Dojemný příběh: Kvůli novorozené dceři chce porazit leukémii

Ještě v květnu si šestatřicetiletý Daniel Bič nebyl jistý, jestli svou dceru vůbec pozná. Čekal na transplantaci kostní dřeně a nebylo vůbec jisté, že vše zvládne. Se svou nemocí ale bojuje. Jen díky neuvěřitelné síle a víře v uzdravení mohl včera zažít jeden z nejkouzelnějších okamžiků - těsně před šestou hodinou ráno se mu narodila druhá dcera. "To bylo takový, krásný, krásný okamžik v tom posledním půlroce stresů a toho všeho... Naštěstí jsou holky v pořádku a zvládli jsme to," raduje se Daniel Bič.

Holčička dostala jméno Viktorie, což znamená vítězství a snad i to pomůže v souboji pana Biče se zrádnou leukémií. Transplantaci kostní dřeně podstoupil před dvěma měsíci. "My jsme takový dvě miminka, já mám 60 dní a ona má teď teprve dva dny, i když má víc vlasů než já," směje se novopečený táta.

Se svou ženou Andreou se potkal před čtrnácti lety v ostravském divadle. On tam byl zaměstnán, ona vypomáhala. Byla to láska na první pohled. Okamžitě věděli, že k sobě patří. Trvalo jen pár měsíců a přestěhovali se společně za prací do Prahy. Andrea nastoupila jako učitelka na základní školu, on jako tanečník do divadla.

V roce 2004 se vzali, a o pět let později se jim narodila jejich první dcera Johanka. Vše se dařilo, byli šťastní a plánovali další miminko, loni v říjnu paní Andrea zjistila, že je těhotná. Radost ale sotva po měsíci překazila diagnóza manžela - leukémie - a život jim převrátila naruby.

Pan Bič bojuje už osm měsíců, nevzdává se. Ví ale, že vyhráno nemá. Je stále velmi unavený, bez energie a ze silných léků mu bývá špatně. O dceru se tak ještě nějakou dobu nebude moci starat, jak by si přál: "Včera jsem ji držel v náruči, a po deseti minutách mě začala bolet ruka, protože jsem slabý. Snad časem zesílím a snad to půjde."

Rád by totiž chodil s Viktorkou v kočárku na procházky nebo později na hřiště a sledoval, jak roste. Jestli se mu jeho sen splní ale ukážou až následující měsíce, kdy bude jasné, jestli se kostní dřeň ujala.