Karel Kryl by oslavil 75. narozeniny: Chtěl se podílet na uspořádání svobodného Československa, revoluce ho ale zklamala

Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži. Už o čtyři roky později komunisté zlikvidovali knihtiskařskou dílnu jeho dědečka. Kryl vystudoval Keramickou školu v Bechyni, ale nakonec dal přednost hudbě a poezii. Jeho první písničku Nevidomá dívka nazpívala v roce 1968 brněnská zpěvačka Hana Ulrychová.

Hned jeho první album bylo nadmíru úspěšné. Deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla půl roku po okupaci naší země vojsky armád Varšavské smlouvy. Písně z tohoto alba vystihovaly náladu národa zrazeného spojenci. Skladby jako Morituri te Salutant, Píseň neznámého vojína, Klaun a král, Pasážová revolta, Anděl či Znamení doby téměř zlidověly

V době normalizace byly Krylovy písně zakázány. Dne 9. září 1969 odjel Kryl na hudební festival na hrad Waldeck ve Spolkové republice Německo a po dvou týdnech pobytu se rozhodl požádat o politický azyl. Zvládl počáteční problémy s aklimatizací v cizí zemi a podařilo se mu prosadit jako externista do Rádia Svobodná Evropa. 

Navzdory jeho hudební minulosti bylo těžiště jeho práce ve sportovní redakci Svobodné Evropy, kde Karel Kryl nastálo zakotvil v roce 1983. Dál ale psal básně, publikoval a nahrával další písničky. Druhé album Rakovina už vyšlo v německém exilu, do tehdejší ČSSR bylo pašováno přes zavřené hranice. Za dobu své nucené emigrace Kryl nahrál ještě tři další desky (Maškary, Karavana mraků a Plaváček), které vyšly v několika reedicích.

V Německu se dvakrát oženil. Poprvé to bylo v roce 1973, kdy si vzal emigrantku Evu Sedlářovou. Manželství ale vydrželo jen dva roky. V roce 1976 se seznámil s Němkou Marlen, kterou si později vzal, a žil s ní až do své smrti. Věrný jí ale nebyl. Románek prožil třeba s Jiřinou Lebedovou, která mu pronajala svůj pražský byt. V něm pak bydlel se svou  mladičkou obdivovatelkou Markétou Matouškovou. Ta o vztahu s Krylem sepsala v roce 1995 knížku s názvem 1063 dnů s Karlem Krylem.

První cesta do Československa po dvaceti letech byla pro Kryla smutná - 30. listopadu 1989 přijel na humanitární vízum na pohřeb své matky. Jak sám několikrát zdůraznil, vždy byl a zůstal Čechem, proto se chtěl aktivně podílet na uspořádání svobodného Československa. Prvotní nadšení však střídá deziluze, která je zachycena i na jeho dvou porevolučních albech Tekuté písky a Monology.

Své rozčarování dal najevo v obsáhlém rozhovoru, který poskytl novináři Miloši Čermákovi v roce 1993. Vyslovil v něm svou rozladěnost nad politickou situací a rozhodnutí se dále politicky neangažovat. Rozhovor byl později vydán jako samostatná kniha s názvem Půlkacíř.

Karel Kryl zemřel náhle v německém Pasově 3. března 1994. Kolem jeho smrti se nějakou dobu dokonce vedly spekulace. Na jeho pohřeb však nepřišel téměř nikdo z tehdejší politické reprezentace, nedostavil se ani Krylův blízký přítel prezident Václav Havel. Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha.

Písničkář byl oceněn několika vyznamenáními, bohužel všechna mu byla udělena až po jeho smrti. V roce 1994 dostal in memoriam pamětní stříbrnou medaili Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, o rok později byl uveden do České síně slávy. Prezident Václav Havel mu rovněž v roce 1995 udělil in memoriam Medaili za zásluhy II. stupně. V Praze, Příbrami, Novém Jičíně, Varnsdorfu a Zelenči jsou po Karlu Krylovi pojmenovány ulice.