Zdeněk Troška otevřeně promluvil a ostře hodnotil současnost a totalitu

Zdroj: YouTube

Jak jste se dostal k filmu? Kdy vás napadlo, že budete režisérem?

To vím docela přesně. Bylo to v páté třídě, když jsem shlédl u nás v kině v Hošticích krásný francouzský film Kněžna de Cléves s krásnou Marinou Vlady a Jeanem Maraisem. Najednou jsem viděl krásné prostředí Louvru, kde film začíná svatebním plesem a řekl jsem si: "Tak to je krása, to je magie, to je pravda." Divadlo ne, divadlo je jen iluze, tohle je pravda. No a rozhodl jsem se: "Tak a budu filmový režisér."

Okolí to chápalo?

Všichni se mi smáli a ťukali si na čelo. Nicméně pořád jsem za tím šel, v knihovnách v Hošticích a ve Volyni jsem si vypůjčil všechny knihy o filmu a pořád jsem to studoval. Pak s přesvědčením, že už jsem nastudoval všechno, jsem se vypravil na přijímací zkoušky do Prahy na FAMU. To bylo 13. března v roce 1973. Pocit jsem z toho měl nevalný. Pohledy těch pánů v komisi byly ale dost takový ironický, jako by si ze mě dělali srandu. Tak jsem se zabejčil, jako člověk ve znamení býka, a všechno jsem obhajoval po svém a díky tomu jsem uspěl.

Hercem jste nikdy nechtěl být?

Ne. Herectví mě nebavilo. Je pravda, že u nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna. Hrávali jsme od malinka divadla pro děti i pro dospělé. Ale mě spíš zajímalo, jak to ta paní režisérka Sládková, která to měla na starosti, dělá, jak řeší, kde bude mít jaké světlo, jaká bude opona, kulisy atd. To mě hrozně bavilo, a když jsem byl už větší, začal jsem jí do toho kecat a tím jsem prostě žil. Pak jsem nechtěl nic jiného od ježíška, než osmičku kameru. Dostal jsem ji v osmé nebo deváté třídě, vzal jsem si takové krátké pohádečky a se svými spolužáky jsem je začal natáčet.

Točíte hodně o venkově. Nikdy vás nelákalo natočit něco o životě ve velkoměstě?

S kamerou uprostřed velkoměsta, všude chodníky, tramvaje, davy lidí? Já na tom nevidím nic krásného. Chci, aby mé filmy byly pohodové, což ruch velkoměsta není. Přeju si, aby diváci mohli vizuálně spočinout na malebných zákoutích. Jistě, i v Praze to jde udělat. Vzpomínám si na film pana režiséra Juraje Herze Den pro mou lásku, který začíná hezkou scénou ve městě, ale já jsem z venkova, mně se líbí víc a víc mě baví.

A proto netočíte dramata?

Studoval jsem psychologii, takže vím, co život obnáší, ale myslím si, že lidi mají toho trápení ve svém životě tolik a ještě aby se na to dívali v televizi. Stačí, když se díváte na televizní noviny. To je jedna hrůza vedle druhý, samá černá kronika. Ale dát těm lidem pohodu, pohladit je, aby zapomněli právě na všechny ty trápení, to si myslím, že je dneska strašně důležitý. A tady vidíte, jak jsem na to vsadil, když jsem natáčel Babovřesky. Byl jsem proklínaný, zatracovaný a podívejte se. Za 12 týdnů od premiéry na to přišlo i se Slovenskem 750 000 lidí. A to jich mohlo být ještě mnohem víc, kdybychom udělali filmové kopie do kin, která ještě nejsou digitalizovaná. Volala mně spousta majitelů a vedoucích kin, se slovy: pane Troška, nemáte tam aspoň jednu filmovou kopii, my bychom váš film rádi promítali. Distributor se ale rozhodl, že se kopie dělat nebude, takže se to bude pouštět jen v digitalizovaných kinech. Kdyby ty filmové kopie ale byly, tak myslím, že máme dávno přes milion.

Vidíte na společnosti nějaké změny od natáčení prvního dílu trilogie Slunce, seno?

