Před 100 lety se proti mocnářství vzbouřili vojáci v Rumburku. Vůdci rebelie dopadli zle

Rumburská vzpoura vojáků náhradního praporu plzeňského 7. střeleckého pluku trvala pouze zhruba 15 hodin. Vypukla spontánně krátce po šesté hodině ranní, když 65 vojáků v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost svým velitelům tím, že přišli proti rozkazu na ranní nástup s puškami. Incident ve škole v Tyršově ulici, která sloužila jako vojenská ubytovna, vyvrcholil napadením velícího důstojníka a později i dalších poddůstojníků. Ke vzpouře se rychle přidávali další vojáci, mimo jiné desátník aspirant Stanislav "Stanko" Vodička, kteří se zmocnili zbraní, osvobodili vězně a obsadili důležité objekty ve městě - velitelství praporu, poštu a nádraží.

Vzbouřenci se shromáždili na rumburském náměstí, jejich vůdci se spojili s českými vojáky z královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Cíl měli jednoznačný - přenést vzpouru do českého vnitrozemí na další české jednotky, případně i na civilní obyvatelstvo, a skoncovat s válkou. Proto se vydali na pochod k České Lípě, kde se chtěli spojit s dalšími vojáky. Rumburk opustilo asi 700 vzbouřených vojáků.

Přes snahy vzbouřenců, kteří zničili telefony i telegrafní přístroje, se vzpouru nepodařilo utajit před velitelstvím v Litoměřicích. To rychle vyslalo proti vzbouřencům jednotku pohraničních myslivců a povolalo další vojenské jednotky složené převážně z německy mluvících vojáků.

K prvnímu střetu došlo v Arnultovicích u Nového Boru, kde po krátké přestřelce vzbouřenci pohraniční myslivce odrazili. Ti se přesunuli do výhodnějšího postavení pod Chotovickým vrchem u silnice jižně od Nového Boru, kde se opevnili. Povstalci, pronásledovaní již i ze severu, se pokusili prorazit si cestu k České Lípě. Po krátkém boji, při kterém jich byla řada zraněna (podle různých zdrojů jeden až tři smrtelně), se zhruba polovina vojáků vzdala a zbytek byl rozprášen. Po několika dnech se císařským vojákům podařilo většinu z nich pozatýkat.

Vůdcové vzpoury, třiadvacetiletí Noha a Vodička a o devět let starší Vojtěch Kovář, byli 29. května brzy ráno v Rumburku zastřeleni. Téhož dne večer bylo v Novém Boru popraveno dalších sedm vzbouřenců z 21, které stanný soud odsoudil k smrti. Ostatním byl trest změněn na mnohaleté žaláře. Z dalších 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde někteří zemřeli. Propuštěni byli po vzniku samostatného Československa.

Pět let po válce byl vzbouřencům v Novém Boru postaven pomník sochaře Karla Dvořáka, který se stal pro Čechy pietním místem, kde se scházeli například sokolové a legionáři, což popuzovalo místní německou většinu. Ještě v srpnu 1938 zde byl mimořádný legionářský sněm a přísaha věrnosti republice. Po okupaci nechala německá správa pomník v roce 1940 odstřelit. Obnovený pomník byl odhalen až v roce 2015. V parku Rumburské vzpoury v Rumburku stojí socha s názvem Nepokořen od Vendelína Zrůbeckého, památníky na vzpouru jsou i na dalších místech v kraji.

K odkazu vzpoury se příliš nehlásila ani oficiální místa prvorepublikového Československa. Stanovisko vojenské správy k ní bylo negativní s odůvodněním, že "neměla ničeho společného s národním odbojem" a důvody vzpoury byly čistě materiální. Podle dokumentu ministerstva národní obrany z roku 1932 osnovatelé vzpoury byli většinou vojíni, bývalí zajatci, kteří dali přednost návratu ze zajetí při výměně zajatců před vstupem do čs. zahraničního vojska a účasti v bojích za národní osvobození. "Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň", stojí v dokumentu vojenské kanceláře prezidenta republiky z téhož roku.

Po svém si události přivlastnil komunistický režim po druhé světové válce, který vzpouru propagoval jako dozvuk Velké říjnové socialistické revoluce. Totalitní režim hlásal, že čeští navrátilci z ruské fronty chtěli vytvořit socialistický stát.

Na motivy vzpoury natočil v roce 1964 režisér Martin Frič film Hvězda zvaná Pelyněk, kde hlavní role vůdců vzpoury, proti skutečnosti značně pozměněné, ztvárnili Rudolf Deyl mladší a Radoslav Brzobohatý.