Praha má za sebou bitvu: Na Vítkov zaútočili křižáci

Husité na Vítkově vyrobili repliky svých středověkých srubů, které se snažili dobýt míšenští křižáci. Husité je však stejně jako před stovkami let donutili ustoupit z Vítkova, a tím ukončili křížovou výpravu krále Zikmunda Lucemburského.

Kromě bitvy, jež se odehrála 14. července 1420, se dnes na Vítkově připomínalo také upálení mistra Jana Husa, od kterého uplynulo 6. července 599 let. Rekonstrukce bitvy se zúčastnilo okolo stovky válečníků včetně dobové bojové techniky. Nechyběly pavézy, palisády, střelné zbraně, rytířská brnění ani panské jezdectvo.

Děti mohly soutěžit v přetahování nebo v lukostřelbě, zkoušely chůzi na chůdách nebo souboje na kladině, ty méně bojovné třeba malovaly na perníčky.

Zikmund se stáhl, nebezpečí zůstalo

Finanční tíseň neumožňovala Zikmundovi tažení protahovat, namísto zdlouhavého obléhání Prahy se proto rozhodl pro okamžitý útok. Ten byl plánován ze tří stran. Hlavní voj měl směřovat přes Špitálské pole a Vítkov, doplněn měl být výpadem z Vyšehradu a přes Karlův most. V cestě tomuto plánu stálo jediné – opevněný vrch Vítkov a na něm Žižka a jeho lidé (prameny hovoří o pouhých 26 mužích a 3 ženách!).

14. července se hlavní část křižáckého vojska přebrodila na pravý břeh Vltavy a začala předstírat útok v oblasti Špitálského pole. Jiné oddíly v počtu přibližně 7 000 – 8 000 těžkooděných jezdců převážně z Míšně a Rakouska vedených míšenského markrabětem Fridricha IV. Bojovného a Pippem z Ozory podnikla z východu útok na Žižkovy pozice na Vítkově.

Díky úzké přístupové cestě a houževnatosti obránců nedokázali prosadit svou početní převahu. Přesto se situace po čase stávala kritickou a několika útočníkům se již podařilo proniknout do srubu. V pravou chvíli však do boje zasáhly posily střelců a cepníků vyslaných z Prahy. V protiútoku, jehož efekt husité znásobili bojovým pokřikem, byli křižáci zahnáni na útěk. Mnozí z nich zahynuli pádem ze svahu Vítkova. K dalšímu útoku se demoralizovaní křižáci již nezmohli.

Jediná hodina boje a hrdinství hrstky husitských bojovníků rozhodlo o osudu první křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Samotná potyčka si na straně křižáků vyžádala zhruba 100 – 300 obětí, na straně obránců odhady chybí. K frustraci Zikmundova vojska se v následujících dnech přidaly problémy při vyplacení žoldu a požár v jeho ležení. V této situaci Zikmundovi nezbývalo nic jiného, než na záměr dobýt Prahu rezignovat a 1. křížovou výpravu proti husitům rozpustit. Sám se ještě 28. července nechal ve Svatovítské katedrále (Pražský hrad ovládaly jeho jednotky) korunovat českých králem, poté se ale i on stáhl do bezpečí Kutné Hory.

Tím pominulo akutní ohrožení Prahy a její spojenci se mohli vrátit domů. Situace ve městě však zůstávala komplikovaná. Nebezpečí představovaly obě strategické pevnosti, Vyšehrad a Pražský hrad, které i nadále byly v držení Zikmundových věrných, uvedl server bellum.cz.