Pracovní pohovory? Naprosto zbytečné, dokonce mohou být velmi škodlivé

Odborný asistent managementu a marketingu na Yale School of Management, Jason Dana, tvrdí pro deník The New York Times, že pohovory jsou „naprosto k ničemu“ a že jsou dokonce škodlivé při určování nejlepších kandidátů pro konkrétní práci.

Dana argumentuje tím, že uchazeči o práci typicky vzbudí v žadateli silné dojmy, které se často ukážou jako zcela nepravdivé. Poukazuje na konkrétní případ, kdy jedna jeho kamarádka přišla na pohovor o pět minut dříve a velice živě se pak zapojovala do rozhovoru s tazatelem – a byla přijata.

Její zaměstnavatel však po čase přiznal,že na něj udělala dojem především proto, že byla klidná a vyrovnaná i přes fakt, že přišla o 25 minut později. Ukázalo se totiž, že tato žena dostala špatnou informaci o začátku pohovoru – a klidná byla prostě proto, že si ani neuvědomovala, že přišla pozdě.

Lidé, kteří studují personální psychologii, to podle serveru The Independent vědí už celé roky. Například v roce 1979, kdy dostala University of Texas Medical School nařízeno, aby zvýšila počet přijatých žáků ve třídách, škola vzala více než 50 studentů, kteří předtím při pohovoru byli odmítnuti. Tito studenti si následně vedli stejně dobře jako jejich spolužáci pokud jde o studijní výsledky, objektivní výkonnost a získaná ocenění.

Jinými slovy - úsudek tazatelů, zdá se, nemá žádnou roli při rozlišování nejschopnějšího uchazeče. Ještě znepokojivější je, že pohovory mohou ve skutečnosti odvádět pozornost od jiných více cenných informací o kandidátech.

Dana provedl vlastní výzkum ve kterém 76 studentů požádal, aby vedli pohovor s ostatními studenty. S využitím informací získaných při pohovoru společně s předchozími akademickými výsledky byl tazatel požádán, aby předvídal budoucí úspěch dotazovaného. Pak byl tazatel požádán, aby předpověděl budoucí úspěch jiného studenta pouze na základě informací z dokumentů – tedy bez osobního rozhovoru.

A výsledek? Předpovědi provedené bez předchozího rozhovoru se ukázaly být daleko přesnější. Dana proto dochází k závěru, že lidé vkládají příliš velkou důvěru ve své vlastní schopnosti vytvořit si přesný obrázek o jiné osobě z rozhovoru tváří v tvář. 

Jsme přesvědčeni, že pouhých 10 minut rozhovoru s osobou nám dává lepší představu o tom, kdo tento člověk je a co může nabídnout, než by nám ukázal jeho životopis, zkušenosti, reference a záznamy. Profesor ale tvrdí, že jde o omyl.

„Buďme realisté – nestrukturované pohovory v dohledné době nezmizí. Měli bychom proto být pokorní a uvědomovat si, jaká je pravděpodobnost, že naše dojmy nám poskytnou spolehlivé vodítko pro budoucí výkonnost dotyčného kandidáta,“ dodává expert.