Manželé-faráři válčí s husitskou církví od roku 1993, ÚS se jich nezastal

Případ má kořeny v roce 1993, kdy začali manželé působit v jedné z farností na Českobudějovicku. Již po několika měsících požádali tehdejšího biskupa plzeňské diecéze o přerušení služby. Důvodem bylo rozčarování z vnitřních poměrů v církvi. V červenci 1993 s nimi církev rozvázala služební poměr, podle manželů v rozporu s církevními předpisy i zákoníkem práce. Následovaly mnohaleté soudní peripetie.

V roce 2011 Ústavní soud dospěl k závěru, že justice nemůže rozhodovat o trvání služebních poměrů duchovních. Opak by byl zásahem do autonomie církví. Ústavní soudci tehdy naznačili, že by se bývalí faráři měli obrátit na příslušné orgány husitské církve, které rozhodnou, zda služební poměry dosud trvají. Teprve poté může civilní soud případně rozhodovat o výši dlužné mzdy.

Ústřední rada církve v roce 2012 konstatovala, že služební poměr farářů řádně skončil v roce 1993.

Manželé podali také civilní žalobu, jejímž prostřednictvím žádali od církve náhradu platu včetně hodnostního příspěvku a náhradu škody vzniklé tím, že byli kvůli postupu církve v platební neschopnosti. Celkem šlo o více než sedm milionů korun plus příslušenství. Pražské soudy žalobu zamítly, stejně nyní naložil Ústavní soud se stížností.

Z nálezu plyne, že pokud někdo za problémy manželů nese zodpovědnost, mohl by to být stát, nikoliv církev.

"Domnívají-li se tedy stěžovatelé, že úřady práce (či jiné orgány veřejné moci) nerespektovaly autonomní církevní rozhodnutí a chybně neposuzovaly stěžovatele jako nezaměstnané, tak tato skutečnost by mohla být - za splnění zákonných kritérií - jen předmětem jiného řízení, ovšem vedeného proti zásahu státní moci, nikoli vedlejší účastnice (církve)," stojí v nálezu soudce zpravodaje Jana Filipa. Z textu také plyne, že manželé uplatňují nárok také vůči státu.