ROZHOVOR | Nebojím se! Havel a Klaus mě zklamali, vězeňská služba je Potěmkinova vesnice. Přepis Kajínkova projevu

JK: Rád bych vám všem poděkoval, že jste tady na mě čekali. Chtěl bych jenom říct pár slov a potom když budete chtít, se mě můžete samozřejmě třeba na něco zeptat. Před mnoha lety jsem měl představu, že až nastane tento den, tak že půjdu z věznice Mírov, vyjdu z brány a půjdu pěšky sám, nikdo tam nebude a půjdu pěšky do Mohelnice, což je asi 8 kilometrů. S tím, že si to prostě užiju, že si užiju to, že tam budu sám a že je tam ta svoboda a tím to pro mě začíná. Ve čtvrtek minulý týden za mnou přišel ředitel této věznice a říká mi „Každým dnem čekáme, že budete propuštěný, tak se na to připravte,“. A já, vzhledem k té mé představě jsem ho požádal, jestli bych nemohl z věznice odejít nepozorovaně. Abych mohl pěšky aspoň do Jablonce, alespoň kousek. ,

Ředitel mi řekl, že to nepřipadá v úvahu, že jsem řadový vězeň jako všichni ostatní a přes tu bránu musím projít. Řekl jsem dobře, já přes ní projdu a nechte to teda dál na mě. V sobotu dopoledne za mnou poslal ředitel dva své lidi, kteří řekli „ředitel vám vzkazuje, že vám nabízí, že se můžete vyhnout novinářům,“. Já jsem říkal, že vzhledem k tomu, že na mě ti lidé čekají od čtvrtka, bylo by sprosté se jim vyhnout. Takže já se jim vyhnout nechci. Půjdu přes tu bránu jako každý řadový vězeň. Večer v 18:30 mě navštívil ředitel přímo v cele, kde mi řekl, že jsme si nerozuměli, že to bylo nedorozumění a že mi teď nabízí, že pro mě můžou přijet, koho určím a z věznice, že mě odvezou tak, že se vám vyhnu. Znovu jsem zopakoval, že se vám vyhnout nechci. Chci vám poděkovat, že jste tady na mě čekali. Kdybych mohl ještě pár slov, tak bych chtěl strašně moc poděkovat lidem, kteří mě za ty roky podporovali, kteří mi dodávali síly, kteří se snažili mi pomáhat. Moc vám děkuju, teď jestli chcete se někdo na něco zeptat, a já budu schopen vám odpovědět, tak se pokusím.

novináři: Kam půjdete?

JK: Kam půjdu? Já to samozřejmě vím, ale jestli odpovím trochu obsáhleji a nebude vám to vadit nechci vás zdržovat když tady jste dlouho teda. Já o trpělivosti něco taky vím, takže vím, že jste tady chvilku poseděli. Odpovím trošku jinak možná, jo? Před pár dny Vojtěch Pokoš několikrát v televizi vykládal, jak se strašně bojí a jaký má strach a tak dál. Nikdo v té televizi neukázal kde Vojtěch Pokoš bydlí. A mně přijde docela takové nefér, že by teda někdo měl vědět, kde bydlím já. Protože já jsem skoro v podobné pozici, že jo. Mnoho let poslouchám, že jestli mi není náhodou líp ve vězení, že v tom vězení mě aspoň nikdo nezabije a že až přijdu na svobodu, tady mě hned zlikvidují. Já vždycky odpovídám, že radši umřu na svobodě, než abych živořil v tom vězení. Ale zdůrazňuji, rozhodně se nebojím, nemám obavy, nemám strach, ale byl bych rád, kdybyste mě zkusili pochopit, že skutečně není třeba, aby každý věděl, že bydlím v tomhle domě, v tomhle bytě, jako proč by to měli ty lidi vědět? Dobrá odpověď, stačí?

novináři: Jak jste snášel to čekání od té doby, co pan prezident oznámil, že vám chce dát milost až do dneška, přece jenom se to táhlo docela dlouho?

