respekt. Vím proto, jaké dobré vlastnosti dokážeme projevit. Prosím, zbavme se strachu a lhostejnosti a nedopusťme, aby jediné hlasy, které bude z České republiky slyšet, byly hlasy populistických politiků, extrémistů a xenofobů. Nedopusťme, aby se za naše chování musely naše děti stydět. Prosím, navažme na to dobré, co tomuto národu pomáhalo přežít i ty nejtragičtější chvíle v jeho historii a pomožme těm, kteří to potřebují.

Věra Čáslavská

5. 9. 2015