Samozřejmě, to je nesrovnatelný. Protože s čím dneska člověk počítá, s tím v době před třiceti lety, kdy jsem začal točit, to bylo 19. července v roce 1983, tak o tom se lidem ani nezdálo. Život byl daleko klidnější, daleko pohodovější. Bylo tisíc jistot, které dneska už nejsou. Dneska nemáte jistotu vůbec žádnou. Jenom tu, že musíte umřít a čím dřív, tím líp pro tenhle stát, protože aspoň nemusí šetřit na váš důchod. Tenkrát to ale bylo jiné, ta vesnice žila pospolu. Tam v podstatě všichni měli stejně, teda stejně málo, všichni pracovali ve svém oboru. U nás, já vám to řeknu úplně otevřeně, u nás v Hošticích, to je malá vesnice, ta měla 70 čísel a v ní byly dva kravíny, bejčárna, tři teletníky, dvě slepičárny, prasečák, tudíž obrovská pracovní základna pro všechny lidi. Tam pracovala celá vesnice, celý rodiny pracovaly v živočišné nebo rostlinné výrobě. A že se nemohli podívat do Paříže? Tak to je zdaleka netrápilo jako nějaký intelektuály v Praze. Podívejte se dneska. Můžete jet, kam chcete, ale když nemáte peníze, můžete se dívat leda jen na dokumentární filmy.

Takže bylo v osmdesátých letech lépe než dnes?

Bylo to daleko pohodovější, klidnější. Lidi se kamarádili, žili pospolu, měli na sebe čas. Chodili po hospodách posedět, pokecat. Dneska jsou lidé ve zběsilé honbě za penězi, za mamonem a hlavně žijí v neustálém strachu, aby nepřišli o zaměstnání a mohli uživit a udržet rodinu, děti na studiích. A kvůli tomu zapomínají na kamarády a dokonce už ani nerozumí své rodině. Nemají čas žít. Myslím, že to je velice nešťastný moment téhle společnosti. Vesnice se vylidnily, protože JZD zmizela, není žádná práce. Mladí odešli za prací do měst a z vesnic se stala smutná , až skanzenová místa a přežívají jen díky tomu, že nějaký lufťák tam koupí barák a zachrání ho. Jinak tam jen dožívají důchodci.

Je tedy dobře, že "lufťáci" kupují domy na vesnicích?

Na jedné straně ano, zachrání domy před zkázou. Ale jinak to moc dobré není. Oni totiž jen přijedou, zamknou se doma a nekomunikují nebo jen málo s okolím. Ta soudržnost, ty tety a strejdové, kdy se všichni znali, to už tam dávno není. Bydlím v činžáku v Praze, je tam šest poschodí a my se vůbec neznáme, vlastně ani na patře. To je špatně, moc špatně. A stejný to je na té vesnici. Někdo tam koupí chalupu a vy vůbec nevíte, kdo to je.

Kdo je na vině?

Myslím, že televize. Tenkrát lidé chodili dvakrát, třikrát do týdne do biografu a celá ta vesnice se tam sešla. Pak si povídali v hloučkách po skončení filmu nebo šli do hospůdky. Ale v momentě, kdy se koupila televize, ti lidé zůstávali doma v izolaci a nepotřebovali nikoho okolo sebe. Dneska ta izolace je tak strašlivá, že i rodiny jsou vzdálené samy sobě. Oni se nesejdou už ani u jídla.

Takže čím je otevřenější společnost, tím jsou si lidé dál...

Ano, přesně tak. A je to neuvěřitelný, lidé komunikují přes ty nesmyslný Facebooky, smsky, internety, různý mašinky a přístroje a když se pak dva lidé sejdou, tak ani nevědí, co a jak si říct.

Z toho chápu, že jste rád za dětství v "totalitě"..

Strašně. Měl jsem tak krásné dětství naplněné hrou. Byli jsme pořád venku a hráli si, pásli dobytek nebo stavěli bunkry. Ve škole byla parta a ta parta, můžu vám říct, ta drží do dneška. Pořád jsme v kontaktu, pořád se scházíme s rodinou, přáteli. Měl jsem jednoduše krásné dětství, a když to vidím dnes, kdy vyháníte dítě od počítače, aby šlo alespoň na chvilku ven a ono to bere jako trest či skoro šikanu, je mi smutno. My byli venku pořád a museli nás naopak večer shánět, abychom šli domů. Zatímco dnes se děti rozčilují: "A co tam budu dělat?" No a pak dřepí uraženě na zahradě či v parku, čumí tupě do „ těch pitomejch stromů" a za chvilku pak stejně zase sedí u počítače.