JK: Ano, táhlo se to, ale pro mě tím, jak Miloš Zeman řekl v Čáslavi na náměstí, že vážně uvažuje o milosti, tak tím pro mě vlastně začínal zázrak. Uskutečnění zázraku. Já čekám 23 let a pravda je taková, že samozřejmě by bylo ideální, kdyby pan prezident vyhlásil milost a pak teda k tomu něco řekl, tak, jak se to běžně dělá, ale já, i kdybych měl tady čekat další měsíc tady denodenně, tak pořád musím být samozřejmě panu Zemanovi vděčný. Taková je realita.

novináři: Koho chcete vidět?

JK: Tak, už jsem viděl vás. Viděl jsem mnoho lidí, kteří mi fandí, a je to strašně příjemný a vážím si toho.

novináři: Ze svých blízkých?

JK: Uvidíme. Víte, to je všechno jasné, jak to bude, a já bych měl snad taky mít nějaké soukromí. Vím, že vás to zajímá, ale zkuste mě malinko v tomto pochopit, že moje soukromí prostě bude taky soukromí. I když to vypadá že ne, ale určitě ano.

novináři: Jaké jsou vaše pracovní plány?

JK: Mám různé nabídky na různé práce, některé fakt zajímavé. Jako třeba, že bych mohl být účastníkem nějakých firem a tak dále. Ale jsem ve vězení 23 let a všichni dobře víte, že za 5 let se doba změní, takže já se nejdřív potřebuju rozhlídnout, nadechnout se, zvážit situaci a podle toho se uvidí, co bude dál. Říkat takové věci, že to mám naplánované do detailů je hloupost.

novináři: Máte z něčeho obavy, co by vás mohlo překvapit po tolika letech na svobodě?

JK: Víte, vždycky jsem se musel usmívat když jsem poslouchal, jakože nedokážu jít do kopce a že si neumím koupit rohlík. Nechci si z toho dělat legraci, ale je to vážně úsměvné. Já mám představu, kolik stojí husa v obchodě. Takže si půjdu koupit husu a upeču si ji. Víte co, jídlo je naprosto nepodstatné. Už jsem říkal jednou, i kdybych měl jíst suché kůrky někde pod mostem, tak prostě pro mě ta svoboda je něco naprosto nenahraditelného.

novináři: Budete pokračovat ve psaní své knihy, vyjde druhý díl?

JK: Mám připravený druhý díl knihy, ale nebudu teď říkat, jestli za týden, za měsíc, za půl roku, opravdu nevím, co se teď bude odehrávat a budu vycházet z té reality, která nastane.

novináři: Dopřejete si na svobodě něco z alkoholu?

JK: Nedopřeju si žádný alkohol, protože já jsem abstinent, i když se to někomu nebude pozdávat. Ale já jsem nepil alkohol nikdy a pít ho nebudu, nebo aspoň tak si to představuju, třeba za měsíc se někde potkáme a řeknete „dej si se mnou panáka“ a bude to jinak. Zatím to je tak, že já jsem abstinent, nepiju alkohol, nekouřím, neberu drogy, jsem odpůrcem drog. Říkám, ať si každý sám dělá co chce, pokud tím neubližuje druhým, to je stará pravda. Tyhle věci jdou mimo mě. Ale dobré jídlo, to určitě ano.

novináři: Cvičil jste? Vypadáte docela statně.

JK: Tak trošinku jenom jsem se snažil se udržovat. Tak, abych tu mohl jednou být a mohli jste se mě na něco zeptat, když budete chtít.

novináři: Co vám říkali vězni a pracovníci věznice?

JK: Vězni i pracovníci věznice mi to všichni strašně moc přejou. Já mám takové informace, že všichni mi fandili a všichni mi přáli odchod z věznice. Myslím, že je docela veřejným tajemstvím, že moje odsouzení není v pořádku a že jsem v tom vězení na doživotí být prostě neměl.

novináři: Měl jste představu o tom, co vás tady čeká až vyjdete ven?

