Zveřejnění Charty 77 předznamenala divoká honička v Praze

Ve stíhaném voze seděl vedle Landovského Václav Havel a spisovatel Ludvík Vaculík. Snažili se vhodit do schránek 242 obálek opatřených adresami prvních signatářů s textem Charty 77.

Samotné rozvážení a následnou honičku několikrát popsal sám Landovský. "Věděl jsem, že se ten den má jet, ale bylo domluveno, že pojede Vašek Havel. On měl takový kristovský komplex, chtěl jet sám, nechtěl do toho nikoho tahat. Ráno mi ale zavolal, že má prošláplou spojku u mercedesu. Později se ukázalo, že mu někdo přeřezal brzdový a spojkový hadičky. Tak jsem skočil do auta a vyrazil jsem k němu," vzpomínal Landovský.

Saab s Landovským vyrazil ze Smíchova přes Strahov a do Střešovic k Havlovým, kteří tehdy bydleli v ulici U Dejvického rybníčku. Tam do auta nastoupil Havel a Vaculík a Landovský je odvezl do nedaleké ulice V Průhledu, kde bydlel překladatel Zdeněk Urbánek.

Psali jsme: Charta 77 inspirovala i další země. Připomeňte si celé její prohlášení  

Landovský pak dojel "pro Chartu" na Hradčanské náměstí ke Kohoutovi. "On měl byt v mansardě nad švýcarským velvyslanectvím, tam estébáci nemohli chodit jako do chlíva. Kufřík s těmi originál podpisy Charty vytáhl z takové bedny na košťata, lopatky a hadry," popsal později Landovský. Při odjezdu od Kohouta poprvé zaregistroval sledování.

"Přijel jsem k Urbánkovi a říkám: 'Pánové, před barákem stojí volha a v ní estébák.' A samozřejmě rebel Vaculík říká: 'Ty taky v každý volze vidíš hned fízla.' Všichni tam u Urbánka lepili obálky, až měli huby slepený. Když jsme po dvou hodinách vylezli na ulici, tak tu volhu ukazuju a Vaculík na to: 'To je nějakej strejc, kterej si čte.' Nastartoval jsem a ten strejc se za námi rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka. Vaculík ale furt tvrdil: 'No, to sú enem taková embéčka,'" vzpomínal Landovský.

V tuto chvíli začala honička v dejvických ulicích. Na Hanspaulce v ulici Na Šťáhlavce zastavili u poštovní schránky. "Vašek Havel vyskočil z auta a začal cpát do poštovní schránky obálky pro chartisty. Dost jsem ho popoháněl. Stačil jich tam nastrkat asi čtyřicet, když jsem v zadním okénku uviděl jejich auta s třímetrovými anténami," vzpomínal. StB dopadla auto v Gymnasijní ulici. Právě zde honičku připomene pomníček, který bude odhalen 5. ledna.

Kromě toho, že 6. ledna měl být text Charty 77 předán do Federálního shromáždění, bylo domluveno, že 7. ledna vyjde prohlášení najednou ve čtyřech světových denících. Tuto akci organizoval Kohout. Jak uvedl v memoárech z roku 2005 To byl můj život??, text se dostal přes hranice s pomocí Češky Ilony Drummové, která se vdala do Bavorska. Koncem prosince 1976 se v bytě Kohoutových čerstvě dokončený text naučila nazpaměť a v Německu jej pak "odrecitovala" spřátelenému novináři Deutschlandfunku Hansi-Peteru Riesemu. Ten se znal s Kohoutem z dob svého působení v ČSSR, odkud byl počátkem 70. let vyhoštěn.

Psali jsme: Z Charty 77 jsme byli nadšení. Devátý vzpomíná na svůj první konflikt s režimem  

Text Prohlášení Charty 77 a jména signatářů pak dostal Riese od Kohouta prostřednictvím kurýra, o což se postaral diplomat Wolfgang Runge z německého velvyslanectví v Praze. Riese pak přesvědčil všechny šéfredaktory (britské Timesy, americký deník New York Times, německé Frankfurter Allgemeine Zeitung a pařížský Le Monde), aby text vyšel s datem 7. ledna. Přitom zapomněl, že Le Monde vychází již v předvečer. Zpráva o chartě se tak dostala do západních večerních zpráv už 6. ledna.

V Praze o půlnoci na 7. ledna první tři zadržené propustili. Landovský začátkem roku 1979 podobně jako část chartistů odešel do Rakouska.

V Rudém právu se již 7. ledna objevil první článek o chartě a o jejích signatářích pod titulkem Čí je to zájem. Známý článek Ztroskotanci a samozvanci, který charakterizoval signatáře jako "sluhy a agenty imperialismu, zaprodance, sionisty" a podobně, pak vyšel v Rudém právu 12. ledna 1977.