Jsem připravený se okamžitě sbalit a vyrazit do války. Možná své kamarády už neuvidím, říká ukrajinský taxikář

Neustále sleduje displej svého mobilního telefonu, zda mu nevolá matka anebo jeho přítelkyně, které zůstaly na Ukrajině okupované Ruskou federací. „Maminka není zatím v takovém nebezpečí, protože žije v Užhorodu u slovenských hranic a na západní Ukrajině je doposud klid, ale nikdy nevíte, jak se situace vyvine,“ bojí se taxikář Vasyl Vorokhta.

Větší strach má o svoji lásku, která žije v Oleksandriji na střední Ukrajině. „Když jsem s ní naposledy mluvil, tak se se svými dětmi schovávala v úkrytech. Přítomný stres nedělá dobře jejímu nemocnému srdci. Navíc se jí tenčí zásoby potravin i léků. Takové zprávy se neposlouchají dobře. Poprvé v životě přiznávám, že mám strach,“ říká hlasem, v němž jsou znát emoce. Myslí i na své známé, které má v Kyjevě. „Mnohé ženy a děti už stihly odejít do bezpečí a chlapi šli bojovat. Možná už všechny své kamarády neuvidím.“

Maminka pomáhá uprchlíkům u slovenských hranic

Často přemáhá pláč a někdy dlouho hledá slova, aby vystihl realitu, s jakou se jeho krajané potýkají. Je na ně hrdý, jak vzdorují ruské agresi. „Myslím si ale, že stejně by se zachoval každý národ, který by byl napadený. Ukrajinci jsou ale opravdu hrdí lidé, kteří se jen tak neskloní. Jsem přesvědčený, že ani Rusové nepočítali s tak statečným vzdorem,“ vypráví muž, který v České republice žije od roku 1997.

Pyšný je i na svoji maminku v Užhorodu, která za první republiky patřila bývalému Československu. Město na tehdejší Podkarpatské Rusi, které zatím nemusí odolávat na západě země válečným zvěrstvům, doslova zachvátila solidarita. „Maminka opustila domov, aby se s přáteli v tamní škole starala o uprchlíky. Než se dostanou přes hranice, musejí se zklidnit, odpočinout si, najíst se a prospat se. Lidé se také zde sjednotili a o uprchlíky se dojemně starají. Poskytují jim i psychologickou pomoc.“

Sám byl o víkendu připraven konkrétně pomoci. „Volal mně bratranec, který žije v Německu, že potřebují nutně převést k hranicím na Ukrajinu krabice s humanitárními věcmi. Záhy mě však znovu kontaktoval, že sehnali jiného šoféra, protože pomoc opravdu chvátala a než bych pro ni dojel, ztratili bychom dost času.“ Automechanik stále hledá možnosti, jak milovanou zemi podpořit. I když kvůli vážnému zranění páteře, které mu způsobuje silné bolesti zad, neobdržel povolávací rozkaz, zamíří dnes odpoledne na ukrajinskou ambasádu. „Ani zdravotní indispozice, kvůli níž jsem byl propuštěný z armády, mně ale nezabrání, abych šel bojovat, pokud mě doma bude zapotřebí. Jsem připraven se okamžitě sbalit, vrátit firmě vůz a vyrazit do války.“ Jestli by o něj nebyl zájem, chce se zajímat o možnost rozvážet potřebnou krev k hranicím, odkud by cestou zpět nabral utečence.

Živnostník vůbec neví, jaká jej čeká budoucnost. „Tři dny jsem nesedl za volant a nevydělával. Odvody i splacení leasingu však nepočkají. Navíc po covidové pandemii, kdy byli všichni zavřeni doma v karanténě a nebylo koho vozit, jsme všichni šoféři v dluhu,“ praví muž, který má statut OSVČ už od roku 2004. Absolvent gymnázia se běžnými starostmi odmítá zatěžovat. „Nyní není vhodná doba myslet na sebe a své potíže, když naši lidé i děti umírají,“ hlesne a kapesníkem si otře vlhké oči.

Po vypuknutí okupace se zhroutil a nespal

Když se dozvěděl, že ruský prezident Vladimir Putin nařídil okupaci Ukrajiny, zhroutil se a nemohl ani na chvilku usnout. „Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Začal jsem se třást a měl strach o blízké.“ Po zjištění, že jsou v pořádku, strávil několik nocí a dní u televize, z níž se valila apokalypsa. „Obrazovku jsem měl neustále puštěnou a sledoval v ní válečné zpravodajství.“ Vasyl nepropadá hysterii, neuslyšíte od něj nadávat na obyčejné Rusy. „Vždyť někteří ruští vojáci ani nevěděli, kam jedou a co mají na Ukrajině dělat.“ Snaží se mít nadhled. „Víte, vždycky se v dějinách lidstva válčilo a lidský život neměl cenu. V politice jde jen o moc a peníze, ale nyní Putinovo počínaní v civilizovaném světě překročilo všechny únosné meze,“ konstatuje odhodlaně.

Pokud by ale z pražského Letiště Václava Havla, kde čeká na klienty, vezl Rusy, nevymezoval by se proti nim, nehádal by se s nimi. „Nikdy nehledím na národnost lidí, ale na jejich názory. Myslím si, že mnoho obyčejných Rusů válku na Ukrajině odsuzuje. Kdo je normální, nemůže přece podporovat vraždění obyčejných lidí.“ Náhle se Vasyl Vorokhta rozloučí a začne se připravovat na cestu na ukrajinské velvyslanectví. Netuší, zda nakonec neskončí na frontě, anebo bude pomáhat z Prahy. Než pevně návštěvě stiskne ruku, ještě stihne říci: „Moc si vážíme vaší solidarity, Čechům jsme vděční a i díky vám nejsme na válku a útrapy sami. Děkujeme a držte nám palce. Sláva Ukrajině,“ řekne muž, který možná už za chvíli vezme zbraň do ruky, aby bránil svoji zemi proti ruskému agresorovi. Jsou chvíle, kdy se i chlapovi chce brečet a za slzy se nestydí...