JK: Viděl jsem vás ve zprávách, díval jsem se na televizi takže jsem věděl, jak se to tady vyvíjí. A právě proto jsem nechtěl se vám vyhnout, protože by to vůči vám nebylo fér.

novináři: Pokračovat v soudních líčeních souvisejících s očištěním vlastního jména?

JK: 23 let jsem se snažil, 23 let jsem se snažil dokázat to, že jsem odsouzený za to, co jsem neudělal. Jak se vyvíjely soudy a jak přistupovaly k obnovám řízení, možná většina z vás si pamatuje kdy soudce Bouček se skutečně protizákonně radil se senátem proti rozhodnutí, kdy jedna televize odvysílala přímo nahrávku, kdy soudce Bouček pomlouval svědky, pomlouval všechny, mluvil o těch lidech jako o verbeži. Bylo zřejmé, že soudce je podjatý, bylo zřejmý že jedná protizákonně. Ale naše justice to vyhodnotila tak, že řekla, „tento důkaz byl získán nezákonně, my jsme vám to nepovolili nahrát, a takže se to nestalo,“ to se samozřejmě nikdy stát nemůže, protože jak vám někdo povolí nahrávat nezákonný jednání soudce, že jo. Dělají si z nás trochu legraci. Chci tím říct, že bych se rád dostal k tomu, aby se ta věc vyřešila. Ale jak to bude, zase ukáže čas.

novináři: Jdete celkem nalehko, to je veškerý váš majetek tohle?

JK: Všechny věci, které jsem měl, tak jsem nechal ve věznici a rozdal potřebným vězňům. Šlo o televizi, rádio, playstation, oblečení, jídlo, hygienu, knihy. Všechno co jsem potřeboval v cele, tam zůstalo. Zatím je teplo, tak jsem jen v tílku, snad vás to nějak nepohoršuje.

novináři: Kolik jste dostal na cestu domů?

JK: To oni si z vás dělají srandu, vykládají vám tady o 120 korunách. Rád bych poděkoval tomu pánovi, co mi přinesl tisíc korun, je to moc hezký, děkuju moc. Ale já skutečně nepotřebuju takový peníze. Měl jsem svoje finanční prostředky, takže mám dostatek peněz na to, abych si mohl jít koupit i oblečení.

novináři: Bude vám po odchodu z vězení paradoxně po někom smutno?

JK: Smutno mi po nikom nebude, i když ve vězení jsem potkal pár docela normálních lidí, ale samozřejmě jsem rád, že jsem z vězení pryč. Myslím, že přijde ještě čas, kdy se k těmto otázkám budu moct vyjádřit a říct k vězení mnohem víc. Vězeňství je jedna velká Potěmkinova vesnice. Opravdu obrovská Potěmkinova vesnice, jste oblbováni, ohlupováni. Ale tak to je normální, že jo. Myslím,že přijde čas, kdy některé věci budu moct říkat a dokazovat. Budu rád, když někdo mi bude oponovat, protože na rozdíl oproti těm ostatním nelžu. To je mezi vězeňskou službou a mnou ten rozdíl. Já co vám říkám, tak to je.

novináři: Máte v hlavě pořád svoje číslo?

JK: Číslo se už dneska nepoužívá. Ale moje číslo je DUL3XC, to je moje vězeňský číslo. Nemám důvod si ho pamatovat, nejsem sběratel věcí, nehromadím věcí.

novináři: A co telefon na vás?

JK: Telefon mít nemůžu, nemám. Ale pořídím si ho, všechno přijde. Rozkoukám se, znovu opakuju. Budu rád, když se budu moct nadechnout a rozkoukat se a uvidím, jaká bude realita a podle toho budu reagovat dál.

novináři: Lidi vás budou potkávat na ulici…

JK: Mým cílem, když jsem utíkal v roce 2000 z Mírova, bylo docílit obnovy řízení. Rozhodně nebylo mým cílem se nějak zviditelnit a být známým člověkem. To, že jsem dneska trochu známý, pozná mě někdo, to je taková druhotná věc celé té mé akce. Někteří lidé dělají všechno pro to, aby se dostali do televize, aby mohli být v novinách, já jsem pro to neudělal vůbec nic. Já se chtěl dostat na svobodu a docílit toho, že soud rozhodne, že jsem nespravedlivě ve vězení. A tohleto je jen ten následek. Mým cílem nebylo, abych tady před vámi stál a mluvil tady s vámi.

novináři: Jak se vypořádáte s lidmi, kteří vás budou oslovovat na ulici?

JK: Já si myslím, že vidíte, že nemám problém s lidmi mluvit a poděkovat jim.

novináři: Nějaký vzkaz pro pana prezidenta?

JK: V roce 2002 mi Václav Havel slíbil milost. Že než odejde z úřadu, tak že mi udělí milost. Já jsem ve vězení čekal několik bezesných nocí s tím, že jsem doufal, že to tak bude. Nenapadlo by mě nikdy, že Václav Havel nedodrží svůj slib. On ho nedodržel s tím, že řekl, že mi milost nedá a že mi já ten, kdo přijde po něm. Přišel Václav Klaus a ten mi 10 let sliboval, že můj případ sleduje a že můj případ vyřeší, ať vydržím, že se z toho vězení dostanu jeho pomocí. Po deseti letech Václav Kalus udělil amnestii a na milosti už nedošlo. Přišel prezident Miloš Zeman a ten mi neslíbil nic. Ale od začátku, hned druhý den co byl zvolen, v neděli byl v Partii na primě a odpověděl na otázku, jestli mi udělí milost. Řekl, že ne, ale že se přimlouvá za nový proces mimo Plzeň, protože ta Plzeň je podjatá. Pan prezident se přimlouval přes 4 roky, pořád o tom mluvil. No a justice s k tomu postavila, že jak je jednou rozhodnuto, tak už se nebude jinak rozhodovat. Já si to osobně vysvětluju tak, že prezident Zeman se rozhodl, že věci vezme do svých rukou a rozhodl se pro milosrdenství. On neřekl, že jsem nevinný, ale rozhodl se pro milosrdenství, za které mu jsem samozřejmě vděčný.

novináři: Budou volby brzo, je to jistý hlas?

JK: No, koho by jste volil vy?

novináři: Jirka na Hrad!

JK: To ne, to opravdu ne.

novináři: Jak jste prožíval poslední hodiny před propuštěním?

JK: Sledoval jsem televizi, zprávy a čekal jsem až pan prezident rozhodne.

novináři: Neutíkal vám ten čas paradoxně pomaleji?

JK: Ne, pro mě to bylo naprosto úžasné. Protože pan prezident to řekl veřejně, že mi milost udělí, a to pro mě bylo závazný. Samozřejmě, že mám tu špatnou zkušenost s těmi prezidenty před ním, takže jsem stál nohama na zemi a nelítal jsem hlavou v oblacích a čekal jsem, ale čekal jsem s nadšením.

novináři: Chystáte se do rodných Prachovic, těšíte se tam?

JK: Já myslím, že se tam určitě taky dostanu.

novináři: Měl jste nějakou návštěvu v těch posledních dnech od toho momentu?

JK: Ne, od toho momentu ne.Vězeňská služba se tváří tak, že když jsem přišel do vězení, tak jsem byl hodně nemocný člověk a vězeňská služba mě vyléčila. Takže bych doporučoval všem, všem, kdo má nějaké zdravotní potíže, aby nastoupili do vězení, protože z vězení vyjdou úplně nejzdravější. Nevím, jestli znáte skutečnost, ve vězení jsou zdravotní klasifikace. Áčko máte nejzdravější a pak je béčko, to je hůř a céčko déčko...éčko… a pak ty, co už nepracují. Já jsem měl někdy v roce 90 měl DX, takže jsem nesměl pracovat, mohl jsem dělat jenom administrativní práci, takže jsem dělal pro vězně výplaty a tak dál, postupem času jsem žádal mnohokrát vězeňskou službu o práci, 20 let mi vykládali, že pracovat nemůžu. Před rokem najednou přišli a řekli, že jsem úplně zdravý a měl bych začít pracovat, protože jsem se za 22 let ve vězení uzdravil a jsem nejzdravější. Realita je taková, že někdo zmanipuloval a zfalšoval mou zdravotnickou dokumentaci, ale to je tak na dlouho, že vás tím nebudu zdržovat. Pravda je prostě taková, že nejsem zdravý člověk, i když tak vypadám.

novináři: Co vaše oči?

JK: Mé oči jsou takový, že tady přečtu i tohle co je tady napsáno. Čtu bez brýlí, píšu bez brýlí, brýle žádný nemám. Takže, když se dostaneme k tomu, že jsem viděl jednu paní grafoložku, jak hodnotí mé písmo, nechci být ošklivý, je to tím, že před 17 lety jsem navrhl vězeňské službě, ať mi povolí počítač s tiskárnou, že si je koupím, že si je budu provozovat. Vězeňská služba řekla, že to je velice dobrý nápad, že to budou zvažovat. Zvažují to 17 let a 17 let po mně nikdo nic nepřečte. Takže i ty pracovníci věznice, když něco napíšu, tak to nepřečtou, pak musí někdo, kdo to přepíše. K tomu písmu jsem se dopracoval tak, že dříve jsem psal na psacím stroji a v roce 2000 jsem musel začít psát rukou, psal jsem velkýma tiskacíma písmenama, ale protože jsem napsal tisíce a tisíce dopisů, tak to písmo se mi tak zdeformovalo, psal jsem tak rychle, že to písmo většina nepřečte.

novináři: Psal jste si s fanynkami?

JK: Odepisoval jsem mnoha lidem, snažil jsem se odepisovat opravdu všem.

novináři: Budete chtít obnovu procesu?

JK: Rád bych obnovu procesu, ale to bude ještě chvilku trvat, než se připraví podklady pro to. Ale já si myslím, že se to povede, třeba se to nepovede, uvidím.

novináři: Bude druhý díl Kajínka?

JK: To já netuším opravdu. Záleží na tom, kdo by ho chtěl natočit. Uvidíme. Já zatím tu informaci nemám, nevím to.

novináři: Navštívíte pana Klímu, nabídl vám bydlení?

JK: Pan Klíma mi nabídl bydlení, je to od něj hezké, ale já jsem opravdu samostatný, soběstačný. Možná to vypadá, že po 23 letech to tak nebude, ale vězeňská služba, znova to opakuji, vás oblbuje. Jestliže vám začnou vykládat, že lidi, kteří jsou ve vězení 3 roky, tak musejí jít na předvýstupní oddělení, aby se naučili, jak se otevírá tramvaj znamená, že přišli do vězení tak hloupí, že tu tramvaj neuměli otevřít ani před těma třema rokama. To myslím, že tady kdo jste normální, že to jsou hlouposti. A já jsem za 23 let nebyl na předvýstupním oddělení a myslím, že mi to nebude scházet.

novináři: Budete pořádat veřejné besedy?

JK: Mám ty nabídky, ale říkám znova, nechte mě trochu vydechnout, já uvidím, co se stane.

novináři: Jaká bude dnešní večeře?

JK: Ještě to nevím, opravdu to nevím, rád bych vám odpověděl, ale opravdu to nevím. Možná si ji uvařím sám, možná mi ji někdo uvaří.

novináři: Máte odvoz?

JK: Tady někoho požádám, aby mě odvezl.

Tak ještě něco? Jestli by to stačilo… Nezklamal jsem vás? Řekl jsem, co jste chtěli? Snažil jsem se. Takže jestli vám to nebude vadit, tak já bych teda pomalu začal odjíždět.

novináři: Děkujeme.